Warning: Variable passed to each() is not an array or object in /home/html/fantasya.cz/public_html/functions/functions_forum.php on line 36
Deník špiona, díl čtrnáctý ~ Fantasya.cz ~ Články


       
Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Deník špiona, díl čtrnáctý, Parcon + Avalcon, Chotěboř 2003

Špion

Parcon + Avalcon, Chotěboř 2003 – deník špiona 014

Lobováním na jedné z Porad fandomu a využitím setrvačnosti po loňském Euroconu v Chotěboři se klubu Avalon, Václavu Pravdovi a jeho týmu podařilo uspořádat Parcon v rámci Avalconu opět v Chotěboři a celému setkání dát jméno Festival Fantazie. Začínali již 28. 6. v sobotu Filmovým Festivalem Fantazie, který byl jakýmsi filmovým maratónem, trval do začátku Avalconu (2. 7.) a mohl se pyšnit prvním zahraničním hostem, béčkovým seriálovým hereckým nádeníkem Robinem Atkinem Downesem, známým z několika epizod Babylonu 5. Toho jsme bohužel už nezastihli, a tak jedna z propagovaných „hvězd“ měla nějakých 150 diváků – filmových maniaků.
My – tedy já, Marvin, Pet a HT – jsme měli zaplaceno až od středy 2. 7. do konce (neděle 6. 7.) Parcon – Avalcon a vyráželi jsme v poledne Petiným autem. Tedy ne úplně přesně; ostatní tři čekali na mne, protože mě předtím někteří zaúkolovali v souvislosti s Parconem. Tunelář a Karel Soukup mi vrazili hromadu letáků na Fénixcon, ve kterých se vyskytovala faktická chyba, kterou jsem se rozhodl napravit dotisknutím vysvětlivek na již hotové letáky a Pet chtěla pár kopií našich filkových textů z připravovaného CD „Osada na Měsíci“ – a obojí jsem musel udělat na poslední chvíli v práci. Vyrazili jsme nakonec kolem půl jedné. Cesta ubíhala svižně, jelikož Pet je dravá a dobrá řidička, brzdily nás jen dvě objížďky a některé serpentiny a nakonec jsme byli v Chotěboři ve dvě. Na prezenci jsme vyfasovali materiály, kde opět nechyběla pochybná stavebnice kosmické lodi, plakát conu, staré fanziny a časopisy (Dech Draka 2000/1, Pevnost 2003/4 a GameStar 2003/5 se dvěma reklamními CD), tentokrát obyčejná plastiková placka s obrázkem od P. Coriata, brožura s pravidly conu a anotacemi akcí („LOTR typ FOTR“ a podobně) a samozřejmě… ale ne, kdepak je program, ta základní věc, bez které je fan odsouzen stále hledat informační tabule po budovách conu? Nikde nebyl, ale nakonec jsme jej po pár hodinách dostali, kdy nám kolemjdoucí neznámý fan sdělil, že už je na prezenci mají. Ubytováni jsme byli v internátu Zvláštní školy, kromě HT, která se hlásila později a zbyl na ni Geofond. Když jsme ji tam ale odvezli, projevila přání na tak vzdáleném místě uprostřed lesů nebydlet, protože by v noci sama určitě minula správný směr – cesta lesem se třikrát větvila a žádný ukazatel nebyl na dohled.
Bydlela tedy s Pet v jejich trekisticko-stargejťáckém pokoji jako „osmá ze sedmi“ a první dvě noci měla dokonce i postel. Já s Marvem jsme byli hned vedle, on dole a já na patře palandy, které pro účely conového bydlení musely vychovatelky a učitelky Zvláštní školy speciálně snést z půdy a znovu smontovat. Podle evropských norem má totiž každé dítě nárok na 6 m2 obytné plochy a patrové spaní normám neodpovídá. Bohužel neodpovídalo ani normám pro naše spaní, jelikož byly palandy dřevěné, mírně chatrné a při sebemenším pohybu vydávaly příšerné vrzání. Když k tomu připočteme blízké kostelní zvony, oznamující odbíjením každou čtvrthodinu, a v celých navíc kolik těch hodin je, výsledkem bylo, že jsme v průměru spali tak čtyři hodiny denně.

Chotěbořské obyvatelstvo se při našem příjezdu moc nevytáhlo. Když chtěla Pet zastavit na malém parkovišti na dohled od Zvláštní školy, vyklonila se z okna nějaká ženská a začala na nás řvát, že tohle je soukromé parkoviště – samozřejmě nikde žádná značka, ani namalovaná na zemi – a že si musíme přeparkovat. Když jsme argumentovali, že to není nikde vyznačené, začala nám vyhrožovat policií. Pak jsem smířlivě navrhl, že se ubytujeme a přijdeme to přeparkovat za čtvrt hodiny a její odpověď byla:
„Volám policii.“
Tak Pet raději nasedla a odjela najít klidnější místo se slušnějšími sousedy, o 20 metrů dál za rohem. Normálně bychom se na to vybodli, ale vypadalo to, že by nám ta baba byla schopná objet kapotu korunou.

15:00
Vzhledem k tomu, že jídlo jsme mohli mít objednané až od čtvrteční snídaně, vyrazili jsme na pozdní oběd na náměstí do restaurace Panský dům. Much bylo uvnitř letos poněkud méně než loni, protože se před conem ochladilo, a obsluha i jídlo bylo obstojné. Moje filé na roštu sice chutnalo jako vařené a nejspíš i bylo, ale dochutit se to naštěstí dalo.

