Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Já, legenda, Richard Matheson

Matheson Richard: Já, legenda

Jestliže vám letošní krátká zima nenahnala husí kůži, patrně se jí to už ani nepovede, neboť teploty se vyšplhaly nad bod mrazu a nezdá se, že dojde k obratu. Mám pro vás ale řešení. Na knižních pultech se objevila malá, leč působivá kniha, jež by vám mohla husí kůži navodit. A to i přesto, že jde o dílo staré bezmála 55 let.

Richard Matheson patří mezi velikány hororového žánru a usedl po bok autorů, jako jsou Robert Bloch nebo u nás provařený Ray Bradbury. Málokterý spisovatel se může pyšnit skutečností, že se stal vzorem takových zvučných jmen současného literárního nebe, jako jsou Stephen King či Dean Koontz. Navíc Matheson není jen výborný spisovatel, ale také významný scénárista: podílel se na filmových verzích děl E. A. Poea, Draculy či seriálu Twilight Zone. Navzdory své pověsti je u nás opomíjen. Jistě, vyšla mu zde řada povídek, zejména v antologiích, ale ani na školním počitadle nedojdete k desítce. Zásluhou BBartu vyšel román Jak přicházejí sny, ale otázkou zůstává, kolik lidí si ho všimlo. Nuznou bilanci napravuje nakladatelství Laser-books, když u příležitosti filmové adaptace románu Já, legenda vydává i knižní předlohu.

36letý Robert Neville už pátý měsíc ve svém bytě odolává útokům krvechtivých upírů, kteří se jej snaží vylákat ven. Každou noc, od soumraku do úsvitu, slídí okolo a čekají, až udělá chybu. A každá noc začíná obligátním výkřikem bývalého spolupracovníka: „Pojď ven, Neville!“ Robert ale odolává. Přes den hledá úkryty upírů, aby se jim mohl pomstít. Ale je to boj s větrnými mlýny. A navíc se stav lovec-oběť každou noc otočí o sto osmdesát stupňů. Hra kdo z koho pokračuje…

Já, legenda je směsice science fiction a hororu – do kulis science fiction jsou zapracovány prvky hororového žánru. Budu-li přesnější, jde o příběh zasazený do beznadějné, apokalyptické budoucnosti, kdy během třetí světové války vypukla zhoubná nákaza, jež v lepším případě lidi vyhubila, v horším je změnila na upíry. A Robert Neville je vůči této zhoubě imunní…

Nalézáme zde několik hororových prvků: tím nejviditelnějším jsou pravděpodobně upíři, hned za nimi stojí hrůza ze šíření nákazy a obavy ze smrti rodinných příslušníků. S tím přímo souvisí i proměna lidské psychiky, která je dovedena k dokonalosti. Vzhledem k tomu, že Robert Neville je jediná hlavní postava, autor se na ní vydováděl a vykreslil ji věrně jako malíř své vrcholné dílo.

Naskýtá se nám tak velice intimní pohled na chování hlavního hrdiny. Od stavů úzkosti k výbuchům vzteku a zlosti; psychické vyčerpání z neustálých útoků, ruchů, volání a výkřiků a hekání upířích žen; okamžiky plné žalu a bolesti, když vzpomíná na nevratnou minulost a musí se vyrovnat s přítomností; boj jeho samého se sebou; obavy, strach a děs, že se nedostane před setměním včas domů; na druhou stranu ale pocítí i úžas a naději, radost a uspokojení.

Uspokojení z vražd. Z pomsty, které se dopustí na těch, jež nesnáší. Autor správně poukazuje na zásadní problém, a tím je otázka monstrozity a normálnosti, která se k němu přímo váže. Normální, tedy běžný, obvyklý. Co je vůbec normální? Dá se říci, že jde o situaci, kde se věci dějí tak, jak by se měly dít, aniž by to někoho znepokojovalo. Dojde-li k narušení zaběhnutých pravidel, hovoříme o nenormálnosti. Ale co když jsou podmínky okolo nás tak nenormální, že se ve svém důsledku stanou normálními? Analogicky: dysfunkční jedinec, který spáchá vraždu, se stane nenormálním a pro společnost nežádoucím. Ale co když dotyčný zabíjí dál a páchá jeden mord za druhým? Z pohledu nás „normálních“ jde o nenormálnost, zrůdnost. Pro vraha je to ale zcela normální, protože to dělá pořád. A je-li masový vrah ve společnosti jiného masového vraha, pojem nenormální pozbývá na významu, protože „zabij“ je běžné pro ně pro oba. Monstrum existuje, dokud stojí proti běžnému jedinci. Jsou-li oba monstra, pojem monstrum se ztrácí.

