Ať vejde ten pravý, John Ajvide Lindqvist
 |
Upíři pro ně totiž byly bestie, jejichž existence se neslučovala
s běžným fungování světa živých. Pro své přežití potřebovali cizí
krev a protože je často poháněla kletba, na své okolí ohled opravdu
nebrali. Mnoha z nich však nebyla cizí ani romantika a tak od svých
ovdovělých chotích vyžadovali plnění manželských povinností…
Proč takto zeširoka?
Protože právě k těmto kořenům se Lindqvist vrací. Jen situuje příběh
do 80. let 20. století do okrajové čtvrti severského velkoměsta.
A věřte, že drsný nebyl jenom středověk.
Blackberg je normální předměstí. Z městské zástavby není daleko do
přírody, najdete tu školu, supermarket… prostě vše, co lidé potřebují,
aby mohli žít spokojeně vedle sebe a příliš si nevšímat jeden druhého.
A tak si nikdo ani nevšimne, že se přistěhoval jeden hodně divný pán
s jednou hodně divnou holčičkou. Stejně jako nikdo nevidí šikanu a snahu
dvanáctiletého Oskara volat o pomoc.
Zcela podle zásady, že snadnější je nevidět a neangažovat se.
Život je přece krutý a člověk se musí přizpůsobit, ať chce či
nechce.
Otázkou zůstává JAK, protože (nějaká) možnost volby zůstává
vždycky.
Krátce po začátku knihy je čtenářova mysl donucena volit. Rozhodnout se, zda bude číst klasický upírský horor zasazený do relativně moderní doby, nebo román o mezilidských vztazích, v němž prvky vampyrismu jen zesilují celkovou výpověď a vyznění. Funguje totiž oboje. A těžko říct, kterou možnost by podporoval sám autor.
Ať vejde ten pravý je příběhem vyvrženců, osob pohybujících se na
okraji společnosti. Přestože jím prochází celá plejáda rozmanitých
charakterů, tohle mají společné. Nejsou normální a nezapadají. Každý je
ztracen ve svém osamění – a o to větším zázrakem je kontakt dvou
osamělých duší, z nějž se zrodí přátelství.
Pokud se tak ovšem dá mluvit o vztahu mezi chlapcem a bytostí, která je pro
své přežití nucena zabíjet. A pokud má šanci toto citové pouto
přežít vše, co čas přináší…
Lindqvistův styl je děsivý – a to především kombinací civilního způsobu vyprávění, do které nemilosrdně zabodává scény z upířího života, lovy i vystupňovaná krutost. Lidé by si na slušný horor vystačili sami, přítomnost Eli a jejího služebníka vše žene do stále zběsilejších situací a ještě zběsilejších řešení, bez jakéhokoli příslibu naděje či náznaku změny k lepšímu.
A i na konci zůstává temnota. Pocit sychravé říjnové noci, zimy,
která přišla příliš brzo.
Zvláštní plejáda roztříštěných emocí, obrazy propálené do hloubky
podvědomí, jež ještě dlouho po dočtení mají sklon v zástupu volných
asociací vyskočit a v nestřežené chvíli se zakousnout do okamžité
pozornosti. V případě vraždících pedofilů, van, hladu, účinků
kyseliny solné, samovznícení, koček (a takto by se dalo pokračovat ještě
hodně dlouho) za to budou citlivé duše s bohatou vizuální představivostí
autora proklínat. Lindqvist je totiž mistrem atmosféry a sugestivní práce
s detailem až vnucuje dojem, že se vše odehrává kdesi za rohem, mnohem
blíž, než by nám bylo milé. Ostatně, jak autor varuje – všechno,
o čem v knize píšu, je v podstatě pravda, jenom se to stalo
trochu jinak.
 |
- John Ajvide Lindqvist: Ať vejde ten pravý
- překlad: Jana Holá
- Argo, Praha: 2010
- obal: Bavaria Media
- 440 stran / 378 Kč