Odposlechnuto před Panským domem: „Byl odsouzený na 20 hodin sexu nepodmíněně…“

Po obědě jsme zašli na prohlídku atrakcí, ale program byl ve středu hodně děravý, a proto jsme skončili v čajovně ve druhém patře KD Junior. Doslova se mi dral na pero výraz „Melkorova čajovna“, ale letos do ní Melkor pouze půjčil své nádobíčko a chodil ji navštěvovat jako host – ovšem host s mnoha extra privilegiemi. Poseděli jsme v klidném prostředí za jemného zvuku reprodukované arabské hudby, ale asi jsme se zdáli být neperspektivními zákazníky a byli jsme vyhnáni zapálením santálové tyčinky – mohla by se klidně jmenovat „sandálová“, aspoň podle zápachu jistě. Přesunuli jsme se o patro níž do baru na KD na lahvového Rebela (lepší než loňský čepovaný) a přisedli si k Radce (myslím, že je z Pohořelic) a Janovi Žižkovi. Prohodil jsem s Radkou pár vět o tom, co se dělo poslední rok, co jsme se neviděli, a s Janem jsme jí při prohlížení fotek připomněli její posezení na posledním Draconu (ten před LMC-LaMiConem-LastMinuteConem). Neseděla totiž na židli, ale Ivanovi Aľakšovi na klíně. Chvíli po nás do baru přišel Kir Bulyčov s doprovodem (až večer na zahájení jsme zjistili, že „doprovod“ tvořili manželé Killworthovi) a jedním z pořadatelů, načež byli vzápětí na conu oficiálně přivítáni Vaškem Pravdou. Bavili se striktně anglicky, nic zajímavého, jen všeobecné tlachy o počasí a podobně. Když do baru přišel Silver s ostnatým obojkem kolem krku, odvedl si mě významně stranou, aby mi předal výtisk OPAT´ssinu a omluvil se mi za to, že v něm použil mé dvě recenze ze Sardenu bez mého svolení. Za jeho ohleduplnost a zdvořilost (jiní by se na to normálně vybodli a nic by nevysvětlovali ani ex-post) jsem mu daroval jeden ze dvou výtisků KRACHu 2002 (ten druhý dostal později Zdeněk Rampas), kde byl nadšen hlavně fotoreportáží z Tatraconu. Určitě se tam spolu potkáme i letos.
Pet s Martinem Böhmem touhle dobou objevili DDR (Dance Dance Revolution), kterému propadli a strávili hopsáním po plastiku téměř celý con.

19:00
Náš první program toho conu – Velký sál KD a v něm DVD Bonusy z LOTR I. S Marvinem jsme zhlédli tři téměř stejná DVD o natáčení Společenstva Prstenu, a když jsme se zrovna dostávali k něčemu zajímavému („Máme na starosti tisíce krásných vysokých lidí, kteří zde hrají elfy. Už mi lezou všichni na nervy.“), program byl násilně ukončen osmou hodinou, kdy měla jakási firma prezentovat kartičky a deskové hry na téma Pána prstenů. Zaskočili jsme s Marvem do Sokolovny, kde zatím žádný program neprobíhal, ale už zde fungoval bufet, kde nás přivítali s otevřenou náručí, protože jsme byli jedinými hosty spolu s jednou těhotnou fanynkou. Dali jsme si smažené špekáčky a opravdu jsme si pochutnali. Navíc tady mají čepovaný Gambrinus. Byly nám později doporučeny bramboráky, ale ke své škodě jsem si je do konce conu nedal. Byly ovšem tak populární, že v sobotu během dne už bylo nastrouháno 25 kg brambor.

21:00
Slavnostní zahájení Parconu – Avalconu v sále místního kina, kde předtím probíhal Filmový Festival a od čtvrtka až do konce StarTrek Con, bylo odbyto mnohem dřív než za inzerovanou hodinu. Kromě V. P. přišel na pódium starosta Chotěboře, nějaký funkcionář přes kulturu a místní novinářka. Starosta mluvil stručně a docela normálně, ale u toho pána přes kulturu jsem měl chuť stoupnout a začít říkat: „Všechno bude – máslo bude, chleba bude…“ O novinářce si nic nepamatuju, ale to, co později předvedli její kolegové (pokud v tom neměla prsty sama) v regionálním plátku Vysočina, když vytiskli pár článků o Parconu – Avalconu, způsobilo velké sympatie k chotěbořským pořadatelům a potvrdilo všeobecné mínění ve fandomu, že novináři jsou pitomci a že by je neměli na cony vůbec pouštět. V. P. na pódiu přivítal manžele Killworthovy, o R. A. Downesovi prozradil, že už odjel, o Williamu Kingovi, že teprve přijede, a nakonec uvítal Kira Bulyčova, který se někde po cestě zdržel. Nenásledoval žádný aerobik ani kouzelnické vystoupení, takže jsme se spořádaně odebrali otestovat kinokavárnu čili bar vedle levého vchodu do kinosálu. Byl nový a asi nejpříjemnější hned po čajovně, jen jsme celý con sváděli bitvu s personálem, jestli si budeme chodit objednávat k baru, nebo oni přijdou pro objednávku ke stolu. Většinou jsme vyhráli.

22:00
Pet a HT odešly spát a Marvin a já jsme zašli do místnosti č. 2 na KD, kde se promítal animovaný seriál Futurama. Už jsem o něm hodně slyšel, ale zatím jsem na něj neměl štěstí, a tak jsem se velmi dobře bavil. Humor tvůrců Simpsonů se nedal ani tady zahanbit a příběhy poslíčka z naší doby v roce 3000 nás bavily dlouho přes půlnoc. Autor promítání vybral asi pět zajímavých epizod od úvodní přes svět podle počítačové hry až po startrekovský crossover. („Vítejte v nejoblíbenější sebevražedné budce od dvacátého století, jakou smrtí byste chtěl zemřít?“)

Když jsme se kolem půlnoci vrátili na internát, seděla noční služba před televizí, kde zrovna dávali Barbara Conana se Schwarzeneggerem. Příjemná žena těsně pod čtyřicet paličkovala nějaký rustikální vzor a druhá něco přes čtyřicet popíjela Whiskey-cream. Dostal jsem panáka, Marvin se po sprše taky posadil k televizi a povídali jsme si o conu s lidmi, kteří nemají s našimi zálibami nic společného. Bylo to milé a na závěr se na pár slov přidal ještě Randalf, který s námi sdílel pokoj. Ráno nám to děvčata, která spala za dveřmi, vyčetla, protože Randalfův zvučný hlas je spolehlivě probudil.

čtvrtek 3.7.2003
Po snídani ve Svačince jsem se poflakoval kolem kina, kde mne odchytily Pet s HT se skupinkou z jejich pokoje – Martin Böhm a další – a stáhly na vernisáž Philippe Coriata a Theodora Rotrekla, která měla v deset začít na náměstí v ZUŠ. Chvíli jsme čekali na otevření, a když jsem se byl sám podívat až nahoře v patře, kde zrovna nějaký stařík s kozí bradkou instaloval poslední Rotreklovy obrazy, byli jsme vpuštěni jako úplně první. Bohužel jsme neviděli ani jednoho umělce – u pana Rotrekla nás to nepřekvapilo, ale o Coriatovi se vědělo, že má každý den conu nějaký program, tak jsme ho očekávali. Místní stařík se nám svěřil, že Coriat si svoje věci aranžoval sám celé středeční odpoledne, a když chtěl navečer odejít, že to dodělá ráno před desátou, stařík ho tam zamknul a nepustil dřív, než to bylo hotové. To už byla noc; chudák Francouz byl žíznivý jak Dán a hned zapadl do nechvalně známého baru Čokoláda, kde se prý vyskytoval až do čtvrtečních ranních hodin. Za chvíli přišel Vašek Pravda a potvrdil, že umělec je indisponován – tedy že nikdo neví, kde je. Naštěstí obrazy a jiná díla hovořily za malíře. Rotrekl měl kromě několika svých scifi obrazů hodně jakýchsi „polyesterů“, které sestávaly ze dvou až čtyř průhledných vrstev, na které byly namalovány různé části obrazu, aby měly výraznější perspektivu. Nejzajímavější byl polyester „Vyhánění z ráje“, který byl sice jen ve dvou vrstvách, ale ta vrchní coby rám byla datována o dva roky později než vnitřní scenérie. Coriat měl s sebou asi dvě třetiny stejných kousků jako loni, ale navíc vystavoval jakési kombinace sedmi abstraktních maleb, které tvořily různé vrstvy téhož obrazu, či spíš jednotlivé vývojové fáze. Ty kombinace byly troje a každá z nich by se hodila do moderního pokoje se spoustou chromu a tmavé kůže.

