Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Deníčky špióna, díl devátý, Dracon 2001

Špion

Dracon 2001 – Deník špióna 009

Pátek 7.12.2001

14:30
Přicházím na ulici Božetěchovu, ale k hotelu jsem se hned nedostal. Potkal jsem jednoho z našich mladých trekkies, Rogera, v maskáčích a s provázkem, čouhajícím z kapsy. V ruce nesl černé cedulky s nápisem DRACON. Protože se v těchto končinách moc nevyzná, přidávám se k němu a společně procházíme cílovou oblast dopadu informační mlhy z přihlášek a věšíme ukazatele směru. Mám jenom obavu, že ve tmě moc nebudou vidět, jelikož jsou tmavé a malé. Část ulice se navíc nachází v rozpracovaném stavu a parkování bude loterie.

16:00
Konečně jsme na hotelu, zmrzlí jak sněžní švábi – dělali jsme šipky i rukama do sněhu. Na prezenci se zatím tvoří hlouček, jehož účastníci jsou s pořadateli za a kolem stolů v poměru jedna k jedné. Zatím to vypadá dobře. Odkládám část svršků a věci pro Marvinovu tombolu na volnou židli a odcházím do velkého sálu, kde už trekkies začínají páchat výzdobu. Chvíli jen přihlížím, jak Tai, která si výtvarnou stránku vzala na svá bedra, umisťuje svíčičky na vánoční stromeček a připevňuje k němu obrázek Ježíše. Hezký pastorální výjev… jéžišmarjá, ten Ježíš má přes rameno kulomet nebo co a vypadá jak mexická zombie! Kouzlo Vánoc je fuč. Když už měli mého kibicování dost, vrazila mi Tai fix do ruky a požádala o napsání dvacítky jmen SF autorů na zelený podklad – budou z nich lístečky na strom SF poznání. Přichází Pagi a zvěčňuje naši pracovní aktivitu. Nevím, jak se píše „Nesvadba“, a odcházím hledat pomoc. U prezence jsem narazil na prezidenta Zdeňka Rampase s chotí, kteří mne ujistili (hlavně paní Míša – to zní skoro jako paní Dáša, chi chi), že určitě s „d“. Po cestě jsem ještě od Muma alAthina a Záviše z Frankensteina získal druhé jméno Heinleina. Dopisuju ještě D. Adamse a mizím s Mumem a Pavlem na pivo, bohužel opět Krušovice, mno jo. Prohlížím si Závišovy materiály, obdivuju placku a nadávám na médium, které mi nakukalo dopředu děsné nesmysly^^1^^.

17:00
Konečně jsem se byl zaregistrovat a zaplatit vstup, ale přišel jsem v nevhodnou chvíli – zrovna dorazili umělci ze Slovenska – Martina Pilcerová, Juraj Maxon a Milan Dubnický – a museli čekat, až budu úředně a účetně vyřízen. Martina má malý problém s ubytováním, protože vypadla ze seznamu VIP, ale během pár minut se chybička odstraňuje a Terezka Dvořákovic se uklidňuje. V jednom z kožených křesel uprostřed vstupní haly sedí Jan Vaněk junior a čte si jakousi dříve vydanou klasiku. Dovnitř právě vchází Jan Macháček s Mirkem Hokešem a kousek vedle vidím diskutovat Ondreje Herce a Vlada Ríšu. Přijíždí Dáša „Včielka“ Mehešová a už není blond, ale do červena. Dokonce i Yeti přišel, ten už do klubu nezavítal, ani nepamatuju. Procházím chodbou k velkému sálu a potkávám Janu Rečkovou, Pavla Weigela a krásnou štíhlou vysokou brunetku s jemnými rysy a plachým chováním, kterou určitě znám, ale mám mentální výpadek. Přistihuji se, že mi poklesla čelist, a raději ustupuji do velkého sálu, kde jsem našel Daniela Saize, našeho tichého Španěla v Brně, bohemistu a znalce předválečné československé SF. Zrovna pomáhal Rogerovi a Doktorovi lepit ocas na velkého papírového draka, jehož hlavu malovala Tai. Dobrá práce, jen tak dál. Vracím se na recepci, kde potkávám Pet a Danu, které právě přišly, Povídáme si, pomlouváme a sledujeme další příchozí. Když obě uviděly Láďu Kejvala, rozhodly se ho pozdravit, ale to nebylo nic proti tomu, když za pár vteřin po Kejvalovi dorazil Jarda Mostecký. Za takový nadšený jekot by se nestyděli ani Siouxové. Pro ty, kdo se diví, proč obě Mosťákovi visí kolem krku, musím ozřejmit fakt, že tihle tři jsou zakládajícími a hlavními členy Prvního Českého Oficiálního Star Gate Klubu a jsou vlastně jedna goauldí rodinka.

