Warning: Variable passed to each() is not an array or object in /home/html/fantasya.cz/public_html/functions/functions_forum.php on line 36
Deník špiona, díl třináctý ~ Fantasya.cz ~ Články


       
Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Deník špiona, díl třináctý, LastMinuteCon, Brno 2002

Špion

LastMinuteCon Brno 2002 – Deník špiona 013

Bylo nebylo, dávno tomu. I bylo jedno město veliké, avšak menší než to obvyklé, a v něm se rok co rok v měsíci prasinci konal sněm podivných lidí, jež fandomem se zovou a milují příběhy prapodivné, děsivé i pohádkové. Setkání tato pod záštitou dvouch vladykův, z nichž jeden byl malý a bohatý a druhý hubený a chytrý, se pořádala v posledních zimách. Avšak osud tomu chtěl, aby námezdní hostinec na úhoru královském nečekal na slovo těchto vladyků a své komnaty v plen dal studentům rozverným. V zármutku a nejistotě po okolí bylo nakonec vybubnováno, že setkání toto, zvané odevždy Dracon podle netvora poblíž kdysi zabitého, jest zrušeno. Tu povstal starý rek, jenž kouzla zná a kdysi kovkopem býval a nyní jest znám svou hubou, kterážto zastaviti slova nedokáže, a vyhlásil nové setkání ve starém čase, však na místě jiném poblíž hřbitova městského. I shromáždil kol sebe kupce, jenž malířem jest také, antouška, který po způsobu heroldů setkání dával na vědomost, a písmáka podivného, přítele všelijakých živlův, a ti a mnozí jiní setkání připravili. Jméno staré však použiti nemohli, alébrž vladykové si toho nepřáli, a vyšpekulíroval nové, sluchu Angličanově spíše ladící, však ve svém gruntu vpravdě opisující spěch a shon, kterým bylo nutno všechny svolati – LastMinuteCon.

Pátek 6.12.2002

Rozjezd conu
Vzal jsem si dovolenou, abych mohl přijít po obědě a pomoci s přípravami. Prezenci, občerstvení přednášejících a Videosalónek 2 měli pod palcem Tunelář, Mum a jejich známí a kamarádi. V Salónku 1 se za mého příchodu kopkovaly materiály do prezenčních tašek, tak jsem využil místo a nachystal plakáty na vstupní dveře do hotelu a před hlavním sálem. Pomáhal mi slovenský fan Ján Žižka, kterému jsem potom na oplátku pomohl vylepit v hlavním sále jeho zalaminované A4 s fotkami z posledního Draconu, Istroconu a Euroconu. Mezitím dovezli polstrované židle, které zajišťoval Karel Soukup, takže jsme pomohli Židličkovi s rozestavěním. Byla to legrace, skládali jsme dohromady různé židle, ale tušili jsme, že i při největší návštěvě – třeba na Kantůrka nebo Vrbenskou – budou obsazeny pouze ty polstrované kousky. Přesunuli jsme pár stolů a židlí do předsálí, kde měl mít koutek Altar a různé deskové a karetní hry. Vrátil jsem se do hotelu, kde se už pomalu scházeli fanové – hlavně v hotelové restauraci, protože program začínal až v sedm. U stolu nejblíž baru seděla skupinka z Laseru – Jirkovský, Šebestová a další. Uprostřed místnosti popíjel Job, od kterého vzešel prvotní impuls pořádat con v tomto hotelu, protože zde má známého, a kolem něj seděli Zdena HT, Marián Buda a pár neidentifikova­telných fanů. Přisedl jsem si, dal si smažák s hranolkama a tonik a během chvilky dorazil Martin Koutný. Dali jsme řeč o novém ročníku CKČ – malá změna v systému Mloků – a domluvili se, že si po večeři vyzvednu z auta balíky soutěžních prací pro Brno. Měl jsem u prezence schované loňské balíky pro prezidentův archív, ale na mé otázky, zda již přijel, mi bylo vždy řečeno, že ještě ne. No a najednou stál před recepcí i s paní Michaelou, a když jsem se kontrolně zeptal u prezence – kde seděl Tunelář s Lištičkou a ještě jednou černovláskou – dostalo se mi udivené odpovědi, že přece přijel už dávno. Takže jsme bleskově hodili staré CKČ k Pagimu na pokoj (soumaři jsou fajn) a nové vyzvedli z Koutného auta, které bylo tou dobou už pokryto vrstvou ledu z neustálého jemného deště. Mrzlo, až praštělo, ale silnice a chodníky byly zatím jen mokré, protože držely teplo z minulých dní.
V Salónku 2, kde se mělo promítat video, byly malé technické obtíže, tak jsem šel hledat Muma, který to měl na starosti. Ukázalo se, že video patří Karlu Soukupovi, ale nakonec se vše zdárně rozjelo. Program videa byl velmi obskurní. Vybavuju si jenom úvodní animovanou Noční můru před Vánocemi a pozdější Mazací hlavu, ale docela mě mrzelo, že jsou taky zajímavé přednášky a video tentokrát určitě neuvidím.