Po obědě byly na programu pouze StarTrek a Manga, takže jsme čekali až do dvou, kdy v Zrcadlovém sále KD začínala hodinová přednáška s obrázky „Nikola Tesla – Pán blesku“ (prezentoval Jaroslav Houdek, nominovaný v krátkých povídkách CKČ). Vezměme to stručně – vynálezce střídavého proudu, bezdrátového telegrafu (který mu ukradl Marconi) a žárovkového vtipu („Kolik Němců je třeba na zašroubování žárovky?“), maniodepresivní schizofrenik se sklony k sadismu, experimentátor se živými chrousty, vránami, žábami a rybami. Úředně vyhoštěný vagabund, stavitel elektrárny na Niagarských vodopádech („Ve výběrové komisi byl lord Kelvin a jiné veličiny.“), vizionář a distributor bezdrátové elektřiny. Génius, blázen, boháč, chudák, manekýn a senilní stařík.

Po našem spasiteli Nikolu Teslovi měl nastoupit další vizionář, tentokrát živý, Václav Semerád a jeho „Úvod do psychorezonance“, ale na to jsme neměli dost pevné nervy ani šílenou odvahu. Odebrali jsme se do čajovny hned přes chodbu, kde jsem si dal s Marvem Darjeeling, Pet Puehr a HT kafe a strávili jsme zde klidnou hodinku, načež jsme zjistili, že ani další program nás neláká, a přesunuli jsme se do kinobaru Velký Voči, kde jsme pohnuli se zásobou skotských (Grant´s), irských (Tullamore Dew) a brazilských (kafe) komodit.

17:00
V dolním sále Haly vedle KD junior probíhal od rána přes dva dny odloučený StarWars Con (stejně jako v kině odloučený StarTrek Con) a zrovna v pět začínala diskuse moderovaná Milanem Pavlíčkem „Ztratili jsme víru?“. Nebyla to diskuse jediná v rámci SWconu a všechny se týkaly v podstatě jediného tématu – srovnání Epizod 1 a 2 s Epizodami 4, 5 a 6. Tato měla řešit problém nových Epizod 1 a 2, které u většiny přítomných fanoušků vyvolaly rozporuplné reakce. Do diskuse se zapojil i jinak klidný Marvin docela ohnivým názorem na kvalitu nových dílů – že prostě nemají příběh a jsou jen snůškou scén a triků. Nakonec se dalo hlasovat a mírná většina přítomných byla spokojená s tím, že se E1 a E2 natočily, ale drtivá většina hlasovala pro to, že by bylo nejlepší, kdyby je nenatočil George Lucas, kdyby byly natočeny jinak. Problém pohledu obhajovatelů nových epizod byl v tvrzení, že obě obsahují skryté příběhy politické, osobní a jiné, ale k tomu, abyste všechny narážky ve filmech pochopili, musíte znát doplňující informace z paralelních románů SW vesmíru, ze speciálních nebo z vystříhaných scén a jiných zdrojů. Jenže pokud se divák chystá na film, předpokládá, že všechno se dozví přímo v něm, maximálně že bude muset znát předchozí díl (díly). Nejsem zvědavý na to, abych si po filmu musel přečíst dva tři romány a pak s úžasem objevoval skrytá poselství. Něco jiného je, kdyby E1 a E2 byly natočeny podle románových předloh a odvolávaly se na ně, ale tady je původní právě scénář a film.

19:00
Pet se od nás kupodivu nechala – jakožto bývalá trekkie – vytáhnout na dvouhodinový dvojdíl seriálu ST-Enteprise s názvem „Šoková vlna“. O tomhle nejnovějším ST seriálu jsem zatím jen slyšel a četl pár článků, a proto jsem byl velmi rád, že se s ním můžu seznámit osobně. A musím konstatovat, že mě příjemně překvapil. Po skončení jsme zašli do přízemí KD, kde v menší místnosti vedle přízemního sálu s mangou bylo království DDR – počítač se dvěma monitory a před každým na zemi metr čtvereční plastiku pomalovaného čtyřmi šipkami a nějakými terčíky. Kdo viděl film Wasabi s Jeanem Renem, už ví, ostatní musí číst dál. Na monitoru si vyberete písničku, a když začne hudba, rozjedou se odspodu po obrazovce čtyři sloupce šipek vlevo, vpravo, vpřed a vzad. Je to většinou do rytmu, někdy schválně mimo, a vaším úkolem je došlápnout na správnou šipku na podlaze ve chvíli, kdy její protějšek na monitoru míjí horní políčko ve tvaru té které šipky. Počítají se za to body (když minete, nepřipočítává se nic) a v avalconské variantě se z toho stala fanovská soutěž. Jedna písnička byla určena jako kvalifikační a tu se mi – za vydatné pomoci Pet jakožto soupeře – povedlo zvládnout v limitu pro postup do vyřazovacích bojů.

22:00
Programový blok Manga a anime v přízemním sále KD dával novinku s českým titulky Andělské vejce. Byl to symbolický surrealistický film, vyprávějící o pokolení lidí z Noemovy archy, kde po potopě světa voda nikdy neopadla. Na to, že to byla režisérova prvotina, to bylo sakra těžké, ale spousta křesťanských symbolů a odvolávek usnadňovala Středoevropanovi pochopení smyslu filmu. Přiznávám, že mi během něj asi třikrát upadla hlava, obzvlášť v pasážích, které připomínaly záběry zdí z úvodu Tarkovského Stalkera, ale občasné skřeky hlavní hrdinky, které pořád někdo kradl vejce, mě spolehlivě probraly. Potom jsem byl sice pozván na mešní absinth do Misie opatství broumovského, ale musel jsem dát opatu Silverovi košem a odebral jsem se do hajan.