18:30
V sále začala přednáška o průzkumu Marsu, s malým zpožděním, kdy notebook přednášejícího nemohl využít přednosti meotaru a Pavel Mikuláštík promptně zajistil velký monitor. (Původně měl začít program v pět referátem o Asimovovi od Gudrun a Grora, ale kvůli brzkému času byl Gudrun nabídnut jiný termín, na který nepřistoupila.) Byl jsem na ní pár minut, povídání o sondách první a druhé generace a ruské raketě Proton bylo zajímavé, ale měl jsem hlad a vyrazil jsem na jídlo ven. Místní číšníci, ač byli čtyři, nestíhali ani normálně nosit pivo a objednávat, co teprve kdyby šlo o večeři. Na recepci jsem zastihl Marvina, který se už zbavil břímě prezence, ale teď zase zjistil, že na jeho předem objednaný pokoj, který měli sdílet s Piterem, už hotel ubytoval Rameše, a na Ramešově pokoji, který mu byl původně přidělen, bydlí někdo další. Tomu říkám smůla, nemůžu se ani zbavit cen pro tombolu a potáhnu je s sebou. Venku jsem si všiml, že za mnou vyšli naši brněnští malíři Tomáš Kučerovský a David Spáčil, tak jsem se přidal a zavedl nás napřed do Zagrebu – děsný pajzl – a pak do Restaurace pod Lucernou, kde jsme narazili na výše zmíněné trio slovenských malířů a ještě jednoho z téhož státu. Jídlo kupodivu nikdo nechtěl, tak jsem si dal aspoň já. Česnečka mi udělala dobře, ale sbíhaly se mi sliny, když jsem viděl karamelový zmrzlinový pohár, co si dala Martina. Po nějaké době, kdy Martina s Davidem Spáčilem vzpomínali na svou návštěvu Los Angeles v budově Warner Bros, přišel Vlado Ríša s fanovským doprovodem a rovnou si dali palačinky. Slováci dopili a odešli, ale přišel Robert Rameš s Helenkou a její matkou a mladší sestrou. Rameš byl prohlášen tímto dítětem za dědka, čemuž se nejvíc smál Vlado Ríša, ale jinak se večeře rozvíjela v klidném nekonfrontačním duchu, kdy šéfredaktor Ikarie vyprávěl historky z basketbalu a fandom jako takový se skoro vůbec neprobíral. Během pár minut se ve vchodu mihli nějací neofani s Yetim v čele a pak velká skupina s Janem Kantůrkem a Helenou Šebestovou, ale bylo tady málo místa, tak šli dál – pravděpodobně do Bavorské restaurace. Zaplatili jsme a šli také. Bylo to hned za rohem, v pivnici sice hráli a tancovali country, ale v restauraci jsme měli štěstí – dole sedělo asi deset známých lidí. Pozdravil jsem Vlastu Talaše, mávnul na Karla Soukupa a políbil Jolanu Čermákovou, samozřejmě na tvář. Kdosi mi povídal, že Jolanu musíte buď milovat, nebo nenávidět, nic mezi tím neexistuje. Já tím druhým rozhodně netrpím, ale chápu tento názor, Jolana je silná osobnost, a jak praví staré přísloví: „Není na světě člověk ten, jenž by zalíbil se všem“. O Karlu Soukupovi jsem nedávno psal v reportáži z návštěvy jeho výstavy na Špilberku – ve vestibulu našeho hotelu visela upoutávka – a jeho variace v modré jsou nepřekonatelné. Jestli jste viděli TV minisérii Duna, tak jedna z variací vám bude připadat jako start gildovního maxitrajleru, jehož pohyblivý plášť nebyl dostatečně zajištěn. Nahoře jsem ovšem čubrněl. Asi čtyřicet rozjařených lidí, vesměs VIP, vesele slavilo Dracon úplně mimo Dracon. Takže jsem si řekl, že toho se musím zúčastnit taky a objednávám si jedno kvasnicové pivo Pegas.