19:00 – Slavnosti malostí
V hlavním sále jsem si připadal jak mravenec v hangáru. Když jsme odpoledne chystali židle, měli jsme obavy, že nebudou všechny potřeba, ale mýlili jsme se – většina přivezených polstrovaných židlí byla obsazena, bohužel zbytek dřevěných za nimi zel prázdnotou – což bylo asi 80 %. Ozvučení se Filipovi Oščádalovi a Karlovi povedlo, i když v podstatě pro mluvený projev nebylo nutné. Ale například já se svým hláskem bych ho uvítal. Na úvodní slovo byl napsaný Pavel Mikuláštík, který skutečně přispěchal na poslední chvíli a pronesl pár formálních vět a popřál všem dobrou zábavu. Proč byl tentokrát malinko sarkastický, se ukázalo vzápětí, když odložil mikrofon a přisedl si ke mně. Jeho hlas zněl potlačovaným vztekem, když mi ukazoval pasáže Úvodníčku novin LMC a vysvětloval mi, proč se mu nelíbí. A skutečně – Úvodníček, který jsem původně psal já (podle jedněch korektně, a podle druhých zbaběle), doznal takových změn a vsuvek, že jsem z něj poznal jedinou vlastní formulaci a nedotčenou závěrečnou poznámku. Nenapíšu, kdo ty změny udělal, ale on se zajisté přizná sám, protože si za svými názory stojí a určitě hrdě ponese následky svých slov (hlavně proto, že se mu nic moc nestane).

Intelektuálové a maso
Po slavnostním zahájení následoval oblíbený teoretik SF Ondrej Herec, který měl původně podle programu oslavovat Stanislava Lema jako otce virtuální reality, ale téma své přednášky operativně změnil. Přítomným to kupodivu nevadilo, ovšem nechtějte po mně, abych vám řekl, o čem to bylo. Každou chvíli jsem se ztrácel ve výrazech – ne kvůli slovenštině, které celkem rozumím, ale kvůli cizím slovům v obou našich jazycích, která jsem nikdy neslyšel. Pamatuji si jen jednoho diskutujícího, který mluvil ještě těžší intelektuálštinou než přednášející, a druhou půlku přednášky a diskuse jsem slastně prodřímal s otevřenýma očima. Naštěstí potom nastoupil MUDr. Jan Šimůnek alias A. S. Pergill s tématem „Conanova potravní pyramida“. Znám ho, chodívá s námi každé úterý do „klubu“ na jedno točený – a v jeho případě to obvykle bývá opravdu jen jedno. Svého oblíbeného hrdinu – je členem Conan Society a sám pár románů o Conanovi napsal a vydal – analyzoval z hlediska zdravé výživy a nutno podotknout, že u toho jsem tedy vážně nespal. Nakonec jsme se dozvěděli, že Conan moc podle tabulek nejedl, ale ruku na srdce – kdo z nás žije zdravě? Conan, náš vzor, nejlepší zelenina je maso!