pátek 4.7.2003
V prvním patře internátu netekla teplá voda, protože někdo sfoukl plamínek karmy. Tak ho údržbář zase zapálil a oznámil to, načež se první dívka, která pod sprchu nahoře vlezla, řádně osvěžila samozřejmě stále studenou vodou. Za chvíli jsme ji přivítali v přízemí, kam se šla pod naše sprchy ohřát. V noci přijeli Egon Čierny a Láďa Kejval, kteří bydlí taky v patře, ale v jejich pokoji žádné palandy nenajdete, jen nízké a bytelné postele. Nechci domýšlet, co by se mohlo stát nešťastníkovi, nad kterým by uléhal někdo s větší gravitací.
Po snídani jsem cestou na KD potkal sestry Lukačovičovy, na jejichž odpolední přednášku o japonských maskách se chystám. Byly obě v černém, holt nebezpečně hezké upírky. Někdy kolem desáté dorazila k baru Gudrun v modré puntíkované sukni a růžovém tričku, taky dobrý. Kousek ode mne seděla Edita Dufková v mých oblíbených šatičkách z „hadí kůže“, mno jo, tak dost už té módy. Našel jsem ostatní Brňáky a vydali jsme se na atrakci s názvem „GameStar“ (podle časopisu, který byl jedním ze sponzorů Avalconu), která nahrazovala chybějící GameCon (ten byl letos samostatně o týden později v Olomouci). Klasické školní prostředí se sraženými stoly a židličkami, na kterých sedělo pár desítek lidí a hrálo všechno možné od jakýchsi kartičkových „Magiců“ přes hry s miniaturami až po různé deskové hry. K jedné takové jsme se my čtyři posadili; jmenovala se TransAmerica a její podstata spočívala ve stavbě železnice mezi 5 americkými městy, které si na začátku vylosujete. Každý hráč stavěl v jednom kole dvě jednoduché nebo jednu dvojitou kolej ke svým městům, a když se napojil na cizí kus železnice, mohl ji využívat k rychlejšímu postupu. Dvakrát jsem vyhrál já a dvakrát Marvin a pak už byl čas jít na oběd. Ještě předtím jsem se ovšem zúčastnil prvního kola vyřazovacích soubojů v DDR – za soupeře mi byl určen Martin Böhm, který spí s Pet v jednom pokoji hned vedle našeho. Holt cony jsou malé. Bylo to na dva vítězné tance, první vyhrál jednoznačně Martin, druhý jsem těsně vyhrál já a třetí rozhodující opět velmi těsně Martin. Nechtěl jsem sice postoupit do večerního finále kvůli jinému programu, ale nic jsem mu nedaroval, zvítězil zaslouženě.

Po obědě jsem seděl v baru na KD a naproti mně si povídaly Jana Rečková s Annou Šochovou (to jsem ještě nevěděl, kdo to je, identifikoval jsem ji až na předávání Pulce za román). Jana Rečková si posteskla nad nějakou chystanou besedou s českými spisovateli; moc se jí tam nechtělo, protože do ní „někdo“ bude rejpat, že nenapsala pořádný bestseller a že už na to popichování po těch letech psaní a publikování nemá nervy. Myslím si, že se může na nějaké provokatéry vykašlat, protože má svůj stálý okruh čtenářů a neslyšel jsem, že by její romány šly po vydání rovnou do stoupy – to by jí přece nevydávali stále další a další.

13:00
Potkal jsem Hypo a Anryho; Hanka má krátký účes a je to velká změna, ale příště bych doporučoval delší sestřih, k její výrazné tváři se hodí víc. Dodatečně se omlouvám, že jsem nezašel ani na jeden z jejích pořadů v bloku StarGate. Ve Velkém sále Sokolovny konečně začal blok Parconu a v jednu byla na řadě pro mne největší hvězda Kir Bulyčov. Kolem něj ke stolům na pódiu se slétli jako dva supi Vlado Ríša jako expert na ruskou SF a Oleg Hnilica jako expert na cokoliv. Na začátku se Bulyčov zeptal, jestli má mluvit rusky nebo anglicky, a většina přítomných v sále byla pro ruštinu, nehledě na to, že Ríša anglicky neumí, a tak to direktivně odhlasoval za všechny. Mluvilo se o historii ruské SF literatury, přes éru socialismu až po současnost. Bulyčov popisoval podobnou náladu po pádu komunismu, jako byla mezi spisovateli SF u nás – když za SSSR nemohli někteří spisovatelé publikovat nebo aspoň ne to, co chtěli, předpokládali, že za „svobody“ všichni expandují na trh, ale nic z toho se nestalo. Stejně jako u nás ovládly na první léta trh angloamerické škváry. Za pět šest let se to v Rusku změnilo a domácí spisovatelé začali zase vydávat. Momentálně jsou prý v Rusku nejpopulárnější Japonci, vydává se hodně latinskoamerické mystiky (Paulo Coelho, toho mám taky rád, v podstatě je to silně křesťanská literatura, ale přesto výborná) a trochu se prosazují Poláci, kterým nedělal vlajkonoše nikdo jiný než Sapkowski. Toho už prý na ruských conech všichni znají. („Sapkowski přijede na con a vypije všechnu vodku.“) Na začátku devadesátých let začali ruští spisovatelé fantasy napodobovat západní mytologii, ale v současnosti se konečně přiklánějí k domácí ruské (slovanské) mytologii. V podstatě jsou to zase bajky o Iljích Muromcích, Kostějovi Nesmrtelném a podobně, ale v novém fantasy hávu.
Egon Čierny položil otázku ohledně prosazení českých spisovatelů na ruský trh. Bulyčovova rada byla jednoduchá – jezdit na ruské cony a seznamovat se, dělat si kontakty, jinak to prostě nejde. V knižním SF byznysu vládne Moskva – 60–70% vydavatelství sídlí v Moskvě, 10% v Petrohradě a o zbytku se už moc nemluví, není vůbec důležitý.
Bulyčov o sobě tvrdil, že je profesionální řemeslník s účinností parního stroje – což znamená, že jeho účinnost psaní je asi 6%. Ke svému publikování pod pravým jménem Igor Možejko řekl, že je na tom jako Jekyll a Hyde – zlý Bulyčov pomalu přebírá vládu nad Možejkem. (Filip Gotfrid spadl ze skládací židle – pokaždé to na Avalconu někoho čeká.) Pod pravým jménem se zabývá hlavně faleristikou, což je věda o vyznamenáních a řádech. Když se pokoušel vydat knihu o vyznamenáních ruské občanské války, z nichž třetinu tvořila vyznamenání českých legií, nebyl o ni nikde zájem, protože v dnešním Rusku se nikdo minulostí vůbec nezabývá, nikoho už nezajímá. Zajímavé bylo povídání o historické literatuře pro děti, kterou pro Rusko Bulyčov objevil a napsal už několik knih na různá historická období.
Na dotaz, jestli napíše někdy svůj opus magnum, sdělil, že má takový velký román rozepsaný, jakousi historickou fresku Ruska od 1. světové války po současnost očima jednoho hrdiny. Legrační historka byla o jeho práci v časopise Chemie a život, kde se jednou objevil obrázek náklaďáku s krmivem, který řídila kráva s prasetem. Zrovna bylo před sjezdem strany a nějaký pitomec dostal za úkol na všemožná místa do časopisu umístit nápisy „Vstříc XY. sjezdu strany“ – a umístil ho taky na korbu dotyčného náklaďáku. Jakmile to uviděl cenzor, museli celý náklad stáhnout z distribuce a celou noc všichni zaměstnanci časopisu vytrhovali ze 300 000 výtisků dvoustranu s náklaďákem a nahrazovali ji stejnou dvoustranou bez nápisu. Ve vedlejším hangáru to měli ovšem těžší, tam vyměňovali stránku v časopisu Dělnice, kde nějaká žena na skupinové fotce měla na krku křížek. Dva miliony křížků.
Popsal také základní rozdíl mezi americkou a ruskou SF literaturou. Americká podle něj se většinou pokouší vytvářet nové světy a děj se odehrává v nich (jako příklad zvolil Dunu), ruská naproti tomu nevytváří vůbec nic – píše o tom, kam v tomhle světe jdeme, kam svět směřuje, vždycky vychází z dané reality či známého mýtu.