Později večer
Sedím u sražených stolů a piju své druhé či třetí kvasnicové. Vlevo mám Helenku, naproti Rameše, Ríšu, nějakou neznámou neofanku (mimochodem fakt pěknou), Houžvičku a poslouchám veselé historky. Přicházejí ztracení a znovunalezení Pilcerová, Maxon a Dubnický, berou další stůl a přidávají k ostatním. Pohledem za sebe zjišťuji, že už zůstaly jen dva neobsazené stoly. Najednou vidím Petra Sládka alias PeSa a přemýšlím, jestli těch piv už nebylo moc – vždyť tvrdil v klubu, že se na Draconu neobjeví! Ale tady je vlastně Bavorská restaurace a žádný pořadatel, pokud nepočítáme špiony. PeS+ na mne huláká: „Milesi, doufám, že si v deníčku špiona přečteme něco zajímavého“ a moje inkognito mezi odpůrci RAMAXu končí. Rameš s Helenkou už moje alias znají, ale jak mám vytáhnout informace z ostatních, když jsem byl takhle odhalen, na mou duši nevím. Při zmínce o RAMAXu Rameš s Houžvičkou mluví o bulváru a mne to těší, protože chci, aby měl RAMAX náklad jako Blesk. Ríša praví, že se nebude vyjadřovat, a v jeho hlase není ani stopa ironie. Hle, gentleman. Historky se vyprávějí dál a já sleduji další známé tváře. Ivana Adamoviče, Honzu Kantůrka, Richarda Klíčníka (opět se věnuje dámě, opět nějaké jiné) a tamhle je nějaká posmutnělá tvář, vypadá jako Lucie Lukačovičová, ale nejsem si jistý. Přichází Big Shaman – Tunelář se Závišem z Frankensteina a Pavel se chlubí svou konzervou hnědých chaluh a stakanem vodky v kelímku. Ta tombola bude stát za to.

23:50
O půlnoci mají zavíračku, a to je dobře, propil bych tady úplně všechno. Martina kouká do prázdné sklenice po džusu s vodkou, ale už přestali nalévat. Měli bychom jít o dům dál a někteří z nás se už těší, jak si půjdou lehnout. Když jsem odcházel, zůstali u stolu osamocení Tunelář se Zuzanou a Závišem, že prý už mají zaplaceno. Jen jsem tak prohodil, aby si dali pozor, jestli už všichni zaplatili, a odešel jsem na hotel. Chvíli jsem klábosil a potom jsem zjistil, že jsem nechal někde cenu do tomboly a musel jsem projít obě hospody ještě jednou. Pod Lucernou jsem objevil Vlada Ríšu, který mne ujistil, že pouzdro s plakáty jsem měl v Bavorské, a opravdu – bylo tam. Po cestě jsem potkal Františku Vrbenskou, která zřejmě půlnoční příchody miluje (na Istrocon dorazila přesně ve stejnou dobu) a navedl jsem ji a její společníky na správnou cestu. U Bavorské jsem našel tři poslední platící, kteří mi sdělili, že museli zatáhnout ještě 150 Kč za neplatiče. Jak je vidět, není radno odcházet poslední a psát útratu na společný účet, když je vás padesát. Na jedničkový rozjezd jsem jel se Závišem a Jaroslavem Sedlářem, který měl přednášku o pozorování UFO za poslední rok. Je to fajn chlap a dobrý společník, žádný vyšinutý ufolog a agitátor, asi bych měl příště zapomenout na předsudky a zajít se na něj podívat.