Společnost a noční faux-pas
Po skončení měla začít „hudební produkce“ – původně skupina U2 revival, později reprodukovaná hudba, ve skutečnosti nic – naštěstí to totiž nebylo vůbec třeba, protože se téměř všichni přesunuli o patro níž pod Hlavní sál, kde je hospoda „Na základně“, velmi útulné i prostorné zařízení s dobrým pivem, kulečníkem, a dokonce i stolním tenisem. Sedí se tam na vysokých dřevěných židlích nebo lavicích u masivních dřevěných stolů. Přisedl jsem si k dlouhému spojenému stolu v pravé části hospody, kde už seděli kamarádi. Na jednom konci trůnil Job a pár členů Conan Society, kromě nich taky HT a Marvin, na druhém zase skupinka pořadatelů od Muma (to jsou ti „všelijací živlové“ z úvodu) a dva z nich drnkali na cosi kovového mezi zuby (nevím, jak se tomu nadává) a na bubínek. Někde mezi nimi seděla Ivana Kuglerová, u stolu vedle trůnili Rečkovi, naproti se později objevil Pavel Velan, majitel Arrakisu. Fanové a další návštěvníci LMC se zde míchali s místními štamgasty v montérkách (byl pátek večer), a i když se obě skupiny měřily s nedůvěrou, k žádným potyčkám nedošlo. Zábava tekla proudem jako pivo a atmosféra u stolu byla lehká jako dým z cigaret. Ten mne ale nakonec vyhnal ještě před půlnocí a tím můj páteční program skončil. Cestou na šalinu jsem potkal v zatáčce zakuklenou Lucii Lukačovičovou, usmál jsem se na ni a pravil: „Jdeš dobře.“ Usmála se taky a něco mi odpověděla, ale nerozuměl jsem jí ani slovo, měl jsem kapuci a písek mi křupal pod nohama. Pohodil jsem hlavou na rozloučenou, a tak jen doufám, že jsem něco neodkýval (nebo neprošvihnul).

Sobota 7.12.2002

10:00 – Žamboch a pořadatelská nervozita
Vstával jsem docela pozdě – tušil jsem, že večerní Althing se může docela protáhnout, a potřeboval jsem naspat nějakou rezervu. Dorazil jsem kolem jedenácté a raději jsem hned zašel na druhou snídani do hotelové restaurace. Na Ondreje Herce jsem neměl správnou náladu a na Janu Rečkovou zase paměť, ale o půl jedné jsem si přál, abych byl ve dvou verzích. A-Miles by zašel na Kantůrka a U-Miles na Žambocha. Jenže nedalo se nic půlit, Mirek Žamboch vyhrál. Bylo nás v Salónku 1 něco přes deset posluchačů a výborně jsme se bavili – jak při předčítání úryvků nového románu ze světa Koniáše (hlavním hrdinou je tentokrát Bakly, Koniášův parťák z povídky Fanoušek, sbírka Ostří oceli), tak i debatou s autorem o tomto novém románu a o psaní vůbec. Uběhlo to velmi rychle, ale aspoň jsem se na závěr s autorem konečně seznámil (účast na LMC jsme spolu domlouvali přes mail), vyměnili jsme si pár zdvořilostí, až nás přerušil Milan Dubnický, který s Žambochem domlouval povíkendovou cestu do Bratislavy a nějaké společné projekty. Taky jsem se mezi řečí dozvěděl, že Slováci dorazí v hodně osekané sestavě – ani Martina Pilcerová, Ivan Aľakša nebo prezident Schuster nepřijedou (škoda, Šimonovi dlužím klubové tričko Pochmurné neděle a Martině jsem se chtěl pochlubit svým novým tričkem s písečnými dunami a Červem podle její předlohy, které vyrobila naše Šárka – Shea). Nakonec přijeli jen Heňka a Miro z Brlohu, s Heňkou jsem prohodil pár slov – mají strašně moc práce, otevřeli druhou prodejnu v nějakém superkomplexu. Ale to mě už odchytili kamarádi a musel jsem na oběd, opět do hotelové restaurace. Martin Koutný tam byl opět, tentokrát nikoliv sám, ale s manželkou a dvěma dcerami – jsou to jednovaječná dvojčata a jsou hodně podobná na tatínka. Když jsme čekali na jídlo, objevil se už na pohled vystresovaný Tunelář a kohosi sháněl. Naše vždy pohotová Zdena HT pronesla vtípek na Tunelářovu adresu, což by se obvykle setkalo se shovívavým úsměvem nebo stejně pohotovou odpovědí, ale Tunelář vybouchl jak pilinová kamna, všem nám vynadal a odběhl zpět na prezenci. Chudák, trávil tam celý pátek a nejmíň půlku soboty a začínal být nevrlý – v té době se totiž rozhodovalo o tom, zda LMC bude, nebo nebude ztrátové, každý další platící návštěvník byl důležitý. Před recepcí jsem potkal Marchlíka, ale raději jsem se ho na RAMAX neptal, protože by reagoval úplně stejně, jako reaguje PeS na zmínky o dabingu Stopařova průvodce – dělal by hluchého.