15:00
Místnost č. 2 KD, Lucie a Petra Lukačovičovy – Japonské masky. Obě slečny byly v černém, protože chvíli předtím dokončily v sále přednášku se hrou Vampire: The Masquerade. Mluvily především o japonských maskách v tradičním divadle Nó, kde se v rituálních tancích objevuje přesně 5 těchto témat: o bozích, démonech, bojovnících, ženách a šílenství. V rámci hereckých klanů, které divadlo Nó po staletí pěstovaly, se masky dědily z generace na generaci. Samozřejmě všechny role hráli pouze muži. Trochu odlišnější bylo divadlo Kabuki, které od rituálního baletu Nó přecházelo ve více akční podívanou, masky se zde nepoužívaly, jen výrazné líčení. Ovšem každé líčení bylo tak symbolické, že herec nesměl používat vlastní mimiku, vše hrál jeho typ postavy. Stylizace masek se projevila také v loutkovém divadle Bunraku, jehož loutky v životní velikosti vedli černě odění loutkáři. Výrazy z tradičních masek jsou natolik zakořeněny v japonské kultuře, že i v nejnovějším japonském přínosu – v mangách a anime – je stylizace kreslených postav poplatná typům masek, takže například kreslení bohové se dají na první pohled poznat podle typické kresby či tetování na obličeji. Výrazy či repliky tradičního divadla Nó byly dokonce používány za 2. světové války jako kódy, kterým rozuměli pouze Japonci – žádný překladatel neměl takové znalosti, aby to pochopil. Sestry Lukačovičovy ukončily svou přednášku už za 45 minut, protože pořadatelé popletli délku předchozí přednášky s touto, původně inzerovanou na dvě hodiny. Pak se opět začaly bavit s některými fany o vampýrech, upírech a další hnusné havěti, čímž mne a ostatní vyštvaly na chodbu.

Před Sokolovnou stojí Jaroslav Velinský, který má mít přednášku s besedou po Kantůrkově předčítání. Přijeli Libor Marchlík s Jirkou Popiolkem – Marchlík pravil, že mě nemá rád, protože si z něj pořád utahuju kvůli RAMAXu. Je to pravda, vždycky mu to připomínám, ale někteří lidé – jako Marchlík a PeS+ – to prostě potřebují. V sále Sokolovny na Kantůrkovi je zatím nejvíc lidí, ale je to asi jen polovina sálu, protože židle jsou tak do dvou třetin a ty poslední řady zejí prázdnotou. Con zatím drží nad vodou trekisti a „jedíci“ (můj novotvar pro fanoušky SW), hráčů je málo (Gamecon letos není) a skupiny kolem dinosaurů přijedou hlavně na sobotu. Docela se letos vyrojilo upírů; když jsme s Janem Žižkou a Melkorem seděli kolem čtvrté v čajovně, klábosila vedle nás skupina vesměs v černém o rasách ve hře Vampire a vydržela to přes hodinu. Shodli jsme se, že nás upíři začínají štvát, nejspíš se brzo půjdu podívat po nějakých osikách.

17:30
V čajovně je konečně klid; upíři tak nehorázně žvanili, že to vedle sedící Silver nevydržel a seřval je tak, že raděj odtáhli za roh, kde nikoho neruší. S Marvinem jsme odpočívali u zadní stěny a tu najednou zesílila hudba, zmizel prostřední stolek a na uvolněný plac vplula vysoká blondýnka v černých závojích a penízkových řetízcích kolem ňader a boků. Zatančila nějaký břišní harémový taneček, a to dokonce třikrát, podruhé v červených a potřetí v modrých závojích se šátkem velkým jako prapor. Ten poslední v modrém byla úplná improvizace a byla nejpůsobivější. Byla to kouzelná chvíle, lidé přestali pít čaj, mně vystydla káva – něco tak erotického jsem už na veřejnosti dlouho neviděl. Byl to neplánovaný a o to lepší zážitek, kam se hrabe jakýkoliv striptýz. Pouze dva odborníci na SW se během všech tří vystoupení bavili nad nějakým problémem a myslím, že si ani nevšimli, že tam ta kráska tančila. Dobře jim tak, eunuchům. Potom jsme pochopili, že nic dalšího nás už nečeká, a změnili jsme lokál – bar o patro níž. Seděl jsem naproti Editě Dufkové, která pila nějaký lahváč a občas mě počastovala takovým zvláštním pohledem, který jsem nebyl schopen nějak identifikovat. Nejspíš proto, že nic neznamenal.

20:00
Po cestě do dolního sálu v hale u KD jsme na prezenci potkali s Marvem naše milé Slováky – prezidenta Martina „Šimona“ Schustera, Heňku Galgóciovou a Mira Lakatoše. Heňka mi při vítání padla do náruče; člověku to rozjasní den, když může obejmout starou dobrou přítelkyni. V dolním sále měl Franta Fuka filmové novinky, bohužel posunuté ze sedmé na osmou, takže jsme za hodinu odešli na divadlo a neviděli všechno. Ale aspoň ukázky Hulka, Charlieho andílků 2 nebo Pirátů z Karibiku jsme neprošvihli. Zvlášť Piráty z Karibiku bych rád viděl, kříženec hororu a pirátské akce vypadal skvěle a trio Orlando Bloom, Geoffrey Rush a Johnny Depp tvoří zajímavou směs.

Odposlechnuto v Panském domě: „Ty seš z Losin? Ne, já jsem z Loun.“ – jen si to zkuste říct a nečtěte to. Která varianta bude pravděpodobnější na Parconu?