Sobota 8.12.2001

10:30
Ráno bylo krušné. Kolik bylo těch piv, už ani nevím, odhaduji to tak na šest sedm, ale bolest hlavy mne neopustila po celé dopoledne. Jednu výhodu to přece jen mělo – když jsem si stoupl na váhu, zjistil jsem, že mám o kilo míň než včera. Pivní dieta, to jsou věci. Ujel mi okružní bus č. 44, další jede za čtvrt hodiny, cesta taky pár minut trvá, tudíž doufám, že Zeměplocha včas nezačne. Po cestě jsem kontroloval směrovky a kupodivu všechny stále visí. Na vestibulu mne odchytil Doktor, abych zkontroloval výzdobu v malém sále. Trekkies dostanou celé dva body do celoústavní soutěže, zvlášť za veselý obrázek dvou souložících draků, ale zrovna přichází Ondrej Herec na svou přednášku a s ním František Novotný a další jako posluchači, a to je správná chvíle zvednout kotvy. Později mi Pet vyprávěla, že když už přednáška deset minut probíhala, vpadl do místnosti uštvaný Pavel Mikuláštík a zeptal se Ondreje Herce, jestli nechce uvést. V chodbě jsem potkal Pitera a od Martina Koutného jsem dostal obrovský balík s pracemi CKČ 2002. Ten se tedy pronese. Před velkým sálem jsem zahlédl Martinu Pilcerovou s obrazem a Vlastu Talaše, který třímal obálku s nápisem „Obálky“.

11:00
Velký sál už byl docela slušně zaplněn, takže mi chvíli trvalo, než jsem našel volnou židli. Vpředu seděl pouze Jan Kantůrek s Richardem Klíčníkem, Vlasta Talaš seděl v publiku a Daisy zvědavě očichávala kolemjdoucí. Uviděl jsem Leu „Min“ Lojkovou s přítelem, Roba „Doc“ Kačura s Piškotkou, Editu Dufkovou, Aleše Ptáčka od SW a mnoho dalších, ale přece nebudu vyjmenovávat polovinu účastníků conu – v sále je jich asi 150. Až dopředu jsem moc neviděl, ale slyšel jsem Kantůrka, jak předčítá další úryvky z Pravdy (važte si každého odpadku, co najdete, koželuhové platí zlatem) a potom ze Zlodějů času. Později podotkl, že Zloději času vyjdou asi v prvním kvartále příštího roku, a dožadoval se potvrzení od Vlasty Talaše. Ten vstal a pravil, že kniha vyjde tři týdny poté, co Honza dodá překlad. Kantůrek na to, že tedy v prvním kvartále příštího roku. Na konci předčítání se Kantůrek zmínil o podvečerním programu, zasvěcenému cestopisu o Austrálii, který vydal KJV. Pro zpestření prý bude striptýz do plavek, kterého se mají zúčastnit Jan Kantůrek, Richard Klíčník, Vlado Ríša, Edita Dufková (!), Jitka Doležalová, Lenka Mikuláštíková a sám prezident Zdeněk Rampas. Zřejmě se inspirovali Istroconem a Šimonovou překladatelkou.

12:30
Po Zeměploše jsem u recepce našel Libora Marchlíka, který mi přivezl nějaké starší RAMAXy pro Báru. Šli jsme pro ně do auta, které stálo před vchodem do hotelu, a venku na ulici se z hemžících silničářů ozvalo: „Tak za chvíli už nikdo nevyjede.“ Chystali se klást poslední vrstvu asfaltu a řekli nám, že máme tak deset minut a že to prý už řekli na recepci. Marchlík přeparkoval a já jsem běžel varovat řidiče, protože recepční hotelu to pořadatelům neřekla. Přerušil jsem přednášku Františka Novotného „Střet civilizací“ a pár lidí se zvedlo přeparkovat. Varoval jsem Talaše, a dokonce jsem se přemohl a řekl to i Houžvičkovi a Ríšovi. Za to budu asi u nás v klatbě. Marvin s Piterem vyrazili na oběd a já jsem po odložení cen do tomboly a balíku CKČ u Jirky Málka na prezenci vyrazil za nimi. V Bavorské s nimi seděl u stolu ještě Vašek Pícha, kterého jsem rád poznal. Debatovalo se o etice, bulváru a o počítačích, a to velmi dlouze, protože v jednu objednaný oběd donesli o půl třetí. U vedlejšího stolu sedělo asi deset lidí, identifikoval jsem Egona Čiernyho, Milana Dubnického, Láďu Kejvala, Ríšu, Klíčníka a Helenu Šebestovou.

