Margaret Weis, Tracy Hickman: Draci zlatookého mága

Čaroděj Raistlin přijímá Černý plášť a s dračím jablkem, mocným magickým artefaktem, který získal, putuje do Neraky, aby se stal stoupencem Temné královny a jedním z nejmocnějších mágů Ansalonu. Zjišťuje však, že plány Takhisis jsou zcela odlišné a že bohyně poté, co Ansalon dobude, plánuje všechny zotročit. Raistlin tak rozehrává složitou a smrtící dvojitou hru – slouží zároveň silám světla i temnoty, povstalcům z Neraky i císaři Ariakasovi, a jeho cílem je jediné – zabránit příchodu bohyně Takhisis na svět…

Velká knihovna stála uprostřed Starého Města. Bylo poledne, kdy krámky obvykle zavíraly na oběd, a v ulicích byl ještě větší nával. Děsivý hluk Raistlinovi rval uši. Dlouhá chůze ho natolik vyčerpala, že se musel často zastavovat a odpočívat, a když se konečně dostal na dohled mramorových sloupů a velkolepého vstupu, byl tak slabý, že se bál, aby se cestou přes ulici nezhroutil.
Klesl na kamennou lavičku kousek od Velké knihovny. Dlouhá zimní noc se pomalu chýlila ke konci a úsvit jara byl blízko. Jasné slunce hřálo. Raistlin zavřel oči, hlava mu klesla na hruď a zdříml si na slunci.
Ocitl se zpátky na palubě lodi, držel dračí jablko a hleděl na bratra, na Tanise a zbytek přátel… „…pomocí své magie. A kouzla dračího jablka. Je to celkem snadné, i když tvoje mysl na to nejspíš nestačí. Mám teď moc spojit energie svého těla a duše v jedinou. Stanu se čistou energií – světlem, jestli o tom chceš takto přemýšlet. A až se stanu světlem, poputuji nebesy jako sluneční paprsky a vrátím se do tohoto fyzického světa, kdekoliv a kdykoliv budu chtít!“
„Dokáže to jablko udělat s námi všemi?“ zeptal se Tanis.
„Nebudu to riskovat. Vím, že já uniknout můžu. Ostatní nejsou moje starost. To tys je přivedl k téhle krvavě rudé smrti, půlelfe. Ty je dostaň ven.“
„Bratrovi neublížíš. Karamone, zastav ho!“
„Pověz mu to, Karamone. Poslední zkouška ve Věži Vysoké magie mířila proti mně samotnému. A já jsem selhal. Zabil jsem ho. Zabil jsem bratra…“
„Aha! Myslel jsem si, že tě najdu tady, ty pitomý šotku!“
Spící Raistlin se neklidně zavrtěl.
To je Flintův hlas a je to úplně špatně, pomyslel si. Flint tady není. Už dlouho jsem Flinta neviděl, celé měsíce, od pádu Tarsisu. Raistlin se znovu ponořil do sna.
„Nepokoušej se mě zastavit, Tanisi. Už jednou jsem Karamona zabil. Vlastně to byla iluze, která mě měla naučit bojovat proti temnotě ve mně. Ale už bylo pozdě. Už jsem se temnotě daroval.“
„Říkám ti, že jsem ho viděl!“
Raistlin se s trhnutím probudil. Tenhle hlas taky zná.
Tasslehoff Bosonožka stál docela blízko. Raistlinovi by stačilo jen vstát z lavičky a udělat pár kroků a byl by mohl natáhnout ruku a dotknout se ho. Flint Křesadlo stál vedle šotka, a přestože k němu byli oba zády, Raistlin si dokázal představit popuzený výraz ve tváři starého trpaslíka, když se pokoušel se šotkem dohadovat. Nejednou viděl chvějící se vousy a zrudlé tváře.
To není možné, řekl si v duchu otřeseně. Myslel jsem na Tasslehoffa a teď jsem si ho vyčaroval celého.
Přesto si pro jistotu stáhl kápi šedého roucha, aby mu zakrývala obličej, a ruce se zlatou kůží zastrčil do rukávů.
Zezadu vypadal šotek jako Tas, ale všichni šotci vlastně vypadají stejně, zepředu i zezadu: jsou malého vzrůstu, v nejkřiklavějším barevném oblečení, jaké dokáží najít, dlouhé vlasy vyčesané v exotických čupřinách, drobná, štíhlá těla ověšená váčky. Trpaslík vypadal stejně jako jakýkoliv jiný trpaslík, malý a podsaditý, ve zbroji, s přilbou ozdobenou koňskými žíněmi… nebo gryfí hřívou.
„Říkám ti, že jsem viděl Raistlina!“ tvrdohlavě opakoval šotek. Ukázal na Velkou knihovnu. „Ležel přímo tamhle na těch schodech. Mniši se seběhli kolem něho. Ta jeho hůl, Maggotova hůl…“
„Magiova,“ zamumlal trpaslík.
„…ležela na schodech vedle něho.“
„No a co, i kdyby to byl Raistlin?“ odsekl trpaslík.
„Myslím, že umíral, Flinte,“ vážně prohlásil šotek.
Raistlin zavřel oči. Nebylo pochyb. Tasslehoff Bosonožka a Flint Křesadlo. Staří přátelé. Ti dva ho viděli vyrůstat, jeho i Karamona. Raistlin často uvažoval, jestli ještě žijí, Flint, Tas a Sturm. Během útoku na Tarsis se rozdělili. Teď užasle přemýšlel, kde se vzali v Palantasu. Jaká dobrodružství je sem přivedla? Byl zvědavý a kupodivu byl rád, že je vidí.