Po cestě na divadlo jsme potkali další, snad ještě milejší Slováky – sourozence Weberovy a Sašu Pavelkovou. Oběma dámám to ohromně slušelo. Když jsem se tak díval na Freyu a Rasťa, došlo mi, že oni dva vypadají jako učebnicový příklad čistě nordické rasy (zrovna jsem podruhé přečetl Další den Valhaly). Bohužel divadlo „Zajímavé časy na trolím mostě“, které mělo všechny příjemné páteční akce završit, stálo za starou bačkoru. Byla to nepovedená hodina plná pauz, které byly zapříčiněny neznalostí textu a věčným posloucháním nápovědy Keplíka, schovaného „pod mostem“. Barbara Cohena si zahrál Robert Rameš, trola Vlado Ríša, jako vypravěč otravoval Ondřej Neff. Jeden z mála světlých okamžiků přišel, když na scénu napochodovala trolice Drákulka v civilu s tabulí s nápisem „Copak já potřebuju kostým?“, ale jinak to mohlo být odehrané za dvacet minut, svižně a bez permanentního pocitu trapasu. Marvin tvrdí, že těch 40 korun, co jsme dostali zpátky při registraci v obálce se stravenkami a jinými papíry, nemohlo být nic jiného než kompenzace za divadlo.

22:00
Film StarTrek 10: Nemesis byl programovým vrcholem StarTrek Conu. Promítali ho na velké plátno sice z počítače přes dataprojektor ve čtvrté řadě, takže výsledná velikost byla proti plátnu poloviční, ale sledovat se to dalo dobře a zvuk také nezaostával. Nemesis je čtvrtým a zřejmě posledním filmem s posádkou Nové generace (Picard a spol) a v kvalitě ho řadím na druhé místo za osmičku – První kontakt. Picard měl důstojného protivníka, skoro ve stylu vtipu „když si potřebuji popovídat s inteligentním člověkem, trpím samomluvou“, jen pro ty, co nesledují situaci na romulanské hraniční linii s Federací, byli Romulané docela zklamáním, čekal jsem větší odpor proti remanským vzbouřencům. Troi si konečně vzala Rikera za muže, sláva sláva, ať žijí Imzadi, konečně můžu klidně spát.
Dal jsem si u Velkých Vočí panáka Whiskey-creamu, ale únava už mi nedovolila pokračovat. Chvíli jsem sice zkoušel Marchlíka prozvonit na mobil, protože jsem správně předpokládal, že se bude vyskytovat ve společnosti Slováků, ale měl tam záznamník, tak jsem zamířil na internát, abych se před náročnou sobotou vyspal.

sobota 5.7.2003
10:00
Po snídani ve Svačince jsem zašel na bar do KD a mírně mne překvapilo, že před vchodem nestojí žádný pořadatel a nekontroluje visačky. Vzápětí se to vysvětlilo u baru, kde měl Vašek Pravda zrovna telefon a mimo jiné pravil: „Včera byla velká párty a je tady jen desetina pořadatelů.“ Po telefonátu nám vysvětlil, že se špatně domluvili, kdo po párty může dopoledne spát, a kdo má přijít pomáhat, takže to většina vzala tak, že si může pospat.
Přidal jsem se k Marvinovi, který mířil na přednášku „Kosmické vycházky“ Tomáše Přibyla, a nelitoval jsem. Po záplavě smyšlenek to bylo opět trochu reality a nedávné historie. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí o sovětsko-amerických vesmírných závodech, třeba že historicky první let Gagarina se uskutečnil v předělané špionážní družici a nikoliv ve speciálně k tomu postaveném modulu a že podobným způsobem se uskutečnil i první let skupiny kosmonautů – totiž že do jednomístného modulu nacpali další dvě sesle, takže se tam sovětští kosmonauti nemohli ani hnout.

Na obědě ve Svačince jsme seděli s HT, Martinem Koutným a nějakým Zvědělíkem a povídali si při siestě o CKČ, letošní i těch minulých. U pana Zvědělíka, který měl už čtyřicítku za sebou, mě docela překvapilo, že o CKČ a Mlocích skoro nic nevěděl. Martin zavzpomínal na jeden neuskutečněný (a asi i neuskutečnitelný) projekt, o kterém s Michalem Broncem kdysi uvažovali. Jednalo se o výběr z historie CKČ, kde by se uveřejnily ty největší šílenosti, co tam kdo poslal. Nešlo by o ty vysloveně slabé texty, ale o ty, které jsou tak neuvěřitelně pitomé, až se u nich člověk válí smíchy. Jenže je nikdy nenapadlo, jak vysvětlit autorům těch paskvilů, proč by jejich práce měly být zveřejněny. Možná mohli riskovat pravdu a možná by byli překvapení, kolik autorů by se nechalo znemožnit. Konkrétně si vzpomněl na krátkou povídku Johnny a modří mimozemšťané, což jsme s HT nevydrželi a oba jsme naráz vyprskli. My totiž autora známe, Přemek Mičánek je náš dobrý kamarád.
Na baru v KD jsem potkal prezidenta Rampase a zjistil jsem, že k mým upraveným letákům na Fénixcon přibyly další exempláře bez úprav, což znamenalo, že přijel buď Tunelář, nebo Karel Soukup. Byl to Big Shaman, který nelenil a se svou pověstnou vehemencí mluvil tu s Mosteckým, tam s Pavlem Weiglem, tady se Silverem a onde s Václavem Vágenknechtem – a to vše během pěti minut.
Velmi dobrý počin z hlediska hygieny se povedl pořadatelům s instalací zásobníků na papírové ručníky na toalety. Jsou prakticky na všech záchodech conu (kromě Sokolovny, kde jsou méně vhodné automatické sušáky) a velmi zpříjemňují ty nutné každodenní záležitosti. Sice jsou k večeru všechny koše zasypány zmačkanými papíry, ale je to mnohem lepší než obvykle hnusný a permanentně mokrý ručník.
Marvin potkal v bufetu Vysočina, kam chodil na předplacené obědy, Garryho Killwortha, který se ho ptal, kde se dají sehnat stravenky. Marvin nevěděl, jak mu to nejlépe vysvětlit, a tak ho poslal na prezenci, ať si to pořadatelé užijí.
Mezi druhou a třetí jsem seděl sám v čajovně, popíjel Darjeeling a poslouchal debatu tří dam o Photoshopu a skupinku „jedíků“, která jakýmsi brainstormingovým způsobem sestavovala povídku o posledním rytíři Jedi, který sbíral kartičky významných rytířů Jedi. Uf. Fan naproti mně si rozlil zbytek čaje, protože vyfasoval konvičku s proutěným uchem, co se samo rozkládá. Tentokrát smrduté tyčinky vynechali, a tak jsem se v klidu dočkal pořadu Saši Pavelkové v místnosti č. 2.