15:00
Když jsme se vraceli zpět na Dracon, Marvin a Piter mi vyhrožovali, že jestli něco z toho, co řekli u oběda, uveřejním v deníku špiona, zmlátí mě. Někdo by z faktu, že se přitom smáli, mohl usuzovat, že je to jen legrace, ale kdo zná jejich sadistické povahy, ví, že od nich může čekat ledacos. Například Piter se přiznal, že je Číňan. Na prezenci jsem dostal důvěrnou informaci od věrohodného zdroje, že Terezka Dvořáková bude měnit příjmení. Ne že by chtěla, ale bude se jmenovat Klíčníková. Gratulace ženichovi a kondolence nevěstě přijímáme v redakci.

17:00
Zlatý hřeb každého Draconu, na který se všichni těšíme, za chvíli začne ve velkém sále. Po chodbách korzují fanové a faní a čtou si komiks, vylepený trekkies. Leonard Medek a Františka Vrbenská chodí v keltském oděvu – zrovna čtu jejich „Stín modrého býka“ a je to moc dobré. Uviděl jsem mladou paní Pravdovou v doprovodu bratra, vypadá dobře a září jako slunečnice mezi plevelem. Ale to už se všichni přesouvali do sálu, který potemněl a před námi se objevil divoký Západ, prezentovaný dialogem mezi badatelem z Evropy a skvěle namaskovaným Inču-čunou. Tentokrát byla přednáška velmi krátká, ale vystřídalo ji pásmo melodramatických vstupů samotného Conana a písní, které o něm na divokém Západě vznikly. Nelze to reprodukovat, bylo to nepopsatelné. Chvílemi byly Conanovy monology, linoucí se ze stařičkých sálových reproduktorů, mírně nesrozumitelné a občas jsem po rozhlédnutí zjistil, že pár lidí klimbá, ale jinak to mělo spád a vtip, na který jsme u Nalima Uzbeka zvyklí, a navíc to mělo náboj monstrózní show, které chyběly k dokonalosti jen světelné efekty. Tunelář rychle vyměňoval texty na meotaru a trekkies pouštěli nahrávky.
Po skončení se většina přesunula do předsálí a někdo do hospody. Seděl jsem se Závišem a dozvěděl jsem se, že hlavní složkou konzervy hnědých chaluh je čepelatka prstnatá. Uf, tak to se mi ulevilo, čepelatky jsou moc milé a přátelské a jistě budou chutné. O čem to proboha mluvím? U vedlejšího stolu probíhalo neformální zasedání Conan Society, aspoň soudím podle černých triček, které měli všichni sedící. Dorazil Velký Vezír – Fuckeer, jinak též Klikin, a za chvíli po něm PeS+, Piter už seděl u stolu, takže máme u stolu všechny hlavní pachatele dabingu Stopařova průvodce a tombola, spojená se slavnostním odepsáním dalšího roku, kdy premiéra nebyla, může začít. Zatím se však vedle v sále ozývá řev a nadšené pískání – právě se někdo svléká při striptýzu. Dáša „Včielka“ Mehešová nakoukla a uviděla Rampase do půl těla, tedy aspoň to tvrdila.