Autor zvolil pro příběh vypravování ve 3. osobě. Tento tah je, zejména u napínavých knih, dle mého názoru nejlepší, neboť tak (zpravidla) nevíme, zda se ta která postava dožije konce románu. Mathesonův úsporný styl vypravování je hodný obdivu. Je úžasné pozorovat, jak ladně, několika málo větami, dokáže čtenáře uvést do probíhajícího děje. Volbou adekvátních, přiléhavých slov plně vystihujících význam situace, skládá jednu větu za druhou. Právě proto, že jsou to většinou kratší věty, případně souvětí, příběh plyne hladce a nutí čtenáře zapomenout na čas a plně se ponořit do příběhu.

Zejména v první části knihy je čtenář vržen do děje, aby se pozvolným naťukáváním seznámil s minulostí. Jen zlehka, natolik, aby se ze čtenáře nestal neplavec a neutopil se v detailech. Plně retrospektivní kapitoly najdeme hned v následující části. Autor ale nezapomíná na detailní popis, a to zejména osob. Řekl bych, že podrobně jsou popsány i bezprostřední kulisy, mezi kterými se hrdina pohybuje, ostatní jsou jen nastíněny. Pro dokonalé seznámení s prostředím ale dokonale postačují.

Přestože román vznikl v roce 1954, je napsaný tak bravurně a nadčasově, že neztratil nic ze své působivosti. Líbí se mi otázky, které vyvolává (normálnost a monstrozita); jak na člověka působí izolace, jak krutá a nesmyslná je válka, poukazuje na nechutné chování bulvárních plátků, které se s dobou nemění, ale naopak nabývá na intenzitě, zachycuje davovou hysterii a vzestup rádoby evangelií a sekt. A také poodhaluje roušky strachu a děsu, který nemusí pramenit jen z upírů. Zapomenout rozhodně nesmím ani na mistrně vykreslenou psychiku, práci s postavami.

Román doprovází desítka vydařených povídek, které si pohrávají jak s prvky science fiction, tak fantasy, ale i obligátního hororu. Jestliže mezi nimi existuje nějaké pojítko, je jím hrůza: ať už je to strach z neznáma a nestvůr či hrůza z chování a činů některých postav, nebo dokonce povahy některých figur.

V povídkách nalezneme často černý humor. Zářným příkladem je jistě kraťoučký text Za pět minut dvanáct, jenž je vlastně prodlouženou anekdotou. Podobnou hříčkou s obdobným začátkem je povídka Pohřeb, jež ale přináší delší formu a rozvíjí jiný nápad. Tady je vidět, kam všude se může autor ubírat. Na počátku má stejný námět, který skýtá živnou půdu pro další podobně povedené příběhy.

Pohřbeném nadání se ocitneme v zábavním parku, kde šarlatánského prodavače atrakcí překvapí podivný člověk s nebývalým štěstím při házení míčků do akvária, které zaručeně nemůže trefit. Postava šejdíře trefně vystihuje některé skutečné vykuky. Lehce mrazivá je povídka Bílé hedvábné šaty, aneb jaké tajemství ukrývá matčin pokoj? Česky již jednou vyšla.

Dvojice povídek Oběť a Z hlubin stínu spojuje téma afrického šamanismu a zaklínadel, kde není nouze o napětí. Hlavně druhá jmenovaná se povedla.

Válka čarodějek není ani tak zajímavá svým zpracování a námětem jako hrůzným kontrastem chování dívenek: co dělají v běžném životě, a co páchají svými myšlenkami. Tanec mrtvých taktéž poukazuje na to, co může způsobit válka. Ale hlavně rozebírá úchylné lidi, kteří v této hrůze hledají zábavu. Tuto povídku považuji za nejslabší.

Matheson se vrací k psychologii v textech Nepříčetný dům, ve kterém vylíčil postavu muže, jenž si zpackal život – musím zmínit, že jde o nelehké čtení kvůli všudypřítomné šedi, pesimismu a nepříčetnosti – a Kdo je na drátě? drobnohled ukazující muže, který se tak trochu zbláznil…? Zpočátku humorné, později děsivé. Autor opět dokazuje, kde vězí jeho síla: v prostém nápadu, dokonale vybroušeném zpracováním a prací s postavami.

Kniha vyšla v důstojném vázaném provedení, navíc s oboustrannou obálkou – je tedy na vás, kterou si zvolíte. Musím pochválit i překlad Milana Žáčka, který čtenáři přináší sugestivní a působivý prožitek.

Měl-li bych knihu oznámkovat, udělím 8,5/10. Já, legenda je poutavý, výborně napsaný příběh s prvky psychického i fyzického děsu, který i po několika desetiletích má tutéž sílu oslovit dnešního čtenáře. Taktéž povídky mu zdatně sekundují a ukazují, že si Matheson titul Velmistra hororu jistě zaslouží.

  • Richard Matheson: Já, legenda
  • vydal: Laser, Plzeň 2008
  • přeložil: Milan Žáček
  • obálka: Warner Bros / Lubomír Kupčík
  • 306 stran / 319 Kč

Jiná recenze
Ukázka

21. února 2008, Martin Bedeč

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Já, legenda

Já, legenda
319 Kč 287 Kč