Královna elfů 1 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Elfové
 |
Vyhnána z trůnu prchá královna elfů Emerelle do pustiny Spálené země, oblasti Albenu, která byla zpustošena během dračích válek. Zoufalá se vydává do Nefritové zahrady, aby se vyptala věštkyně – mocné šamanky, kterou chrání dračí dech. Výrok stařeny je záhadný, ale Emerelle spatřuje v jejích slovech důkaz toho, že ne všichni Albové opustili jejich svět. A tak se rozhoduje, že se vydá pátrat po posledním příslušníkovi tvůrců…
Adrien odsunul střešní šindele a snažil se při tom nadělat co nejmíň hluku. Ležel natažený ve sněhu. Vlhkost mu pronikala šaty, ale takřka tomu nevěnoval pozornost. Měl příliš velký hlad. Nebyl tu žádný pes, o to se zajímal nejdřív, když si vybíral dům. Ovšem z domu na druhé straně dvora ho mohl někdo bez problémů zahlédnout, kdyby se náhodou podíval z okna. Nebezpečí však nebylo příliš velké.
Všechny okenice byly zavřené, závory zasunuté. Jednak kvůli zimnímu chladu, hlavně ale kvůli přízraku, který dlouhé dny děsil město. Po setmění se odvažoval na ulici jen ten, kdo neměl jinou možnost nebo domov.
SOUTĚŽTE O KNIHU KRÁLOVNA ELFŮ ZDE
Adriena uvítal teplý vzduch prosycený kouřem. A vůně oslích klobásek. V ústech se mu sbíhaly sliny. Posunul se kousek dopředu. Dolů do tmy se zřítila hromádka sněhu a s vydatným plesknutím dopadla na zem.
Adrien zadržel dech. Byl tam dole někdo? Řezník ještě neodešel, to věděl. Stejně jako věděl, že ten mohutný chlap měl vždycky jiné starosti, když ho navštívila květinářka ze senného trhu. Taky by to měl rád tak snadné! Pokaždé, když odcházela, si v košíku nesla uzenku. A nevyměnila ji za svazek slaměnek.
Knihu Královna elfů můžete KOUPIT ZDE
Povzdechl si. Často na ni dělal hezké oči, ale ani jednou se na něj nepodívala. A nemohl jí to zazlívat. Co jí mohl nabídnout, možná kromě hezkých očí? Určitě žádné klobásky, které by si mohla odnést domů. Někdy ji pokradmu sledoval. Proto věděl, že chodí sem. A často právě jí patřily jeho poslední myšlenky, než ho přemohl spánek. Byla tak krásná. A on ani neznal její jméno… Neodvážil se na ně zeptat. Určitě by se jí to doneslo. Měl by si ji vytlouct z hlavy! Teď bylo ale třeba postarat se o to, aby si zase naplnil žaludek. Ze snů se nedá žít!
Adrien opatrně rozšířil mezeru mezi šindeli. Nebyly nijak zvlášť upevněné. Křehké, vypálené tašky pokryté zledovatělým mechem a mokrým, lepkavým sněhem. Když byla díra dost velká na to, aby jí mohl pohodlně prostrčit paži, zašátral ve tmě. Brzy se mu podařilo zachytit jednu z krokví. Jeho prsty klouzaly po dřevě, kluzkém od starých sazí, až nahmatal jeden z kožených řemínků.
Přečtěte si i DRUHOU UKÁZKU Z KNIHY KRÁLOVNA ELFŮ
Adrien si představoval, co zůstávalo jeho očím skryto. Konstrukce na uzení stojící šikmo pod střechou půdy a ověšené dlouhými řadami klobásek. Před několika měsíci už tady byl. Nikdy si nebral moc. Samozřejmě si nic nenamlouval. Pokud chyběly v jedné řadě dvě klobásky, nezůstalo to utajeno. Ale bylo toho dost málo, a tak řezníkova zlost na zloděje rychle vyprchala.
Chlapec si představoval, jak řezník stojí ve tmě pod ním, jeden z velkých nožů v mohutných rukou. Ten chlap nebyl útlocitný. To bylo vidět na první pohled.
Adrien se proklínal za svou fantazii. Někdy mu byla požehnáním, totiž tehdy, když si představoval, že těch pár odpadků, které se zavřenýma očima zhltl, jsou znamenité lahůdky ze slavností tabule. Mnohem častěji mu ale byl tento dar prokletím. Až příliš dobře si dokázal představit, co by se mohlo při zlodějnách všechno nepodařit. Neustále myslel na veškeré možné nehody a tresty, které mu hrozily.
Špičkami prstů začal klouzat po koženém provázku. Konečně se mu podařilo popadnout konec. Ten se železným háčkem, na kterém visela klobáska. Opatrně ji protáhl dírou ve střeše. Voněla nádherně. Pustil háček umístěný na koženém provázku zpátky dolů. Ještě jednu… je příliš chamtivý? Ne, ještě jednu! Chtěl z Nantour odejít. Byl už ve městě příliš dlouho. Skoro rok. To nemohlo skončit dobře. Musí pryč! Nejlépe do ještě většího města, kde by mohl zmizet v mase nenápadných dětí ulice.
