Nejsme v Americe. My se nacházíme ve věčně zasněženém Švédsku, ve fantazii nadneseném malém městě Blackeberg. Lidé zde žijící jsou jako loutky; ztracené, osamělé existence podléhající bezútěšné každodennosti. Nepřebývají zde ani šťastné rodiny, trávící večery u společných večeří, ani nerozluční kamarádi, kteří by se bavili jízdou na kole a pouštěním draků.
Tak jako mráz prostupuje každé ráno bíle zasněženými, prázdnými ulicemi, tak je tato mrazivá tíseň uzavřena v každém tlukoucím srdci všech opíjejících se bezdomovců, narušených dětí, odtažitých rodičů a těch dalších, kteří přijíždějí za soumraku.

Třeba Oskar, malý chlapec žijící se svou matkou kdesi na okraji předměstí. Bez otce, bez přátel, ve škole šikanovaný, s důmyslným Chcáčkem v kalhotách. Někdy má chuť jít a ukrást si nějaké sladkosti, někdy jen tak leží v posteli a nechává do sebe vkrádat pocit unikajícího bezbarvého plynu, který hrozí, že se zhmotní a pohltí ho. A někdy v kuchyni vezme nabroušený nůž a vydává se hrát hru. Je obávaný masový vrah a vyráží do lesa, aby si vyhledal další oběť, která bude škemrat a prosit o život, kvičet jako prase na porážce, ale marně. Nůž bude mít poslední slovo a zem se nasákne krví. Zem se nasákne krví… to je myšlenka při které se Oskar cítí šťastný.

Krev stéká pomalými pramínky do nachystané plastové nádoby. Bezvládné tělo je zavěšené ze stromu hlavou dolů a už pomalými pohyby se kývá jako Foucaultovo kyvadlo visící právě ve středu Země. Posledních několik kapek změní viskozitu a tělo nabývá bledě modrého odstínu. Nádobu je třeba rychle uzavřít a uchovat v teple. Pro svůj účel musí být využita co nejrychleji. Eli se pohybuje neuvěřitelně rychle, neviditelně pohybuje čelistmi a nechává do sebe vcházet životadárnou tekutinu. Její drobné bezpohlavní tělíčko, jen jakoby potažené bledou fólií, vydává onen nepříjemný zápach rozkládajícího se masa, vlasy zcuchané v blátem umaštěné chuchvalce, na sobě i v tak obrovské zimě pouze narůžovělý svetřík.
Přesto v ní musíte vidět milé děvčátko, ztracené v podivném světě vlastní reality, osamělé a toužící po něčí blízkosti – stejně to vidí i Oskar, když se s Eli poprvé setkává. Když se nastěhuje do jeho sousedství.

Příběh je variací na lidské utrpení, ukazuje, kolika možnými způsoby si ti nejbližší dokáží navzájem ublížit, jak pošetile snadné je pak spáchat vraždu, aby někdo jiný mohl přežít. Elias není zrůda. pouze prosí o pomoc. Paradoxně se zdá být tou nejlidštější osobou v knize. Možná i tou nejspravedlivější. Zlo se stává stejně tak tvárným, jako vyprázdněným pojmem.
Neříkám, že je nerozpoznatelné od Dobra, ale každý má kousek své pravdy a jedná tak, jak jedná, protože touží. Po čemkoli, co ho utvrdí v tom, že jeho existence má ještě nějaký smysl.
Poselstvím příběhu není stvořit další příběh o upírech a jejich neschopnosti se začlenit do společnosti. Podle mého je to touha ukázat, kolika možnostmi jde mezi dvěma osobami vytvořit pouto. Ať už postavy touží po přátelství, lásce, nadvládě, zlobě či strachu, připoutávají k sobě vždy osobitým způsobem toho druhého.

Zvláštní na celé knize je to, že i po přečtení více jak poloviny, stále nedokážeme odhalit mentalitu jednotlivých postav, jejich následující činy jsou pro čtenáře naprostou neznámou. Nikdo nejedná s rozmyslem a rozvahou, náhodné situace potřebují náhodné akce, které ovšem nikdy nejsou řešením, alespoň ne tím ideálním.
Tohle je čtení na arktické noci, kdy se zdá, že celý svět zapadá sněhem, jako dělané. Nečekejte přehnanou brutalitu, ale plížící se mrazení. Pokud máte dostatečnou fantazii, budete mít celou dobu nepříjemný pocit, že přeci nemůžete schvalovat jednání jednotlivých postav v knize, nejde se s nimi už z principu ztotožnit, ale tak nějak v nitru je chápete.

Kniha Ať vejde ten pravý je dobrý horor se všemi klasickými prvky, které takový příběh má mít. Navíc je velice příjemně ozvláštněn nejen o netypické charakteristiky prostředí, v němž se nachází – švédské předměstí zavání osobitostí vlastní autorovi – ale i o ryzí špínu reality srůstající s kouzelnou vírou ve fantazii. Jak říká sám autor, upír je jako lakmusový papírek, stačí ho ponořit do společnosti a čekat, jakou barevnou podobu na sebe vezme.

• John Ajvide Lindqvist: Ať vejde ten pravý
• překlad: Jana Holá
• Argo, Praha: 2010
• obal: Bavaria Media
• 440 stran / 378 Kč

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).