Královna elfů 2 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Elfové
 |
Zatímco bývalá královna Emerelle putuje spolu se svými druhy Falrachem a Nikodemem na Albí horu, aby se setkala s posledním představitelem národa tvůrců, zuří v Albenu boje mezi trolím knížetem Orgrimem, chránícím karavanu do Sněžné marky, a hrdinnými kentaury. Země je znovu skrápěna potem a krví tisíců válečníků. Jednou z obětí války je i odvážný kobold Baldan. Jeho otec Anderan se v návalu zoufalství rozhoduje podniknout vše, aby zjistil, kdo spolupracuje s nepřáteli trolů a nese spoluvinu na synově smrti. V lidském světě je statečný mladý rytíř Adrien konečně připraven vyrazit do světa a stát se slavným rytířem Tjuredovy církve. Jeho životní láska Elodia mezitím riskuje život ve službách krutého krále Cabezana a spoluurčuje osudy lidských království. Setkají se ještě a dojde jejich láska naplnění? A podaří se Emerelle znovu získat trůn a Falrachovu přízeň?
„Palte!“ vykřikl velitel střeců. Jedno ze dvou beranidel zbraně zničily, ale druhé bylo už jen pár kroků od nich. Zasáhne stepní loď zhruba v polovině bojové paluby.
Koboldi zapomněli sklopit postranici. Koule z metače s sebou odnesla jeden z dřevěných zubů hradby. Rána byla dobře mířená, jen trochu moc vysoko. Zasáhla strom beranidla, zanechala v kůře světlou stopu a zmizela do noci.
„Pojď!“ Orgrim popadl Zarguba za paži.
Přečtěte si i DRUHOU UKÁZKU z knihy Královna elfů 2
Vůdce smečky ještě pořád zaraženě hleděl na beranidlo, jako by nedokázal pochopit, proč osud předurčil k zániku právě tuto stepní loď. Orgrim o tom nemusel uvažovat. Byla největší v přední linii. Pokud padne, vznikne v obraně průlom.
„Honem!“ Vévoda násilím odtáhl Zarguba od boku. Beranidlo bylo už jen čtyři nebo pět kroků od nich. Mezi koboldy na střelecké palubě vypukla zoufalá panika. Také oni se pokoušeli opustit loď a dostat se do domnělého bezpečí tábora.
„Neskákej ze širší strany!“
Zargub se mu vytrhl. Jeho údiv vystřídalo holé zděšení. Pádil za koboldy. Nebyl už čas přivést ho zpátky. Orgrim se hnal na záď. V tu chvíli zasáhlo loď beranidlo. Úder připravil trolího vévodu o půdu pod nohama. Dřevěná hradba se tříštila. Jeden z těžkých torzních metačů se utrhl ze zakotvení v palubě a klouzal za prchajícími koboldy.
 |
Celá loď se naklonila na bok. Koboldi na střelecké palubě pod ním vykřikli hrůzou. A ještě víc dole kopali voli a bučeli strachem.
Přečtěte si UKÁZKU a EXKLUZIVNÍ UKÁZKU z knihy Královna elfů 1
Orgrim klouzal spolu s lany, koboldy, bednami a kamennými střelami po stále více se naklánějící palubě. Vesloval rukama a snažil se popadnout něco, co by mu mohlo poskytnout oporu. Ale nic na světě jako by už nebylo na svém místě. Tvrdě narazil do ochozu zadního cimbuří. Vedle něj rozdrtila jakéhosi kobolda valící se kamenná koule.
Trol se otočil. Hmátl po zubech cimbuří a vzpomněl si na vlastní slova. Nesmí tu seskočit. Tady ne!
Vedle něj se vrhl přes palubu velitel koboldích střelců.
Orgrim klopýtal přes padlé. Paluba se tyčila stále výš k nebi. Slyšel, jak se uvnitř lodi láme dřevo. Torzní metač z dolní paluby prorazil bok, uvízl ale rameny v zející díře, kterou vytvořil, a zřítil se dolů.
Ráhno stěžně se zabořilo do trávy. Lodí projel záchvěv. Orgrim vylezl po ochozu nahoru a položil nohu na cimbuří. O rameno se mu otřel šíp. Vojevůdce věděl, že tenké ráhno neunese mohutnou váhu stepní lodi. Odrazil se od ochozu.
V tom samém okamžiku se ráhno roztříštilo a obrovský vůz se zřítil.
Orgrim přistál tvrdě. Jedna noha se mu podlomila. Válečné kladivo, které nosil na opasku, ho udeřilo hluboko do podpažní jamky. Kolenem mu projížděla bodavá bolest.
Převrácená loď před ním ležela tak blízko, že by se jí mohl dotknout nataženou rukou. Měl štěstí, že se mu podařilo uniknout. Většina těch, kteří skočili z podélné strany, padajícímu kolosu neunikla. Orgrim spatřil Zarguba a odvrátil zrak. Jaký konec! Vůdce smečky to skoro dokázal… skoro…
Stepní loď byla tak mohutná, že svým pádem vytvořila vlevo a vpravo jen dvě úzké mezery. Dokonce i napříč ležící představoval masivní trup obrovského vozu pro kentaury nepřekonatelnou překážku.
Orgrim se napřímil a opatrně se pokusil zatížit levou nohu. Bylo to nemožné. Kolenem mu okamžitě projela palčivá bolest, jako by mu do něj někdo vrazil dýku.
Mezerou vedle něj proběhlo do nitra lodního hradu několik kentaurů z Uttiky. Řemeslníci a silniční dělníci, které už beztak šokoval pád stepní lodi, se dali v panice na útěk. Ale v naprosto přeplněném kruhu mezi vnitřní a vnější vozovou hradbu nebylo na útěk místo. Klopýtali jeden přes druhého nebo se snažili vplazit pod stepní lodě.
