Hon na lišku (Písně čarodějky II), Petra Neomillnerová
 |
Poslední díla Petry Neomillnerové dost vykrádala sama sebe. Člověk měl pocit, že čte nový díl Tiny Salo, ve kterém jen někdo změnil jména hlavním aktérům a vyměnil kulisy města za středověké hrady. Hon na lišku se tak stal toužebně očekávaným odbočením od trendu děl z poslední doby a krok ke „staré dobré“ Neomillnerové v nejlepší formě.
Hlavní postavou je opět, stejně jako v díle prvním, čarodějka Moire, toho času představená Bratrstva. Jak se zdá, nenachází se zrovna v dobrém rozpoložení – její osobní život upadá do rutiny, vztah s Desmondem se hroutí jak domeček karet uprostřed tornáda a do toho ještě někdo nechává vzkazy v podobě mrtvých koček na čarodějčině prahu. Moire začíná upadat do letargie a nemá sílu nic řešit, proto není divu, že se rozhodne podlehnout vábení válečných čarodějů z Layely a zapojí se do války, která jí má pomoci nechat na čas všechny problémy za sebou.
U MAGICKÝCH KNIH ODPOČÍVÁM, JSOU TO MOJE „KUCHAŘKY“ – rozhovor s Petrou Neomillnerovou
Celá kniha nese osobitý rukopis Petry Neomillnerové. Opět je od prvních odstavců ponurá, depresivní, cynická. Sexuální scény, drsná mluva aktérů a svět bez příkras, to vše čtenáře v Honu na lišku nemine. Již tradičně je příběhu poskrovnu; nepříliš komplikovaná dějová linka je obalena obrovským množstvím popisů vniřních emocí čarodějky Moire. Čtenář si užije něco málo intrik, které však nejsou příliš překvapivé, neboť většinou nejprve následuje náhled do tábora nepřátel. A když už je řeč o táborech nepřátel, tak právě v nich se odehrává několik velice naturalisticky popsaných bojových scén.
 |
Autorka se dokonale popasovala s popisy niterného světa ženy, která pomalu okorává, zatvrzuje se vůči okolnímu světu a vnitřně dozrává. A přesto, i uprostřed války, kdy se čarodějka stává rutinním strojem na zabíjení, nepřestává být člověkem. Stále si ještě uvědomuje cenu lidského života a snaží se zachránit alespoň pár nevinných obětí i za cenu vlastního života.
Přečtěte si DRUHOU RECENZI na Hon na lišku i RECENZI na Písně čarodějky I: Nakažení
Vše je podáno drsně a surově, bez jakýchkoliv příkras, jak jsme u Petry Neomillnerové ostatně zvyklí. Od prvního dílu je znatelný posun v Moiřině chování – pozůstatky minulosti v podobě nevázaného sexu, ohromení ze smrti a bezstarostného chování jsou již jen jakýmsi obranným mechanismem vůči kruté a nelítostné současnosti a všudypřítomnému strachu, že jí někdo ustavičně usiluje o život. Postava Moire je napsána tak dobře, že budete autorce věřit každé písmenko. Dokonce si troufnu říci, že v líčení postavy vyzrálejší ženy je autorka mnohem lepší než v postavách mladých nerozvážných „holčiček“.
Kromě Moire kniha přibližuje i některé vedlejší postavy, ale většina z nich kromě malé dějové odbočky nedostává příliš prostoru. V rámci vedlejších postav si sice autorka neodpustila jednoho zchátralého vlkodlaka, ale naštěstí se dokázala zcela oprostit od upírů, což viděno optikou milovníka děl Petry Neomillnerové znamená velký kvalitativní krok vpřed.
Druhý díl Písní čarodějky na první navazuje spíše volněji a z předchozího dílu přenáší především postavy. I čtenáři prvního dílu se může stát, že se bude chvilku rozkoukávat, neboť autorka si nelámala hlavu s připomínáním věcí minulých a s osvěžením paměti ohledně jednotlivých postav – prostě jste první díl přečetli a buď víte (pamatujete si, přece jen mezi jednotlivými díly uplynula poměrně dlouhá doba) kdo je kdo, nebo si prostě nějak poraďte. I přesto je možné druhý díl číst samostatně, pokud vám nevadí, že nebudete znát detailně pozadí některých nepřátelství či podrobnosti o mrtvých milencích.
Petra Neomillnerová v pěti bodech:
- Její práce se vyznačují nejen velmi čtivým literárním stylem, ale až naturalistickou syrovostí a tvrdostí, a to jak po stránce dějové, tak i v charakterizaci postav.
- Debutovala povídkou Ta, kterou smějí sedlat jen bohové… v časopise Pevnost.
- V roce 2006 vydala první samostatnou knihu – sbírku Vlastní krev, v níž soustředila příběhy o čarodějce Moire a přidala několik dalších povídek, následovaly první díl cyklu Písně čarodějky (příběhy čarodějky Moire a Desmonda) s názvem Nakažení (2007), sbírka povídek Hry na bolest (2007) a první část cyklu o upírce Tině Salo ze současné Prahy Sladká jak krev (2007).
- Román, jehož hlavní hrdinkou je zaklínačka Lota, Psí zima, vyšel v r. 2008.
- Petra Neomillnerová se kromě fantastiky zabývá také magií. Na toto téma jí již vyšly v Tritonu knihy Magické kameny (2006), Milostná magie (2007) a Runová magie (2007) a nejnovější dva přírůstky v nakladatelství Epocha v edici Magická knihovnička – Magický zvěrokruh (2010) a Magický herbář (2011).
Po Žáru krve o zaklínačce Lotě, který zajisté nebyl v rámci autorčiny tvorby převratným dílem, se v druhém díle Písní čarodějky ukazuje, že to jde i bez upírů, a snad ještě lépe. Petra Neomillnerová opět přesvědčila své čtenáře, že se i přes vysoký počet vydaných literárních děl dokáže ve své tvorbě stále posunovat, ale zároveň tím posunula laťku svým budoucím dílům opět o něco výš.
- Petra Neomillnerová – Písně čarodějky II: Hon na lišku
- Epocha 2011
- Obálka: Roman Kýbus
- 280 stran, 259 Kč (v e-shopu Fantasye již za 233 Kč)
