Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677
Vážení zákazníci, rádi bychom Vás upozornili, že z technických důvodu budou mít Knihkupectví Matrix Ostrava, Fantasya Praha a Arrakis Brno v pondělí 04. 07. 2016 zavřeno! Děkujeme za pochopení!

Ať vejde ten pravý, John Ajvide Lindqvist

Lindqvist John Ajvide: Ať vejde ten pravý

Upíři pro ně totiž byly bestie, jejichž existence se neslučovala s běžným fungování světa živých. Pro své přežití potřebovali cizí krev a protože je často poháněla kletba, na své okolí ohled opravdu nebrali. Mnoha z nich však nebyla cizí ani romantika a tak od svých ovdovělých chotích vyžadovali plnění manželských povinností…
Proč takto zeširoka?
Protože právě k těmto kořenům se Lindqvist vrací. Jen situuje příběh do 80. let 20. století do okrajové čtvrti severského velkoměsta. A věřte, že drsný nebyl jenom středověk.

Blackberg je normální předměstí. Z městské zástavby není daleko do přírody, najdete tu školu, supermarket… prostě vše, co lidé potřebují, aby mohli žít spokojeně vedle sebe a příliš si nevšímat jeden druhého. A tak si nikdo ani nevšimne, že se přistěhoval jeden hodně divný pán s jednou hodně divnou holčičkou. Stejně jako nikdo nevidí šikanu a snahu dvanáctiletého Oskara volat o pomoc.
Zcela podle zásady, že snadnější je nevidět a neangažovat se.
Život je přece krutý a člověk se musí přizpůsobit, ať chce či nechce.
Otázkou zůstává JAK, protože (nějaká) možnost volby zůstává vždycky.

Krátce po začátku knihy je čtenářova mysl donucena volit. Rozhodnout se, zda bude číst klasický upírský horor zasazený do relativně moderní doby, nebo román o mezilidských vztazích, v němž prvky vampyrismu jen zesilují celkovou výpověď a vyznění. Funguje totiž oboje. A těžko říct, kterou možnost by podporoval sám autor.

Ať vejde ten pravý je příběhem vyvrženců, osob pohybujících se na okraji společnosti. Přestože jím prochází celá plejáda rozmanitých charakterů, tohle mají společné. Nejsou normální a nezapadají. Každý je ztracen ve svém osamění – a o to větším zázrakem je kontakt dvou osamělých duší, z nějž se zrodí přátelství.
Pokud se tak ovšem dá mluvit o vztahu mezi chlapcem a bytostí, která je pro své přežití nucena zabíjet. A pokud má šanci toto citové pouto přežít vše, co čas přináší…

Lindqvistův styl je děsivý – a to především kombinací civilního způsobu vyprávění, do které nemilosrdně zabodává scény z upířího života, lovy i vystupňovaná krutost. Lidé by si na slušný horor vystačili sami, přítomnost Eli a jejího služebníka vše žene do stále zběsilejších situací a ještě zběsilejších řešení, bez jakéhokoli příslibu naděje či náznaku změny k lepšímu.

A i na konci zůstává temnota. Pocit sychravé říjnové noci, zimy, která přišla příliš brzo.
Zvláštní plejáda roztříštěných emocí, obrazy propálené do hloubky podvědomí, jež ještě dlouho po dočtení mají sklon v zástupu volných asociací vyskočit a v nestřežené chvíli se zakousnout do okamžité pozornosti. V případě vraždících pedofilů, van, hladu, účinků kyseliny solné, samovznícení, koček (a takto by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho) za to budou citlivé duše s bohatou vizuální představivostí autora proklínat. Lindqvist je totiž mistrem atmosféry a sugestivní práce s detailem až vnucuje dojem, že se vše odehrává kdesi za rohem, mnohem blíž, než by nám bylo milé. Ostatně, jak autor varuje – všechno, o čem v knize píšu, je v podstatě pravda, jenom se to stalo trochu jinak.

logosoutez_recenzentů
  • John Ajvide Lindqvist: Ať vejde ten pravý
  • překlad: Jana Holá
  • Argo, Praha: 2010
  • obal: Bavaria Media
  • 440 stran / 378 Kč
15. prosince 2010, Jana Poláčková

Diskuze k článku

Ad Ať vejde ten pravý
Renča - 15. 12. 2010 09:57

Pěkné :) Tahle kniha je spíš o dojmech, které ve čtenáři vyvolá, než o příběhu - a vlastně taková je i tvoje recenze. Tím vůbec nechci říct, že v knize se nic neděje, naopak, ale právě to, jak píšeš "že se vše odehrává kdesi za rohem, mnohem blíž, než by nám bylo milé.", je ta největší mrazivost příběhu, alespoň pro mne.
RE: Ad Ať vejde ten pravý
Norek - 16. 12. 2010 17:02

Mě by zajímalo čím to je že se na severu rod samé depresivní knihy. Že by za to mohla dlouhá noc a nebo prohibice?
RE: RE: Ad Ať vejde ten pravý
Elinor (Jana Poláčková) - 16. 12. 2010 18:53

Sága Prokletých není depresivní, tedy, s výjimkou nějakých pasáží. A i tam je to relativní. A mimo fantastiku - třeba trilogie Vane vítr z hor, Věčně zpívají(cí) lesy, Není jiné cesty. To je vyloženě ve stylu K.V.Raise nebo K.Klostermana. A Waltari mi taky nepřijde jako příklad depresivnosti, ačkoli tam se dá místy HODNĚ polemizovat. S trochou snahy se dá najít i něco dalšího, ale na rozdíl od své matky jsem nepropadla kouzlu severské literatury a tak nemůžu bez nahlédnutí do knih si připomenout míru depresivity Krále nebo takové Kristiny Vavřincové. :-)

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Ať vejde ten pravý

Ať vejde ten pravý
Vložit do pytle na zboží  Koupit 378 Kč 340 Kč