Stáhl kapuci, vstal z lavičky a chystal se jim ukázat. Zeptá se na Sturma a na Lauranu, zlatovlasou Lauranu…
„Pokud je ten slizoun mrtvý, dobře mu tak,“ zamračeně prohlásil Flint. „Mám z něho husí kůži.“
Raistlin se znovu posadil a stáhl si kápi přes obličej.
„To nemyslíš vážně, že…“ začal Tas.
„To teda myslím vážně!“ zařval Flint. „Jak víš, co myslím vážně, a co ne? Řekl jsem to včera a řeknu to i dneska. Raistlin na nás přes ten svůj zlatý nos vždycky hleděl spatra! A z Karamona si udělal otroka. ‚Karamone, udělej mi čaj!‘ ‚Karamone, vezmi mi vak.‘ ‚Karamone, vyčisti mi boty!‘ Dobře že Raistlin nikdy neřekl bratrovi, aby skočil z útesu, jinak by teď Karamon ležel někde na dně rokle.“
„No, já jsem měl Raistlina docela rád,“ řekl Tasslehoff. „Jednou mě odčaroval do rybníčku s kachnami. Vím, že občas nebyl moc milý, Flinte, ale nebylo mu dobře, s tím jeho kašlem, a pomohl ti, když jsi měl revma…“
„Nikdy jsem neměl revma, ani den! Revma je pro staré lidi,“ zlostně se zamračil Flint.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ prohlásil a popadl Tasslehoffa, který se zrovna chystal přejít cestu.
„Napadlo mě zajít do knihovny a zaklepat na dveře a zeptat se mnichů, hodně zdvořile, jestli je tam Raistlin.“
„Ať je Raistlin, kde chce, určitě má něco za lubem. A rovnou pusť ten nápad s klepáním na dveře knihovny z té své zabedněné palice. Slyšels, co ti řekli včera: žádný šotek nesmí dovnitř.“
„Říkal jsem si, že bych se jich na to mohl taky zeptat,“ prohlásil Tas. „Proč nesmí šotci do knihovny?“
„Protože by jim na policích nezůstala ani knížečka, proto. Všechno byste jim ukradli.“
„My lidi neokrádáme!“ rozhořčeně namítl Tasslehoff. „Šotci jsou moc poctiví. A myslím, že je to hanba, že šotci nesmí dovnitř. Půjdu jim povědět, co si o tom myslím.“
Vykroutil se z Flintova sevření a rozběhl se přes cestu. Flint se za ním zlostně zahleděl, ale pak se mu najednou zaleskly oči a zavolal: „Jenom běž, jestli chceš, ale možná by sis chtěl poslechnout, co jsem ti přišel říct. Poslala mě Laurana. Povídala něco o letu na drakovi…“
Tasslehoff se otočil tak prudce, že zakopl o vlastní nohu a natáhl se na cestě jak dlouhý, tak široký. Polovina věcí z váčků se vysypala kolem.
„Já? Tasslehoff Bosonožka? Letět na drakovi! Jé, Flinte!“ Tasslehoff posbíral sebe i svoje váčky. „Není to báječné?“
„Ne,“ zamračil se Flint.
„Dělej!“ řekl Tasslehoff a zatahal Flinta za rukáv košile. „Nechceme přece tu bitvu zmeškat!“
„Nezačíná zrovna teď,“ řekl Flint a plácl šotka přes ruce. „Běž. Dojdu tě.“
Tas nečekal, až mu to řekne podruhé. Vyrazil po ulici, občas se zastavuje, aby všem, koho potkal, řekl, že on, Tasslehoff Bosonožka, poletí se Zlatým generálem na drakovi.
Když šotek odešel, Flint ještě dlouho stál a hleděl na Velkou knihovnu. Starý trpaslík se tvářil vážně a zachmuřeně. Málem se vydal přes cestu, ale pak se zarazil. Těžké šedivé obočí se spojilo. Vrazil ruce do kapes a potřásl hlavou.
„Dobře mu tak,“ zamumlal, otočil se a vydal se za Tasem.
Ještě dlouho po jejich odchodu zůstal Raistlin sedět na lavičce. Seděl tam, dokud slunce nekleslo za palantaské domy a noc časného jara se neochladila.
Nakonec vstal. Nešel do knihovny, ale vydal se palantaskými ulicemi. Přestože byla noc, ulice byly stále plné. Palantaský vládce vyšel na veřejnost uklidnit lid. Stříbrní draci jsou na jejich straně. Draci slíbili, že je budou chránit, řekl Pán. Prohlásil, že je čas oslavovat. Lidé zapálili ohně a roztančili se v ulicích. Raistlinovi byl ten hluk nepříjemný. Dral se opilým davem k části města, kde byly ulice prázdné, domy temné a opuštěné.
V této části velikého města nikdo nežil. Nikdo sem ani nechodil. Raistlin tady ještě nikdy nebyl, ale dobře znal cestu. Zahnul za roh. Na konci prázdné ulice, obklopená přízračným lesem smrti, se proti krvavě rudému nebi rýsovala silueta černé věže.
Palantaská Věž Vysoké magie. Prokletá věž. Zčernalá, hroutící se stavba, už po staletí prázdná.
Nikdo nesmí vstoupit, jen Pán minulého i přítomného.
Raistlin vykročil k Věži, ale pak se zastavil.
„Ještě ne,“ zašeptal. „Ještě ne.“
Ucítil, jak mu po tváři přejela studená, mrtvá ruka, a ucukl.
„Jen jeden z nás, mladý magusi,“ řekl Fistandantilus. „Tím Pánem může být jen jeden z nás.“

– přeložila: Hana Vlčinská

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).