Během jediného roku vtrhla na náš trh kompletní trilogie relativního nováčka Briana Staveleyho Kronika Netesaného trůnu a v rekordním čase tu etablovala novou hvězdu epické fantasy. Po jejím uzavření očekáváme další rozšiřující příběhy, ale nejdříve se ohlédněme za velkým závěrem.

Adare, Kaden a Valyn – císařští sourozenci, kteří mnohým čtenářům zvládli rychle přirůst k srdci. Z archetypálních šablon z prvního dílu trilogie se ve druhém pokračování přeměnili ve svébytné, živoucí postavy, které se navíc do značné míry postavily proti sobě (nebo minimálně sledovaly protichůdné cíle), místo aby dle klasického mustru společně stanuly proti zlu.

Ve třetím svazku se jejich osudy završují. Opět do značné míry individuálně a opuštěně. Čím dál víc je přitom (ke čtenářově spokojenosti) zastiňují vedlejší postavy, především Gwenna Sharpe a její ketrallská letka či asasínka Pyrre, jejíž další dobrodružství nás brzy čekají v samostatné knize.

Po dočtení je ovšem třeba si přiznat, že Prozřetelnost ohně, tedy druhý díl, byl možná až moc dobrý. Staveley to s trojkou vzal poctivě a s rozběhem ve snaze přeskočit vlastní stín, ale se svými prozatím spíše skrovnějšími zkušenostmi neměl v podstatě šanci. Poslední smrtelné pouto je první knihou v trilogii, které lze vytknout, že je zdlouhavá, až utahaná. Autor je věrný nauce o tom, že epická fantasy musí skončit pořádně dlouhým eposem, a tak vaří a nastavuje kaši tak, že by se ani kouzelný hrneček nemusel stydět. Motivace postav se mu pod tím tlakem postupně drolí a rozpadají – bez problému by utáhly tři sta stran, ale dvojnásobek už je na ně moc. Například dosud báječný Kaden se stává až otravným s tím, jak celou knihu řeší neustále dokola jedno dilema: ano – ne – ano – ne… A pokaždé jako by on i autor zapomněli, že už ke stejnému rozhodnutí dospěl dvacetkrát předtím.

Staveleymu se navíc dvě hlavní linie, které v tomto svazku sleduje, nedaří zcela protnout a přitom, jak obě supí do velkého finále, si navzájem příliš konkurují a oslabují se. Mnohé se tak postupně vytrácí mezi řádky, nebo je úplně trestuhodně odhozeno. Můžeme se ptát, proč se celého děje aktivně účastní pouze dva z mladších bohů a kde jsou celou tu dobu jejich sourozenci, kteří by logicky měli hrát stejnou roli. Nebo – a to je otázka přímo s vykřičníkem – proč vůbec autor vymýšlel třetí rasu (kromě lidí a csestriim, kteří hrají v ději aktivní roli), když ji pouze jednou větou zmíní postava až ve třetím díle (!) a do děje celé trilogie v nejmenším nezasáhne. Poučky o tom, že fantasy svět funguje tím lépe, čím bohatší je proti tomu, co vidíme na stránkách, v tomhle případě už nestačí.

Pochvalu s výraznou výtkou si tentokrát odnáší i česká redakce – jako nadšení čtenáři s povděkem děkujeme za vydání celé trilogie během jediného roku, ale upřímně, pár měsíců čekání navíc na třetí díl by nikomu neuškodilo, pokud by to znamenalo, že bude dost času na korektury a kniha se očistí od nadstandardního množství překlepů a stylistických nedodělků v překladu.

Tato recenze je ovšem přísnější, než by nutně musela být – především díky srovnání se skvělým druhým dílem. Staveley přes všechny nedostatky uzavírá svou trilogii se ctí a Kronika Netesaného trůnu rozhodně žádného fanouška epické fantasy nezklame. Už nyní se těšíme jak na další příběhy ze stejného světa, tak na to, kam se autor vydá příště.

• Brian Staveley: Poslední smrtelné pouto (Kronika Netesaného trůnu 3)
• FANTOM Print, 2017
• Překlad: Petra Kubašková
• Obálka: Dorothea Bylica
• 640 stran, 449 Kč (v e-shopu Fantasye již za 314 Kč)