15:00
Alexandra Pavelková: Jak nepokazit povídku (rychlokurz). Jedna z jejích úvodních vět stojí za zdůraznění: „Jsou autoři, kteří dokážou napsat povídku bez příběhu, ale takových nás je málo.“

Saša rozhodně netrpí falešnou skromností a taky nemá proč. Přednáška se nesla ve věcně žertovném duchu, o čemž svědčí bodový systém, podle kterého by se měl každý autor povídek řídit – tedy podle Sašina mínění. A vzhledem k tomu, jak letos dopadla Cena Karla Čapka, by její rady měl každý brát vážně.

1. Začátek vás musí vtáhnout do děje.
2. Je třeba si rozvrhnout kompozici (ilustrováno na příkladu Perníkové chaloupky).
3. Důležitá je volba jednoho vypravěče, pouze dobrý spisovatel dokáže střídat vypravěče a nezmást čtenáře. Pokud používáme osobního vypravěče, nehodí se umřít hned na začátku.
4. Heslo „dám tam jakýkoliv nesmysl, beztak je to jen fikce“ je velmi špatné. Každá povídka musí mít logiku a návaznosti, když píšete fantasy, musíte znát historii, když popisujete souboj, musíte vědět něco o zbraních a jejich použití apod.
5. Heslo „Když je dobrý příběh, na stylistice a gramatice nezáleží“ je taky zcestné. Každý musí znát pravopis jazyka, ve kterém píše, a když víte, že nejste perfektní, nechte si to u někoho opravit, než svou práci dáte v plen porotcům soutěže nebo redaktorovi časopisu.
6. „Nemusím se otravovat s úpravami, on to někdo upraví.“ – blud.
7. „Čím je povídka delší, tím je lepší.“ – taky blud.
8. „Jiné autory nečtu, abych si nepokazil styl.“ – tady se Saša hodně zastavila a prozradila na sebe, že ona sama se nestydí za to, že se nechává inspirovat svými oblíbenými filmy. Každý začínající i zavedený autor se formuje tím, že čte své oblíbené věci a svým vlastním způsobem je zpracovává do paměti – a pak se z toho časem může zrodit osobitý styl.
9. „Povídka, kterou jsem právě dokončil, je ta nejlepší na světě.“ Samozřejmě že tohle si myslí každý autor, když práci dokončí, protože je jí plný a je ponořený do příběhu, který stvořil. Nejlepší je na dlouho práci odložit, dělat jiné věci, a když pak zapomenete, znovu si ji přečíst; a budete se divit, jak hrozné vám to přijde.
10. „Všichni říkají, že má povídka je dobrá.“ Ano, protože to dáváte číst příbuzným nebo kamarádům, kteří tomu buď nerozumí, nebo vás chtějí potěšit. Měl by to hodnotit někdo nestranný.
11. „Každá povídka má mít morální poslání.“ Podle Saši to tak být nemusí, existuje přece spousta kvalitní literatury, která nemá jiný cíl než pobavit. A když vám morální poslání autora leze krkem, protože vaše představa morálky se s jeho neslučuje, povídka je rázem mnohem horší.

Hodina Saši a jejího rychlokurzu uběhla velmi rychle, ale zůstala dál v místnosti č. 2, ovšem již v roli diváka, protože za chvíli měl začít Martin „Šimon“ Schuster přednášet o „Záhadách slovanských run“. Byla to poněkud problematická přednáška, protože Šimon, když se rozkecá, tak neví, kdy přestat. Než se zarazil a dostal se k tomu podstatnému, uběhlo 40 minut a za dveřmi se začali srocovat lidi na další program. Když dovnitř vpadl Dáreček, který měl mít nějaké předávání cen za menší literární soutěže (Stříbřitělesklý halmochron, Zebra), Šimon mu každých pět minut říkal, že už končí, což dokázal opakovat půl hodiny. O konkrétních důkazech existence slovanských run lze polemizovat, ale na to nebyl čas, prostor ani vhodný přednášející. Šimonovy důkazy mi ovšem poněkud připomínaly Dänikena, ale pokud to měla být žertovná přednáška, tak splnila svůj účel.