20:00
Na předávání Ikarů jsem chtěl být, abych měl z první ruky jméno vítěze i těch dalších, ale nemohl jsem nikde najít fix na odškrtnutí letopočtu na mém speciálním dabingovém tričku. Po menším pátrání Piter zavolal mobilem Tai a ta přiběhla i s černým fixem těsně před začátkem tomboly. Takže kdo vyhrál, vůbec netuším, ale nakonec se to v Ikarii všichni dozvíme – tedy my, co si ji stále kupujeme. Vím jenom, že ceny předával Vlado Ríša a že po boku měl tu mladou neofanku, co s námi pařila v pátek večer v Bavorské. Richard Klíčník ji poznal, prý ji viděl v září na Istroconu. Bude mít asi pravdu. Když skončili Ikarové, sedl jsem si do první řady vedle Zdeny Štouračové a sledoval excelentní moderátorský výkon Marvina, který si zvlášť vychutnával tituly románů z červené knihovny, které přivezl Zdeněk Rampas. Piter vybíral ceny – taky jednu vyhrál – a Pet je losovala a předávala šťastným výhercům. Ceny byly výborné – umělohmotná drbátka ve tvaru ohnuté dlaně s prsty, již zmíněné románky, pár RAMAXů (ty jsem věnoval já za Marchlíka), nafukovací plovací kruhy, skvělé černočerné samolepky Dracon (nápisy jsou vidět při speciálně voleném úhlu dopadajícího světla a v celé kráse se zjevují jen o svatojánské půlnoci) a další. Samozřejmě nesmím zapomenout konzervu hnědých chaluh, stakan vodky v kelímku s víčkem a divadelní loutkovou hru s Kašpárkem, kteréžto ceny věnoval Záviš z Frankensteina čili Pavel Zavischka. Nějaký dřevěnkář vyhrál žlutý umělohmotný dětský meč a Jan Kantůrek svoje dvě ceny (z nichž jedna byla starobylá kořenka od Tuneláře) komentoval dojatě: „Tohle jsem si vždycky přál.“ Když se ukazovala tabule se státním znakem ČSSR a nápisem „Pravda zvítězí“, zazněl smích a potlesk a Vašek Pravda vstal a přijímal ovace, ale cenu nevyhrál. Moje dva plakáty z neuskutečněné premiéry Stopařova průvodce na Istroconu spolu s lahví Červeného draka vyhrál Miro Párička – pěkně jeden po druhém na dva lístky, to je náhodička – a věnoval je Heňce Galgociové, která měla se zrušenou premiérou stejné nervy jako já, když jsem se to dozvěděl na nádraží půl hodiny před odjezdem na Istrocon. Být tam PeS+, tak je po něm. Scénář českého dabingu vyhrála Tunelářova kolegyně Zuzana z redakce Nemedian News, které říká „králíček pro štěstí“, a slavnostně na mém tričku odškrtla ten již zmiňovaný letošní rok. Po tombole jsme se ještě chvilku zdrželi a sledovali šťastnou výherkyni hnědých chaluh, kterak konzervu otvírá a nabízí zelenohnědé kousky něčeho, co vypadalo jako nahnilá tráva, všem odvážlivcům okolo. Pár lidí ochutnalo, ale musím je pochválit – nikdo to nevyprsknul, všichni statečně žvýkali a polykali. Moje neznámá známá s jemnými rysy a plachým chováním s díky odmítla, a v tom jsem si vzpomněl! Vždyť to je Lady fantasy Zdeňka Lukovská, ach, ta moje skleróza.

22:00
V restauraci vedle sálu se vesele debatovalo a pilo. Přisedl jsem si k Martině, Heňce, Mirovi Lakatošovi a Ivanovi Aľakšovi, poslouchal a užíval příjemný pocit Beefeateru a Tullamore Dew v žaludku. Když Heňka odešla, přišel Netopejr a sháněl se po ní. Neměl však sílu hledat dál, posadil se a úplně zdřevěněl. Jeho spánek si fotil kdekdo, dokonce i jeho slečna, ale ani blesky ho neprobraly. Přišel Pravda s cedulí „Pravda zvítězí“, kterou od šťastného výherce koupil za 50 korun, řka, že by dal i stovku. Probíral s Martinou Pilcerovou použití jejího obrazu na propagaci Euroconu a taky s Ivanem Aľakšou účast zahraničních herců, aby si nekonkuroval s Istroconem. Mezi řečí párkrát Martina podotkla, že by se chtěla podívat na althing Conan Society do salonku, ale nakonec jsme vyrazili s Ivanem až hodinu po začátku. Milan Dubnický dostal titul čestného doktora conanologických věd za obraz Conana a Tunelář stále mezi řečí podotýkal, že pít se bude, ale až za chvilku. Když skončilo předávání diplomů a cen, posluchači se vrhli na automat na nápoje u recepce a obrali ho o skoro všechny kelímky. Filip D. Štěpánek jich měl hodně a všem okolo nezištně rozdával. Taky jsem se dostal k vínu, podle barvy, chuti a kanystrů bych usuzoval na výbornou značku Klíčníkovo bílé. Nalim přinesl banjo a začal hrát conanovské lidové z přednášek a všichni okolo zpívali – Roger, Klikin, Tai, Doktor, Marvin, Piter, Mum, Wulf a další. Řvali jsme jak tuři, až se stěny otřásaly, ale ani Pavel Mikuláštík, ani Mirek Dvořák, kteří párkrát přišli, se nedivili a nerušili zábavu. V koutě spal jakýsi padesátník a až po půlhodině – zrovna jsme zpívali Rybitví a sloku „…znám taky jednu z Dejvic, ta tam toho má nejvíc…“ – se vzbudil, chvíli mžoural, pak si nalil víno a přidal se ke zpěvu a tanci – trsali hlavně Roger s Klikinem a zvlášť Klikin předváděl své skvělé pohybové vlohy.