Přípravy na Althing a japonské kurtizány
Jelikož se dostavil Klikin ve svých obvyklých džínových šortkách a rozepnuté bundě (venku bylo pod nulou, proto neměl pouze tričko) a taky Záviš z Frankensteina, začínal se připravovat toužebně očekávaný Althing – tedy jeho neoficiální část. A co by to bylo za Althing bez legendární Klikinovy bowle. Spolu s Karlem Soukupem jsme se my čtyři vypravili do blízkého Intersparu nakupovat ingredience a doprovodné pochutiny. Zde prozradím přibližné složení bowle, kterou měli tu čest někteří po půlnoci ochutnat – čistá vodka, bílé víno, sekt, tropické ovoce. Poměry jsou tajné (jinak by to ani nebyly poměry), ale nikdy nezapomeňte ovoce krájet nadrobno a sekt přilévat až na závěr. Jakmile jsme bowli připravili a nechali aspoň pár hodin macerovat, odebrali jsme se do suterénní hospody „Na základně“ pod Hlavním sálem na pár piv, abychom se připravili na večerní programový blok – Šimůnek, Nalim, tombola, Althing. Tady jsem také poprvé na tomto conu uviděl Pitera OVVvv, který přivedl naši společnou kamarádku Dašku (viz deník špiona 012 z Vínoconu), aby taky viděla něco z conu, na který byla přihlášená, ale který oba trávili spolu úplně jinde – ve městě na památkách. Po výborném utopenci jsem se příjemně naladěn zašel podívat do Salónku 1, abych zjistil, jaký program byl místo zrušeného Kulhánka nasazen. Zrovna se loučil Václav Fořtík a nastupovala krásná Lucie Lukačovičová s neméně přitažlivým tématem „Erotická literatura Japonska 17. století“. Trocha historie nikoho nezabije, řekl jsem si a nechal se opájet příjemným hlasem Lucie. Kromě estetického zážitku měla přednáška velkou informační hodnotu, jeden by netušil, jak komplikované a rozdělené na kasty byly kurtizány ve velkých japonských městech a že například i žebravé mnišky občas prodávaly svá těla ve prospěch mateřských řádů. Velmi roztomilé bylo chování Lucie při čtení erotických pasáží, vždycky jí zrůžověly tváře rozpaky a na její bílé pleti se to skvěle vyjímalo. Naštěstí nás tam bylo jen několik, a tak chyběli pubertální výrostci se svými výkřiky z anonymního davu, které tak často slýcháme ve velkých sálech. Na Lucii si určitě opět zajdu na dalších conech a děkuju Piteru de Vriesovi, že mě na ni upozornil svým vyprávěním o jedné roomparty.

Nemesis a Nibiru Cestou do Hlavního sálu jsem si všiml plakátů na Avalcon Speciál, který se koná mezi vánočními svátky a Silvestrem. Vašek Pravda s chotí zde byli prostě udělat reklamu, ale proč ne? Jenom mám trochu obavy, abychom neměli za chvíli čtyři Avalcony do roka a neříkalo se tomu Chotěbořský Grand Slam.
Vystoupení Jana Šimůnka v Hlavním sále na začátku vypadá na seriózní astronomický exkurs do historie Sluneční soustavy, později jako dänikenovská hypotéza o sesterské hvězdě našeho Slunce a o bludném červeném trpaslíkovi s planetou plnou života a na konci je to příprava na mimozemskou invazi typu Dne nezávislosti a do detailů promyšlené plány na zbraně vesmírného ničení. Akta X si zde podávají ruku s temnými božstvy páně Lovecrafta a pokrok lidské civilizace dostává nový směr a cíl. Nejsme ve vesmíru sami, lidé, takže se vzchopme a zničme je dřív, než oni zničí nás!

