Všichni víme, že viktoriánský Londýn je neoficiálním centrem steampunkových příběhů. Ve světě, kam se podíváme, už vlastně není ani hlavním městem Velké Británie a znečištěnou atmosféru v něm nemají na svědomí ani tak moderní technické zázraky jako spíš smog, jenž stoupá ze samotných osob.

Z lidí v románu Kouř se skutečně kouří. Není to ovšem tím, že by tak pracovali, i když ani realita 19. století líným nikterak nepřála. Dým z nich vychází už při zlé myšlence, o dost víc pak při zlém skutku. Navíc vdechování kouře rozněcuje podobné tendence u ostatních. Jaká podivná společnost by pod vlivem tohoto fenoménu vznikla? Mírně řečeno, ne zrovna vlídná.

Jak se dá očekávat, z lidí ve Vyletově románu se od mládí snaží tendenci ke „kouření“ dostat, zvláště pokud jsou příslušníky vyšších vrstev, protože džentlmen přece něco takového nedělá. S drastickým zacházením a neustálým podezříváním má v přísné internátní škole své zkušenosti mladý Thomas Argyle, žijící ve stínu činu svého zesnulého otce a v obavách z budoucnosti. Promluvit si může pouze s jediným kamarádem, privilegovaným Charliem Cooperem.

Hned zkraje příběhu společně poznají Londýn, jedno z nejzačouzenějších míst tohoto světa. Už tam uvidí věci, které se vymykají jejich chápání a o nichž nevědí ani mnozí dospělí. Oč se rozšíří jejich poznání, když o Vánocích navštíví panství Thomasova strýce barona Naylora, jehož manželka se věnuje výzkumu přinejmenším na hraně zákona. Společně s upjatou panskou dcerkou Livií se chlapci brzy ocitnou v ohrožení života, ale také blízko tajemství původu Kouře a imunity, jíž si vůči němu uchovává šlechta.

Dan Vyleta v pěti bodech

1. Narozen v Německu roku 1974 jako syn českých emigrantů.
2. Kromě Kouře napsal romány Pavel a já, The Quiet Twin a The Crooked Maid.
3. Má doktorát z historie.
4. Několik let pracoval jako vysokoškolský pedagog.
5. V současnosti žije ve Stratfordu nad Avonou.

Dan Vyleta v Kouři od začátku do konce ukazuje hlavně skvělé umění sugesce. Ačkoliv je kontext fantastický, vlastní atmosféra rekonstruuje obecně známé neduhy nejen viktoriánské éry, mezi něž patří všeobecně těžká autoritativnost institucí, diktatura podporovaná jak světskými, tak náboženskými elementy, tvrdá hierarchizace společnosti a drastické tendence jako lékařské pokusy na lidech. Ani ve fantasy to není kdovíjaká novinka, a tak kniha připomíná například styl Chiny Miévilla nebo Philipa Pullmana, ale jak je vidět, z těchto témat se toho dá stále ještě hodně vytěžit. Obzvlášť, když se autor zaměří na samotnou otázku morální čistoty, co znamená její porušování a jak si jej vykládají různí lidé.

Vzhledem k filosofickému a společenskému zaměření by se kniha neobešla bez schopnosti poeticky vystihnout nuance jednotlivých činů, ba „pouhých“ konverzací. Díky tomu se paradoxní rozkoší stává i čtení o věcech, jichž bychom svědky býti nechtěli. Vyleta umí lehce variovat také v samotném vyprávění, když hlavní tok příběhu, líčený ve třetí osobě, přeruší kapitolou z perspektivy osoby první, většinou vedlejší postavy, leckdy i záporné.

Častá zkušenost napovídá, že vytříbený styl bývá vykoupen pomalejším dějem nebo méně výraznými postavami, ale Kouř do podobných pastí nespadne, nebo přinejmenším ne úplně. Postavy jsou sice částečně stereotypní, ale každá z nich dostane výstižnou úlohu, byť vedlejší aktéři působí zajímavěji než ústřední trio. Příběh sice na jednu stranu chvílemi zadrhává a některé dílčí epizody jsou předvídatelné, avšak celek je završen úctyhodným, poměrně netypickým koncem. Přes menší výhrady tudíž nelze Kouř opomenout, nýbrž se jej po večerech s potěšením nadechovat.

• Dan Vyleta: Kouř
• Knižní klub, 2017
• Překlad: Jana Kunová
• Obálka: Kateřina Stárková
• 448 stran, 399 Kč (v e-shopu Fantasye již za 359 Kč)