3:00
Odešel jsem ze salónku a přidal se ke Slovákům. Jedna moje známá seděla Ivanovi na koleně a Maxon objímal zleva Martinu a zprava Heňku. Pořádala se soutěž, známá z reklamy na Fantu – kdo řekne „HELLO“ víc zhluboka. Všichni si pomáhali malinovou Fantou, jen já to umím i bez pití. Jsem holt největší emzák (přeložte jako čuně). Opodál stál Peťo Pavelko v černých kožených kalhotách – mimochodem úplně stejné měl taky Richard Klíčník – a prohlašoval, že zrovna zlomil srdce další dívce. Miro Lakatoš vyprávěl kouzelnou historku o poruchovém serveru, který se musel často restartovat. Jelikož byl moc daleko, umístil před něj administrátor počítač s CD mechanikou a vždycky, když potřeboval restartovat server, na dálku vysunul u počítače před ním mechaniku, na které byla přilepená žvýkačka a v ní zabodnutý špendlík, který píchnul do restartu. Skvělá metoda.

4:00
Odešel jsem pozdě, rozjezd mi ujel, a tak jsem zkusil pěší zkratku. Po cestě mne předběhl Wulf, který chtěl chytit noční třiadevadesátku, a když jsem za čtvrt hodiny došel volným krokem na zastávku Kociánka, ještě tam stál, autobus přijel minutu potom. Nechápal jsem jeho spěch, ale někdo mi později prozradil, že Wulfovi takhle ujel už předchozí rozjezd. V pět ráno jsem konečně zalehl.

Neděle 9.12.2001

7:45
Vstal jsem dost brzo a světe, div se, byl jsem jak znovuzrozený. Hlava nebolela, žaludek a játra taky ne, a tak jsem se v klidu nasnídal a vyrazil zpět na hotel udělat si vstupní IQ test do Mensy v salonku. S Václavem Fořtíkem tam byla taky Draculka čili Sylvie Šustrová jako dohlížitelka – má na to vhodnou vizáž, je větší a silnější než Fořtík. V salonku chyběly nějaké plakáty, což mrzelo hlavně Tai, ale obrázek souložících draků zůstal. Trochu se mi protáhl obličej, když jsem se dozvěděl, že budu platit 190 Kč, ale ten test jsem chtěl dělat, tak jsem souhlasil. Neřeknu vám svoje IQ, ale doporučuju testy dělat vždycky po flámu a s minimem spánku. Když dopadnete dobře, tak jste byl vždycky génius, a když ne, můžete to svést na ten spánkový deficit a chlast. Do Mensy se ale stejně hlásit nebudu.

11:00
Sedím s Marvinem před recepcí a prohlížím si jeho nového Garfielda. Pomohli jsme Mirkovi a Pavlovi s technikou do auta a taky Jolaně Čermákové s bagáží, ale hlavní je, že asfalt už drží, prý se na něm dalo odjet už večer. Rozloučil jsem se s Heňkou, Včielkou a Miro Lakatošem, a když se Tai, obtížená smotanými plakáty z velkého sálu a kupou tašek s balónky a dračím ocasem, rozhodla odejít, nabídl jsem jí pomoc a doprovodil ji až domů. Její mamince jsem řekl, že já nic, já soumar.

Sedmnáctý Dracon skončil a dopadl výborně. Byl samozřejmě poslední, stejně jako všechny předchozí, ale jak říká kolega 007: „Nikdy neříkej nikdy.“ Přeju vám všem veselé Vánoce a šťastný rok 2002.

^^1^^ – nátlakem jsem byl přinucen napsat do Draconských novin Deníček špiona z ještě nekonaného Draconu, to bylo veledílo.

23. března 2007, Miles Teg

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).