Conan a tombola
To Nalim Lidochaz se svým dlouhým Danem jsou úplně jiného ražení, spíše založením sportovci než vědci, což zajisté všem napověděl jejich „Conan sportovec“. Nezabývali se ani tak jasnou věcí, jako že veškerý bojový trénink a vůbec celý Conanův život je vlastně sbírkou různých sportů – šerm, jízda na koni, hod oštěpem, plavání a potápění, různé druhy běhu, jachting, zápas ve volném stylu, box a tak dále. Spíše se podívali na Conana jakožto na vzor, na jehož ideálech se zakládaly sportovní kluby a bratrstva. Své historické výzkumy prokládali zpěvem písní, které stmelovaly ducha sportovců všech zemí, hlavně však naší. Po této přednášce však následovala tombola, takže jsme s Marvinem uprostřed přednášky odešli pro ceny. Hodně fanů přispělo a sešly se zde nejrůznější perly. Vrátili jsme se doposlechnout Nalima, který tentokrát s Danem předvedl jak taneček, tak i spartakiádně sletové cvičení par excellence.
Původně plánované vyhlášení ceny Ikaros se neuskutečnilo – mohla za to jak váznoucí vnitřní komunikace redakce Ikarie, tak i podobně skřípající vztahy mezi organizátory náhradního LMC a tradičního Draconu. Já bych řekl, že nejlépe to nekomentovat. Příprava cen tomboly na vyvážené hromádky byla velmi obtížná (jako každoročně), protože se jich letos sešlo neuvěřitelné množství. Mezi záplavou ptákovin a zbytečností se však našlo pár kvalitních kousků a každý, kdo si los nekoupil a nebo koupil a nepřišel, může trpce litovat. Já jsem přispěl ghanskou hořkou pálenkou, vyráběnou macerováním směsi afrických dřev, v kombinaci s prášky na bolení hlavy, objevil se zde římský hrách alias cizrna, modely lodí z Euroconu (těch chotěbořských přebytků bylo docela dost), samolepky StarWars, čítanka vědeckého komunismu, obří nafukovací reklamní žvýkačka, kniha Malý Bobeš, harlekýnky, RAMAXy, odznáčky, Conanové od Vlada Ríši, nový Conan od Coultiera a také dvě čísla české verze Magazine of SF&F, z nichž jedno mi ještě chybělo do sbírky a které jsem nakonec od vyhrávající slečny vyprosil. Některé ceny se losovaly i třikrát, ale excelentní moderátor Marvin byl nekompromisní a účastníky tomboly dusil tak dlouho, dokud si neodnesli poslední zelený létající talíř. Mezi cenami se objevilo také pár výtisků románu Harry Harrisona Rebel proti času, který byl součástí tašky s materiály, takže někteří budou mít možnost přečíst si ho hned dvakrát (a to musím podotknout, že v některých výhrách se tento román objevil dvakrát, takže dohromady mohli výherci podělit až tři kamarády najednou). Já jsem si zaskočil opět dolů „Na základnu“, abych se posilnil před Althingem.

