Ať vejde ten pravý, John Ajvide Lindqvist
 |
Příběh o lásce? Snad. Spíš ale příběh dvou osamělých dětských duší Eli a Oskara, i když jedna už prožila o nějakých pár tisíc pátků víc, přesto je rodící se cit i pro ni něčím novým.
Dvanáctiletý Oskar je třídní otloukánek. Když ho napadnou kluci ze školy, raději poníženě zakvičí, než by snesl trest. Krade v obchodech, aby si dokázal, že není takový srab. Fascinují ho vrazi a násilí. A tak vás napadá, že kdyby nepotkal Eli, nevyrostl by z něj stejný násilník, jaké obdivuje? Zda by se za své vlastní křivdy z dětství mstil v dospělosti na jiných?
Přelom října a listopadu roku 1981, tři týdny, kdy bydlela „holčička“ Eli se svým „tatínkem“ H?kanem na sídlišti na okraji Stockholmu, tři týdny, které nenávratně změnily osudy několika jeho obyvatel. Eli je anděl i ďábel. Její výčitky svědomí jsou slabší než chuť žít. Oskara od osudu jiných jejích obětí zachránilo pohlazení, nečekaný projev lásky, vyjádření osamělosti, nalezení spřízněné duše, která ji dokáže porozumět.
Autor John Ajvide Lindqvist nám předestřel psychologické drama s hororovým prvkem. Ač je to především příběh o dětech, není pro děti. Tím hororovým prvkem by měla být upírka, daleko děsivější je ale Oskarův osud a příslib toho, co by z něj mohlo vyrůst za člověka, či mladí násilníci v jeho třídě. H?kan je stvůrou i obětí své vlastní sexuality, s posunutou hranicí svědomí je pro své okolí neméně nebezpečný než Eli. Ta zneužívá jeho lásky či posedlosti, možná jí však ani nic jiného nezbývá. Jenže i Oskar dokáže z lásky přivírat oči. A tak vám vrtá hlavou, zda z něj nevyroste další H?kan.
Čteme nejúspěšnější horor desetiletí, jak je uvedeno na obálce, či spíše společenské drama? Vždyť otevírá několik věčně ožehavých témat, jako je šikana, pedofile, alkoholismus, fetování mládeže či výchova dětí v rozvrácených rodinách. Ponuré atmosféře příběhu napomáhá i anonymní prostředí velkého sídliště, kde jsou si lidé víceméně lhostejní. I ta partička ztracených existencí s osudem utopeným v alkoholu, co se schází každý večer v hospodě u Číňana, je partou jen naoko. Každý se stará hlavně sám o sebe. A i když by si třeba Lacke mohl žít lépe a pomoci z životní šedi i prodavačce Virginii, tak rozhodnutí provést něco se svou promarněnou existencí odkládá tak dlouho, až je pozdě.
Švédskou filmovou adaptaci jsem viděla před necelými dvěma lety a dodnes si pamatuji, jak mrazivě na mne příběh zapůsobil, ale také to, že zůstaly některé otázky nezodpovězené. Knižní předloha na ně odpověděla a přinesla i několik zápletek navíc. Autor mezi nimi velmi dobře přechází. Při vyprávění o Oskarovi sklouzává do dětsky naivního nazírání na svět, a téměř byste mohli nechat tyto úryvky číst dětem. I já se při jeho rozhovorech s maminkou či tatínkem nebo u „příběhu veverky“ cítila, jako bych četla třeba Bylo nás pět. Když se však ocitnete s H?kanem v knihovně (které jsem dodnes považovala za téměř posvátná tichá místa, teď však přemýšlím o jejich temnějších zákoutích) či na bazénu, tak dostáváte příběh pro otrlé čtenáře. Některé detaily účinků kyseliny solné by si autor mohl nechat pro sebe.
Na Oskara a Eli nejde zapomenout. Upírský horor? Tenhle příběh by byl děsivý i bez toho upírského prvku. Vždyť jak řekl autor: „Všechno, o čem v knize píšu, je v podstatě pravda, jenom se to stalo trochu jinak.“
- John Ajvide Lindqvist: Ať vejde ten pravý
- překlad: Jana Holá
- Argo, Praha: 2010
- obal: Bavaria Media
- 440 stran / 378 Kč