18:00
Šel jsem na večeři do Svačinky, ale když jsem dorazil těsně před šestou, stálo před jídelnou asi dvacet lidí a netrpělivě přešlapovali. Čekali jsme ještě deset minut a pak jsem se na to vybodl a zašel si koupit ohřátý sendvič do kinobaru Velký Voči. Podle programu jsem zjistil, že tmavé pole, které asi označovalo dvouhodinový čas na večeři, je na sobotu posunuto na sedmou, ale pořád mi něco v paměti říkalo, že je to nesmysl. A taky jo – v brožurce s anotacemi a pravidly conu bylo jasně napsáno, že v sobotu je večeře od 18:00 do 20:00. A pak se v tom vyznejte. Kvůli téhle tiskové chybě jsem prošvihnul Fantasy show a předávání cen soutěže O nejlepší fantasy spolu s udělování titulů Lady a Sir Fantasy a titulu Nositel meče. Naštěstí jsem přišel včas aspoň na vyhlašování výsledků CKČ a předávání Ludvíka a Mloků, které uváděli slavnostně odění Martin Koutný a Jaroslav Mostecký.
Mloka za zásluhy dostal Pavel „Skrblík“ Krajíček a jeho ceremoniál byl zpestřen speciálním dárkem – přišly mu poblahopřát dcery Koutného, jednovaječná dvojčata, oblečená jak zajíčci z Playboye. Asi si to mohly dovolit, protože měly tatínka na dohled. Ludvíka za loňský rok obdržela Heňka Galgóciová a Ivan Aľakša (nepřítomen) za Istrocon HP 2002, ale podle mého názoru si ho celý tým Istroconu zasloužil už pár let za všechny ročníky, co jsou na SÚZE. A to se už schylovalo k vrcholu sobotního večera a Parconu vůbec – udělování Mloka a Pulců za československou literární soutěž Cena Karla Čapka. Skokanem roku (nejvyšší umístění nováčka soutěže) se stal Robert Kostner, Pulce v krátkých povídkách získal Jan Kovanic za skvělou sondu do manželského soužití „Malá sklenička, stejná jako ostatní“, Pulce za vítězný román dostala Anna Šochová za fantasy časovku „Záskok“ a konečně letošního Mloka a vítězství v dlouhých povídkách se zmocnila Alexandra Pavelková za akční fantasy „Kúsok tieňa“. Bylo to dvojnásob historické vítězství, protože poprvé v historii CKČ vyhrála fantasy a poprvé vyhrála práce napsaná ve slovenštině, což je při obvyklém nadržování scifi a přesile českých a moravských porotců proti slovenským jasný důkaz kvality vítězné povídky. Ovšem od druhé povídky, taky fantasy, ji dělilo pouhých 7 bodíků, což je nejtěsnější vítězství vůbec (obě měly přes 1000 bodů, stačilo jedno změněné šesté místo a pořadí by se prohodilo). Velmi úspěšnou, i když ničím zvláštním neodměněnou autorkou byla Edita Dufková s třetí dlouhou a druhou krátkou povídkou.
Poblahopřál jsem Saše k prvnímu Mlokovi a zmínil jsem se, že jsem ji dal v hodnocení na skvělé druhé místo za Editiny „Škvírové příšery“. Musel jsem to říct; předtím jsem se o tom bavil s Marchlíkem a ten se mě chystal u Saši očernit, že jsem ji nedal na první místo. Obojí je úplně ta samá informace, ale strašně záleží na formě, jakou se to druhá strana dozví. Začal se chystat sál na večerní párty a my jsme byli nuceni odejít před Sokolovnu. Přišla ke mně Gudrun a nabídla mi neznámý rum z plechové placatky. Byl chutný i přesto, že byl český. Podruhé na Parconu mi padla dívka do náruče a světe, div se, byla to ta samá – rozradostněná Heňka, třímající svého Ludvíka. Ještě párkrát a pustím k vodě i Ally McBealovou.
Zaslechl jsem, že JWP neměl visačku, a tak ho nechtěli pustit do KD. Když se začal vztekat, že na takové cony jezdí dvacet let a že s ním nebudou jednat jako s puberťákem, napsal mu pořadatel na jeho novou visačku, že je problémový jedinec.
Když se dalo do deště, stál jsem venku před Sokolovnou s Jirkou Popiolkem a Freyou a čekali jsme na zbytek, který se šel tepleji obléci – v sobotu už to bylo na bundu. Vykládali jsme si o všem možném a čas tak příjemně plynul, že jsme si až po půl hodině všimli, že se ten zbytek někde zasekl. Když nakonec dorazili, děvčata se rozhodla jít na párty, protože měla vstup zdarma. Rasťo a Marchlík je doprovodili a já s Jirkou jsme šli do KD na bar. Narazili jsme tam na Marvina a přisedli si k jeho stolu hned vedle barpultu, odkud jsme se už do půlnoci nehnuli. Vystřídala se u nás pestrá společnost – na začátku pobyl Tunelář, na chvíli přisedl Pagi, pak zase Jolana Čermáková a nakonec Robert Pilch, o kterém nám Jirka Popiolek vykládal skvělé historky z doby, kdy spolu dělali v Ostravě školní muzikály a hráli v rockové kapele. Robert Pilch dobře zpívá, a když jako student účinkoval v představení Jesus Christ Superstar, dostal roli Piláta. (Jedno představení odehráli pro plný sál jeptišek a když Ježíš umíral na kříži, ozvalo se z obecenstva srdceryvné „Neumírej!“)
Nezapomenutelnou roli dostal Pilch v muzikálové gangsterce – hrál homosexuálního bodyguarda šéfky jedné rodiny, který se při jednáních s jinou rodinou zamiluje do bodyguarda konkurenčního bosse. Robert Pilch nám ty historky potvrdil a přidal spoustu dalších a nakonec se s Jirkou ponořili do starých časů tak dokonale, že nás chvílemi úplně zasklívali. Kolem půlnoci se objevili Weberovci se Sašou – párty už skončila – a rozloučili se s námi, protože rovnou odjížděli pryč. Tak nashledanou na Istroconu, kamarádi.
Když jsme se s Marvem vraceli na internát, vyšly ze mě pivní bublinky s velmi hlasitým efektem. Zrovna jsme míjeli nějaké fany a jeden z nich na mě zavolal, jestli nejsem zpěvák od Alvarez Perez, že to znělo jako jeho zpěv. Mají sice zpěvačku, ale to nevadí, dám si příště pozor, kolik těch plzní vypiju. Na párty to ale muselo vypadat, díky Nikolovi Teslovi za relativně klidný bar.

Neděle 6.7.2003
Snídani jsem si tentokrát dal v cukrárně na náměstí, stejně jako Robert Rameš s Helenkou. Pak jsem se zašel rozloučit se známými na KD. Po cestě jsem potkal na kole odjíždějícího Mirka Žambocha, tak jsem mu popřál dobrou cestu, inu, moc jsme si nepopovídali. V KD jsem si přisedl k Jolaně, která zrovna snídala párky, a rozhlížel se po okolí. U baru bylo nezvykle živo a za chvíli mi došlo proč – vyplácely se nejspíš honoráře za přednášky, nejvíc byly vidět sestry Lukačovičovy. Pak jsem si všimnul nádherné neznámé černovlásky u vedlejšího stolu, a než jsem se stačil pořádně pokochat pohledem, zazvonili mi na mobil spolucestující HT, Marvin a Pet, že jsou připraveni k odjezdu.
Cesta do Brna probíhala bez větších potíží, jen jsem se celou dobu přidržoval, protože Pet jela jak na Rallye Vysočina. Jednu chvíli ze mě vypadlo: „ostrá vlevo, kur..“, to když jsme se řítili z 18 % kopce v serpentinách devadesátkou. Mají po cestě zajímavé vesnice, ale nějak nekompletní. Projeli jsme Bílkem, ale Žloutkem ne, profrčeli jsme Příjemkami, ale Výdejky nikde. Když jsme byli ve vesnici Křídla, vybavil si Marvin povídku od Killwortha, kterou v rámci jeho přednášky simultánně překládal Petr Kotrle. Byla o ženě, které umřelo domácí zvířátko a ona si nechala udělat ze svých částí těla jiné mazlíčky. Nakonec ji pták Křídloručka uškrtil, když mu nechtěla dát svobodu.

Parcon Avalcon 2003 je za námi a srovnání s Euroconem neunikne. Po stránce programové nemohlo přijít nic jiného než snížení kvality i kvantity, v tak velkém měřítku nelze pokračovat donekonečna. Obzvlášť středa a čtvrtek byly dost řídké, ale tomu se dá jednoduše pomoci – zkrátit a zahustit o jeden den. Ale pokud se někomu nelíbilo, jak je to dlouhé, může příště přijet později – ovšem s tím rizikem, že pořadatelé upřednostní v lepším ubytování toho, kdo si zaplatí kompletní Avalcon. Nakonec jsem se ovšem dobře bavil, což ovšem není zásluha conu, nýbrž lidí, kteří na něj přijeli a které potkávám rád kdykoliv a kdekoliv. Je to jednoduché – žádný con vám zábavu nezajistí, může vám pouze nabídnout možnosti. O zbytek se musíte postarat sami.

23. července 2007, Miles Teg

Diskuze k článku

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).