Althing a dámy
Vrátil jsem se do poloviny oficiální části Althingu Conan Society, kde Big Shaman Tunelář za asistence Nalima Lidochaze a indiána s bubnem (další z mumovců) rozdával visačky Conan Society novým členům. Mimo jiné byl přijat Václav Vágenknecht a také Roger, Tai a Doktor, což jsou naši trekkies z posádky USS Relativity. StarTrek a Conan? Tomu se nediví nikdo, kdo zná skvělou povídku o mladém Conanovi a jeho setkání s Kirkem a Spockem. Kupodivu se po oficiální části hodně lidí vytratilo, zřejmě dolů do hospody, ale zůstalo nás tam asi třicet lidí a deset 1,5 litrových plastových lahví vína – frankovka, vavřinec a nějaké bílé. To ovšem padlo během dvou hodin družného bratření a následně odpadla další půlka lidí. Naštěstí někdo přinesl naši připravovanou bowli, aparatura chrlila záplavu rocku a metalu a začalo se tancovat a pogovat. Nezapomenutelné bylo kolečko tleskajících a uvnitř něj Tunelář s Editou Dufkovou, která projevovala přímo španělský temperament. Když spustily rockové ploužáky, několik přítomných slečen šlo z náruče do náruče. Na chvíli se stavila Zuzana Antares se svými dvěma kamarády, z nichž ten menší byl evidentně gay, ale docela dobře jsem si s ním pokecal – hádali jsme, který z momentálně tancujících párů skončí později v horizontální poloze.
Když jsem ten den v podvečer přebíhal již poněkolikáté z hotelu do Hlavního sálu jen v krátkém tričku mrazivým vzduchem – ale rozehříván conem – přijela Jolana Čermáková. Pomohl jsem jí do hotelu s věcmi, ale podruhé jsem ji viděl až v noci na Althingu. Neskutečná byla chvíle, kdy jsme v pěti chlapech pogovali, ruce kolem ramen, a Jolana před námi tancovala. Co ta dokáže s boky a rukama, to by postavilo i mrtvého.
Když už bylo k ránu a všichni začali posedávat na židlích, zašel jsem do předsálí, kde ještě hrály kytary a zpívalo se. Potkal jsem tam Záviše s lahví whisky a našeho Doktora s jamajským rumem, kterak se snaží přesvědčit Editu Dufkovou, aby si s nimi cvakla. Závišovi se povedl kanadský žertík, když se mezi řečí Edita zmínila, že píše – upřímně se podivil a ptal se, co napsala. Chudák Edita netušila, že Záviš čte jenom časem odzkoušené klasiky a do těch má Edita ještě hodně daleko. Klikin, který si chvíli rovnal záda uvnitř na židli a pak s námi stál v předsálí, nenápadně zmizel. Když uběhlo půl hodiny a on se stále nevracel, objevil jsem ho na záchodové míse – mikrospánek je prevít, ale pořád lepší na WC než v autě.

Gudrun a výzdoba
Samostatný odstavec věnuji Kamile Sirotné alias Gudrun. Přepadla mě na začátku volné zábavy Althingu, když jí Keplík vysvětlil, kdo jsem. Napůl vážně se zlobila, jak jsem o ní psal v deníku špiona 006 z pražského Parconu 2001 (použil jsem výraz „zásoba zbytečných řečí“), ale byla v dobré náladě a byl jsem ušetřen. Vždycky jsem ji považoval za sympatickou, i když trochu přemoudřelou a důležitou, ale to bylo na conech, kde se starala o nějakou organizaci. Tady byla jako normální fan a bavila se. Většina věcí, o kterých jsme mluvili, se mi z hlavy už vypařila (no, když se paří, tak se vypařuje), ale oba s Keplíkem mi popsali velmi zajímavou zkušenost z výletu do Ruska, nic pro nás zbabělce. Gudrun ráda tancuje a je vstřícná, takže s ní ploužil snad každý chlap, co se dokázal udržet na nohou. My dva jsme si spolu skvěle zablbli a zaskákali na pár vypalováků. Byla pro mě jedním ze tří nejpříjemnějších zážitků LastMinuteConu – spolu s přednáškou Lucie Lukačovičové a besedou s Mirkem Žambochem.
Vyzdvihnout musím také výzdobu LMC. Spáchala ji naše milá Tai a její filigránská brána do Morie z papíru na skleněné výplni dveří do Hlavního sálu poutala snad všechny pohledy přítomných. Stěna Hlavního sálu byla polepena emblémy a znaky pořadatelů a podporujících, nad šatnou se krásně vyjímal její obrázek s drápatou holinkou. Měla s tím neuvěřitelně práce a posledních pár nocí se moc nevyspala, a proto jí odpouštím, že při ploužácích nočního Althingu odmítla všechny včetně mne.

Závěrem o dalším conu
Organizátoři odvedli velký kus práce a napověděli, že organizaci velkého conu, pokud na ni budou mít dostatek času, zvládnou bez větších potíží. S tím ovšem souvisí šeptanda, že by se příští rok tento con mohl stát stálým conem s pořádným názvem. A priori nejsem proti, ale proti pořádání Draconu také nejsem. A tady na tomto místě veřejně vyhlašuju, že pokud se v podobném či stejném termínu začnou v Brně organizovat dva nezávislé cony, nepodpořím ani jeden a raději pojedu k Vaškovi do Chotěboře, všem beraním palicím natruc. Organizátorů conů není nikdy dost a všichni si jich musíme vážit. A právě proto by se měli spolu dohodnout a uspořádat jeden společný brněnský con, ať už se bude jmenovat jakkoliv.

17. června 2007, Miles Teg

Diskuze k článku

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).