Oběma skulinami pronikalo dovnitř stále více do bronzu oděných Uttičanů. Celé dny marně útočili na lodní hrad, ježící se zbraněmi. Desítky jejich válečníků roztrhaly kamenné koule torzních metačů. Teď Uttičané neznali slitování. Skolili každého, kdo se jim dostal před mohutné dvojité meče, pozoruhodné zbraně, které vypadaly, jako byste nasadili na rukojeť délky paže dvě čepele meče, takže každá mířila jiným směrem. Dokázali otáčet těmito zákeřnými zbraněmi jako lopatkami větrného mlýna a přecházeli od odrážení ran k útoku s vražednou rychlostí.
Orgrim vytáhl zpoza opasku válečné kladivo. Byl tady, aby chránil dělníky pracující na té šílené králově silnici. A byl dosud schopen udržet kladivo. Neskrčí se prostě někde do stínu a nebude doufat, že ho bronzoví jezdci neobjeví!
Musel se opřít levačkou o bok překoceného vozu, aby ulevil zraněné noze. Koboldi na sousedních lodích zareagovali na vetřelce. Obsadili samostříly, mířící k ležení, a zahájili palbu. Ale nezasahovali jen kentaury.
Orgrim vstoupil do mezery. Aniž by vykřikl výzvu nebo nějak formálně vyhlásil boj, nechal zasvištět bojové kladivo a roztříštil bronzovou přilbici. Kníže trolů byl tak vysoký a statný, že sám vyplňoval polovinu průlomu.
Řadami Uttičanů se rozeznělo volání na poplach. Zbabělí nebyli. Urostlí kentauři před ním necouvli, jak by to učinili jejich bratranci ze stepi. Křičeli mu do tváře nadávky a útočili. Kentauři uvnitř vozové hradby si ještě nevšimli, že jednou z obou skulin už nepřicházejí žádné posily.
Orgrim stál zády ke stepní lodi, takže odtamtud nemohl být napaden, a bránil postupujícím nepřátelům v průchodu. Několik koboldů na stepní lodi, stojících naproti němu, už zaznamenalo, že rostoucí skupina kentaurů skýtá vděčný cíl pro jejich samostříly.
„Slyšel jsem, že vám stepní bratři říkají i zlatohrudníčci,“ vykřikl Orgrim na Uttičany. „Myslíte si, že vám brnění pomůže proti tomuhle?“ Výhružně zvedl kladivo.
Jakýsi kentaur s vousy barvy mědi vyrazil vpřed. Obratně uhnul před svištící zbraní, jen aby si přímo naběhl na levý hák. Orgrim mířil na útočníkův krk, ale netrefil pořádně. Jeho pěst narazila do zašpičatělých lícnic přilbice. Kov mu rozřízl hřbet ruky, ale mohutná rána připravila kentaura o půdu pod kopyty. Než se mohl znovu vyškrábat na nohy, zasvištělo Orgrimovo kladivo.
„Chce někdo dělat tomu chlapovi společnost?“
V Uttičanech se svářil hněv se strachem. Nadávali, výhružně zvedali zbraně, ale chvíli trvalo, než další válečník sebral odvahu k výpadu. Rozmáchl se jedním z vražedných dvojitých mečů a zavířil jím tak prudce, že jeho pohyby splynuly v tekuté stříbro. Orgrim věděl, že by svou těžkopádnou zbraní nikdy nedokázal odrazit jeden z těchto úderů. Nechal kentaura, aby se přiblížil, a pozvedl kladivo, jako by se chtěl každým okamžikem rozmáchnout k ráně. Ale pak vyrazil zbraní přímo vpřed. Byl to útok, jaký se s kladivem zpravidla neprováděl. Nemohla jím být využita celá drtivá síla hlavy kladiva. Dvojitý meč zasáhl tvrdé dřevěné topůrko zbraně. Následovalo mohutné trhnutí. Ocelová čepel se odrazila a trefila kentaura do přilbice. Byl zázrak, že mu úder nevyrazil zbraň z ruky.
Orgrim mu uštědřil levačkou vydatný políček. Jeho ruka pleskla o helmu. Kentaurovu hlavu to srazilo stranou.
Kentaur chtěl uskočit na bok, šlápl ale na mrtvolu mrtvého druha a klopýtl. V tom samém okamžiku se Orgrim znovu rozmáchl kladivem. Tentokrát dopadla zbraň plnou silou.
„To je všechno, co můžete nabídnout?“ vychrlil na soupeře. Skulinou na něj mohli zaútočit nanejvýš dva válečníci současně. A s každým padlým se před ním ochranný val z těl tyčil do větší výšky. „Víc neumíte…“
Mezi Uttičany se objevila elfka. Orgrim měl pocit, že ji už někdy viděl. Tvář měla pomalovanou rudohnědou šťávou keře dinko. Líce jí zdobily stylizované vlčí hlavy. Vlasy měla svázané do pevného copu. Spatřila ho, plynulým pohybem vytáhla z toulce šíp, přiložila ho k tětivě, napjala ji a vystřelila, zdánlivě bez míření.
Orgrima zasáhl do ramene mohutný úder. Palčivá bolest mu vehnala slzy do očí. Pravá ruka se mu proti jeho vůli otevřela. Válečné kladivo upadlo do udusané trávy. Pokusil se pohnout paží, ale bolest ho pálila v nervech, takže se mu zatmělo před očima. Nedokázal už pohnout rukou.
„Běžte a zabijte ho,“ zvolala elfka. A Uttičané ji poslechli.
- překlad: Svatava Kretková
