Kristýna Sněgoňová před několika lety uhranula tuzemské čtenáře fantastiky svou prvotinou Krev pro rusalku – temnou detektivkou z ulic alternativního Brna, kde druhou světovou válku pomohly vyhrát lidožravé víly. Jenže jak lidé jednou umožnili rusalkám, divoženkám, meluzínám a dalším žít nepokrytě, zadělali si na dekády velmi složitého soužití. Nyní, po mnoha dalších úspěšných zářezech jako trilogie Města či spolupráce na sérii Legie s Františkem Kotletou, se Sněgoňová vrací na start a rozpracovává svou původní látku do nového románu s odlišnými protagonisty, ale stejným světem. Jak se návrat povedl?

Eliška Blažková je talentovaná, teprve dvaadvacetiletá absolventka Akademie, která z touhy si něco dokázat a také z naivní naděje, že její tvrdá práce posune šedá, neutěšená osmdesátá léta k lepším zítřkům, nastoupila ke speciálům. Tedy k elitním jednotkám, které chrání běžné lidstvo před lidožravými vílami a naopak víly před nenávistí majoritní populace. Jako první štaci dostala Eliška malinkaté Těrlicko, obec mezi Havířovem a Českým Těšínem, možná i proto, že sama vyrůstala nedaleko a dosud u rodičů bydlí.

Jenže osud se s nikým nemaže, a tak se snaživá mladá žena hned na prvních stránkách románu porve na vlastní pěst se zkušenou starou divoženkou na střeše věže místního dolu. I když jí soupeřka málem vykousne oko, přežije bez větších problémů. Jenže proč se vyhladovělá víla v opuštěném dole vůbec ocitla? A proč měla na ruce zbytek pout? Před čím utíkala? Kromě jizvy zbydou Elišce především otázky, na které nikdo nemá odpovědi.

Tam, kde divoženky dávají dobrou noc

Druhá kniha z alternativní reality Kristýny Sněgoňové nás opět zavádí do poloviny osmdesátých let ve světě, kde Česko patří do soustátí jménem Pospolitost vytvořeného po druhé světové válce, v níž lidem značně pomohly víly. Složitost soužití s lidožravými monstry – a často i s monstry zcela lidskými – ukázala už Krev pro rusalku, kterou se autorka čtenářům představila vůbec poprvé, vynecháme-li dříve porůznu vydané povídky. Brutálně naturalistický příběh Dominika Stolbenka, stíhaného v ulicích Brna nejen nadpřirozenem, ale také démony metaforickými i pohnutou rodinnou historií tentokrát vystřídala mladá idealistická hrdinka, která se potýká se stejným světem, ale trochu jinak.

Kristýna Sněgoňová ve pěti bodech

1. Brněnská spisovatelka, narodila se v roce 1986.
2. Několikanásobná nositelka titulu Lady Řádu fantasy i Nositelka meče, vítězka literární soutěže Vidoucí i Ceny Karla Čapka v kategorii novela a držitelka Mloka.
3. Od roku 2015 publikuje v časopisu Pevnost i v různých antologiích, například Ve stínu Říše a Ve stínu apokalypsy.
4. Knižně jí vyšla také řada románů, ať už jde o prvotinu Krev pro rusalku, následující Zřídla či trilogii Města (Město v oblacích, Země v troskách a Svět v bouři).
5. Od roku 2020 také spolupracuje s Františkem Kotletou na akční sci-fi sérii Legie.

Místo ulic města se nacházíme na odlehlém česko-polském pohraničí, kde lišky dávají dobrou noc a kde nikdo pořádně neví, jaké nebezpečí může číhat na hranici temného lesa, za posledním domem ve vsi, který shodou okolností patří právě Eliščině rodině. Navíc se příběh z většiny odehrává mezi Božím hodem a Novým rokem, kdy mrzne, až praští, a všechno halí silná vrstva zledovatělého sněhu. Citelně tu ubylo akce (kromě úvodu a finálové gradace dojde snad už jen na jednu vypjatější scénu), to ale nutně neubralo na intenzitě brutálnímu světu, kde se lidé čas od času musí bavit o tom, kdo komu snědl polovinu obličeje a jestli to dítě mělo cenu ještě zachraňovat. Taktéž se tentokrát nekonají temné rodinné historie a obecně emocí autorka spíše ubrala. Vlastně jako kdybychom sledovali chladně odtažitou, ale stále pekelně temnou severskou detektivku, v níž hrdinka přichází v honbě za jakýmkoli stopami o jeden ideál za druhým.

Nic není ztraceno

Přesto (či právě proto?) působí razantně odlišná atmosféra Krve pro divoženku jako ozvláštnění původního konceptu a náhled na autorčin originální svět z úplně odlišného úhlu pohledu. Změna stárnoucího hlavního hrdiny na mladou hrdinku i změna prostředí z Brna na Havířovsko příběh provětrala, aniž by přišel o kontinuitu (spisovatelka ostatně ke konci na scénu povolá i Dominika Stolbenka, byť jen jako vedlejší postavu).

Navzdory tomu se člověk nemůže zbavit dojmu, že všechny neotřelé prvky Sněgoňová vystřílela již v prvním díle a plánované sérii (Krev pro divoženku totiž má poměrně otevřený konec) hrozí, že bude následovat osud trilogie Města, kde sice spisovatelka udržela text čtivý díky řemeslné dokonalosti, s následujícími díly však její originalita padala prudce dolů. Na druhou stranu, pokud něco tahle autorka dokázala, pak právě to, že dokáže v nečekaných situacích velmi pozitivně překvapit. Takže pokud se vyvaruje toho, aby se z dalších pokračování stala prachsprostá střílečka, není vůbec nic ztraceno.

• Kristýna Sněgoňová: Krev pro divoženku (Rusalka 2)
• Epocha, 2023
• obálka: Žaneta Kortusová
• 496 stran, 439 Kč (v e-shopu Fantasye již za 395 Kč)