Asfalt jest látka živičnatá (bituminosní), složená v podstatě z uhlíku, vodíku a kyslíku a někdy i dusíku, jež se rozpouští v aetheru, sírouhlíku, oleji terpentinovém a olejích dehtových, a dělí se na Asfalt přirozený a umělý. Asfalt přirozený či smůla skalní (Erdpech, Erdharz) čítá se mezi nerosty (pryskyřice zemní), jest skupenství buď pevného, o tvrdosti soli kamenné (2), anebo kapalného (franc. malthe), černý nebo černohnědý, lesku mastného a hustoty 1,1 až 1,2. Zapáchá po živici (bitumenu), taje asi při 100°C, snadně se zapálí a hoří plamenem svítivým a silně čmoudícím – tak praví heslo z Ottova slovníku naučného a týká se stavu této látky, v jakém se vyskytuje na Zemi. V pekle je však asfalt stvořen ze zcela jiného základu a i o tom je stejnojmenná kniha Štěpána Kopřivy. Začněme ale od Adama, tedy vlastně od Kuffenbacha.

Kuffenbach a Ostranski, dva bývalí nájemní žoldnéři, se snaží pracovat jako ochranka v jednom z mnoha hypermarketů v Malmö. Jejich snaha je po zásluze odměněna a po lehkém nedorozumění jsou na minutu vyhozeni. Ačkoli to Kuffenbach původně nemá v úmyslu, poddá se naléhání Ostranského manželky, aby znovu obnovil své komando. Udělá to hlavně kvůli tomu, aby pomohl nejlepšímu příteli z finanční nouze. A jak je známo, cesta do pekla je lemována nejlepšími úmysly. Ani teď tomu není jinak.
Z anotace i obálky je jasné, že se pozemská pouť celého komanda záhy nachýlí ke konci. Hrdiny čeká „hrdinský“ osud mnoha žoldáků, jak se s trochou patosu říká smrti na bojišti – tisíce neznámých vojínů, jejichž těla jsou roztroušena po bojištích světa, by o tom mohly vyprávět. Osud prostě Kuffenbacha a jeho vojáky sfoukne jako plamen svíčky a pošle je rychlou cestou přímo do pekelného chřtánu. Už ale jejich první setkání s obyvateli pekla je donutí bojovat o holou existenci, o život to prostě nejde, protože jsou už pár hodin po smrti. Ani peklo je nedokáže zbavit jejich návyků, zkušeností a vůle nevzdát se. A jak se později ukáže, jsou toto právě vlastnosti, které je sem dostaly.

V roce 2004 spatřily světlo světa dvě knihy, které byly prezentovány jako reakce na knihy Jiřího Kulhánka. Zatímco Líheň Miroslava Žambocha jsem zhltl jako malinu, Zabíjení Štěpána Kopřivy mne k přečtení nijak nelákalo. Asfalt se tak stal dobrou příležitostí, jak se seznámit i s tvorbou druhého jmenovaného autora. A seznámení to nebylo vůbec marné. Skoro bych se nebál zeptat: „A kdo je to vlastně ten Kulhánek?“

Peklo, jak ho známe z pohádek, patří opravdu jenom do pohádek. Skutečnost je zcela jiná a Štěpán Kopřiva se s námi o tuhle pravdu rád podělí. V jeho podání je to dimenze, kde nenajdete kotle s vroucí vodou, ve kterých si hříšníci dopřávají horkou koupel a kolem nichž pobíhají rohatí chlupáči s jediným úkolem – aby oheň nevyhasl a nebohým hříšníkům snad nebyla zima. Ne, ne. Peklo má svoji industriální civilizaci tvořenou démony na různých stupních hierarchie a lidé jsou zde pouze jako otroci, „přežívající“ jen tak dlouho, jak jim páni dovolí. Hlavní lidskou funkcí je totiž tvořit již výše zmíněný asfalt, surovinu, která je vyráběná z jejich lisovaných těl a používá se v pekle jako materiál k výrobě čehokoli. Není proto divu, že se asfalťáci snaží osudu vyhnout za každou cenu.

Sám příběh je celkem prostý. Parta podvedených žoldáků se dostane někam, odkud by chtěla zase rychle vypadnout, ale do cesty se jim staví spousta překážek. A vzhledem k charakteru místa, z něhož chtějí vypadnout, je celkem jasné, že překážky budou opravdu pekelně těžké. Tomu odpovídají i prostředky, které na cestě musejí použít, a tomu je přizpůsoben i autorův jazyk.
Žoldáci, démoni a vlastně ani asfalťáci nejsou totiž žádní andílci, jak by také mohli, a tomu odpovídá jejich chování i vyjadřování. Autorův jazyk je plný zvukomalebných a inovátorských výrazů, ale i přirozeně hřejivých vulgarismů, které nejsou nikdy použity samoúčelně. Některé výrazy jsem měl možnost na stránkách knihy číst poprvé. Stejně tak Kopřiva nešetří humornými situacemi, i když se jedná o humor vpravdě černější než příslovečných dvanáct afroevropanů v železničním tunelu. Přirozeně nešetří ani souboji a masovými bojovými scénami, rudé, lidské, a černé, démonské, krve si čtenář užije do sytosti. A i když proti sobě stojí tisíce démonů a jen pět žoldáků, nikdy se nejedná o situace, kterým by se rozum vzpíral uvěřit. Štěpán Kopřiva totiž peklo vybavil jasnými mantinely a pravidly, z nichž nevybočí, a dokáže si tak obhájit i nejneuvěřitel­nější scény.

Na otázku, která zajímá snad každého čtenáře recenze: „Je to tedy dobrá kniha?“ existuje prostá odpověď. Ano. Už dlouho jsem nečetl tak vytříbený literární počin. Asfalt má určitě potenciál zaujmout i širší veřejnost než jen naši SF komunitu, protože jeho vybroušený styl si pozornost určitě zaslouží.
Už jste se dosmáli? Ano? Tak fajn. Odpověď na původní otázku však zůstává stejná. Ano, je to dobrá kniha pro všechny, komu nevadí nabušená akce, hektolitry krve, tuny vnitřností a hlášky pronášené s vysokou mírou sebeironie a sarkasmu. Jestli jste příznivci těchto ingrediencí, čeká vás více než šest set zábavných stránek beze stopy nudy. No a pokud vám něco z výše uvedeného vadí, tak prostě sáhněte po něčem jiném.

• Štěpán Kopřiva: Asfalt
• vydal: Crew, Praha 2009
• obálka: David Hanzl
• 640 stran, 278 Kč

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).