Fascinující revoluce vlkodlaků. Proč je román Glena Duncana tak dobrý?, Glen Duncan: Poslední vlkodlak
 |
Nemáte rádi vlkodlaky? Tohoto si zamilujete. Zbožňujete Jacoba? Tak to tuhle knihu nepochopíte.
Britský spisovatel Glen Duncan se na českém literárním trhu prezentuje poprvé, s tak si svou zdejší pověst bude muset ještě vybudovat. To je také důvod, proč si jeho nešťastně pojmenovanou knihu Poslední vlkodlak pořídí především mladší ročníky něžnějšího pohlaví. Pokud ale svůj nový úlovek otevřou, zjistí, že se tentokrát přepočítaly. Protože Jake Marlowe si své svršky nesvléká bezdůvodně. Hlavnímu hrdinovi Posledního vlkodlaka je totiž kolem dvou stovek let. Za tu dobu už vystřídal všechny možné způsoby života, kolik se jich jen najde – od bezhlavé lásky, přes dekadenci a rozhazovačnost až po askezi a skromnost. Láska v něm dávno vyhořela. Nyní žije zabezpečen obrovským jměním, které za desítky let nastřádal, a čeká, až ho za měsíc doženou zabijáci vlkodlaků a sprovodí ze světa s velkou slávou – je totiž na sto procent úplně poslední ze své rasy, která se od poloviny devatenáctého století z neznámého důvodu není schopná rozmnožovat.
Vlkodlaci úplně jinak
Glen Duncan vzal téma vlkodlaků, kteří jsou v současné době spolu s upíry stále na vrcholu žebříčku nejslavnějších fantastických bytostí, a přetvořil ho natolik, že jej mnozí nepoznají. Lykantropy si v literatuře většinou spojujeme s lehkým čtením plným krve a řízné akce, kde má hlavní slovo zápletka a vše ostatní jde stranou. I tak povedená díla jako série Mercy Thompson z pera Patricie Briggsové se těmto tendencím nevyhnou.
Ne tak v případě Glena Duncana. Naopak, děj jeho první knihy v českém překladu se podřizuje ostatním složkám knihy – postavám, světu, filozofii. Dalo by se tvrdit, že je vlastně na celém čtenářském zážitku to nejotřesnější. Jediná dějová linie se ubírá bizarními směry, kde logika dostává na frak, motivy a postavy se bez ladu a skladu objevují a zase mizí ne proto, že by nadešel jejich čas, ale protože se autorovi zrovna hodí, aby je měl čtenář na očích. Zásadní zvrat na počátku druhé části není přirozeným vyústěním situace, ale zásahem tak velké náhody, že se nabízí termín deus ex machina. Nemluvě o značně kontroverzním finále.
A přesto je Duncanův román, světe div se, prvotřídním čtením, za které čtenáři svému spisovateli mnoho odpustí. Děj je zde totiž jen málo podstatným prostředkem pro představení hlavního hrdiny v mnoha různých světlech. Poslední vlkodlak představuje brilantní studii dvousetletého charakteru, jenž tak dlouho zrál v sudech, aby se narazil a podával s vybranými francouzskými sýry. Britský spisovatel se představuje jako mistr tvorby charakteru, který nepřestává přemýšlet, glosovat a odhadovat, který prochází neustálým vývojem. Charakteru, který by se vlkodlačí duši mohl dost dobře podobat.
Pekelně dobrý autor a krvavě dobrá kniha
A Glen Duncan ho takového umí nejenom vytvořit, ale také podat čtenáři. Jako Jake Marlowe cituje mnohé literární a filosofické klasiky, trousí nezapomenutelné hlášky, které pobaví, ale také donutí se zamyslet. Vlkodlačí hrdina pije jak Dán a kouří jako komín, šoustá prostitutky (pouze ty, které jsou mu nesympatické), považuje svého stárnoucího lidského společníka za otcovskou figuru a v neposlední řadě se užírá bezbřehou nudou. Přestože Duncan představuje i mnohé další pozoruhodné postavy, ústředním bodem zůstává Jake, který se pokaždé pod paprsky úplňku mění v krvelačnou bestii.
A jsme zpět u vlkodlačí literatury. Protože Glen Duncan si uvědomuje, že vlkodlaci jsou především tvorové neskutečně živočišní, nezdráhá se nechávat Jakea prolévat krev nevinných, když má hlavní hrdina Hlad. Mnohé scény ve světle měsíce dostávají hororový nádech, díky kterému zamrazí. Jindy si zase člověk přijde, že nejčastěji používaným slovem je kunda a že se šuká jako na běžícím páse.
Jeden upír napsal: „Zásadní nesouměřitelnost nesmrtelných a vlkodlaků (kromě očividné nesouměřitelnosti estetické) spočívá v tom, že zatímco z upíra se proměnou stává dokonalejší bytost, u vlkodlaků je to naopak. (…) Zato vlkodlakovi proměna přináší dyslexii a permanentní erekci. Téměř nestojí za to oba druhy srovnávat…“ Za tím vším lze také číst: Vlkodlakům je dopřán sex a nám ne. – str. 38
A tohle všechno dokázal britský spisovatel natěsnat do jedné knihy, která převrací vlkodlačí literaturu naruby tak, že se paradoxně vrací ke kořenům tohoto motivu. K syrovým tématům dlouhověkosti, vychytralosti a hladu po krvi. Ale také ke zcela lidským hodnotám, které přeměněncům zůstávají: strachu, znechucení, dekadenci a lásce.
Poslední vlkodlak je možná kniha, jejíž děj je postavený na hlavu a kterou nelze v žádném případě považovat za literaturu pro náctileté, je to ale také jedna z nejlepších fantastických knih letošního roku – taková, která dokáže oslovit každého, kdo je schopen se nad myšlenkami hlavního hrdiny zamyslet; taková, za níž se nemusí stydět čtenář, který fantastiku nečte a nikdy nebude.
- Duncan, Glen: Poslední vlkodlak
- Argo; 2011
- překlad: Petr Štádler
- obálka: Emil Křižka
- 372 stran, 378 Kč