Adrien se natáhl. Znovu zašátral ve tmě. Ještě jednu klobásku. Tam dole v komoře jich visela určitě stovka. Co znamenaly dvě. Nahmatal konstrukci. Ukořistěnou klobásku si předtím zasunul za košili. Tlačila ho do hrudi. Dnes v noci nebude hladovět. Poprvé po mnoha týdnech.
Nahmatal další kožený řemínek. Nehtem prostředníčku si jej přitáhl k sobě. Nekonečně pomalu.
Dírou ve střeše opět propadl sníh a s tlumeným žuchnutím dopadl na podlahu udírny. Adrien v duchu zaklel. Nezaslechl snad v domě kroky? Neměl by tu zůstávat. Přestal lovit druhou klobásku. Opatrně zasunul uvolněné šindele zpátky k sobě. Pokud nebude vidět díra, řezníkovi bude možná trvat trochu déle, než pochopí, co se stalo. To znamenalo o trochu víc času na útěk.
Sklouzl na střechu vikýře a odtamtud seskočil na nižší přístavek. Ještě jeden skok a ocitl se na dvoře. Srdce mu bušilo. Existovaly jen dvě cesty ze dvora. Oblouk brány, který vedl podél řeznictví na ulici k sennému trhu. A úzký průchod mezi tkalcovskými domky na druhé straně. Obloukem brány by přišel řezník.
Adrien pospíchal přikrčený dvorem. Dával si pozor, aby nešlapal do louží. Mokrý sníh ho s mlaskáním chytal za holá chodidla. Sotva vnímal chlad. To přijde později. Ještě v běhu se zakousl do klobásky. Co měl v břiše, mu už nikdo nemohl vzít.
Když dorazil do průchodu mezi tkalcovskými domky, zastavil se. Byl teď řezník ve své udírně? Možná zůstane jeho krádež ještě celou noc neodhalena. Možná květinářka řezníkovi právě šeptá do ucha, jaký je skvělý milenec.
V každém případě by neměl na ulici za tkalcovskými domky vyběhnout. Ten, kdo běžel, budil pozornost. A ulice byly prázdné. Adrien si vzpomněl na historky o přízraku a znovu si ukousl z klobásky. Výborná! Řezník rozuměl svému řemeslu! Co asi všechno míchal do masa?
Adrien vstoupil do průchodu. Páchl močí. Určitě tady ta tkalcovská cháska každé ráno vylévala nočníky. Chlapec zadržel dech a brodil se břečkou. Tuto cestu určitě volil jen ten, komu nezáleželo na botách nebo si nemohl žádné dovolit.
Vkročil do dlouhé, rovné Provaznické ulice. Nikde nebyla živá duše. Několika okenicemi prosvítalo žluté světlo. Ve svitu měsíce zářily na římsách a domovních prazích zbavených sněhu symboly psané křídou. Symboly, které měly zadržet přízrak.
Kde by měl strávit noc? U noclehárny pro chudé by se raději neměl nechat zahlédnout. Vycítili by z jeho dechu, co jedl. A věděli by, že klobáska nebyla dárek.
„Kradené věci člověku svědčí,“ ozval se bezprostředně za jeho zády hlas.
Klobáska mu úlekem vypadla z ruky. Z domovního výklenku tkalcovského domu se vyloupl stín, temně oděná postava s dlouhou poutnickou holí.
Adrien se rychle sklonil pro klobásku a otřel si ji o nohavici. Měl by se dát na útěk? Cizincova tvář byla skryta ve stínu kapuce. Na sobě měl tmavě modré roucho jako potulný kněz. Určitě by mu dokázal utéct!
„Musím dál,“ řekl a chtěl zmizet, ale cizinec ho zastavil holí položenou napříč přes hruď.
„Toto je poslední noc, kdy musíš hladovět, pokud chceš.“
Adrien položil ruku na hůl. Neměl na řečičky potulného kněze náladu. Slova byla příliš laciná. Jako by mohla existovat spravedlnost a plný žaludek pro chlapce jako on! „Pokud je tvůj bůh takový milý chlapík, proč potom musíš za noci, jako je ta dnešní, stát na ulici páchnoucí močí?“
„Protože jsem rybář duší a toto je místo, kde se mohu dnes v noci setkat s tou tvou, Adriene.“
Chlapec kousek couvl. Odkud znal kněz jeho jméno? Adrien si byl jistý, že se s ním ještě nesetkal. „Kdo jsi?“
„Jsem Tjuredův dar pro tebe.“ Odhrnul si kapuci trochu dozadu. V jeho zářivě modrých očích se odráželo měsíční světlo. „Jsem bratr Jules.“
„Co ode mě chceš?“ Adrien o kousek ustoupil. Za uličkou na dvoře slyšel hněvivý výkřik. Řezník!
„To už jsem říkal. Chci tvoji duši. Ale nevezmu si ji. Chci ji jako dárek.“
- překlad: Svatava Kretková
