Až budou viset, Joe Abercrombie
 |
Joe Abercrombie patří k nové nastupující generaci autorů, která dokazuje, že fantasy má čtenářům stále co nabídnout, a dokonce i klasická schémata, kterými je tento žánr přímo pověstný, mohou být podávána způsobem originálním a vtipným. To se ostatně projevilo už v jeho prvotině Sama čepel, která je jakýmsi úvodem trilogie První zákon. V první knize uvedl autor čtenáře do děje, představil hlavní postavy příběhu a také nastínil problémy, s nimiž se jeho hrdinové budou muset vypořádávat. A že jich není právě málo.
Království, které zrovna není v nejlepší kondici, se dostává do prekérní situace. Na Severu je na spadnutí válka s barbarskými kmeny sjednocenými pod korouhví nemilosrdného vůdce s neukojenými mocenskými ambicemi. Na Jihu hodlají Gurchové odčinit svou porážku a vzít si zpět Dagosku, kterou si Království před lety přisvojilo. V tom jim má pomoci i mocný čaroděj a samozvaný prorok Chalul hodlající šířit pravdu své víry ohněm a mečem. Chalul by si přitom zároveň rád vyřídil účty i se svým úhlavním nepřítelem Bayazem, prvním z mágů. Tato alternativa dělá Bayazovi jisté starosti, a tak sebere skupinu hrdinů, aby se v jejím čele vydal na dalekou výpravu za magickým artefaktem, který by mu měl přinést rozhodující výhodu v boji s protivníkem… Takže, vše se dává do pohybu a scéna je nyní připravena pro druhé dějství rozehrávající se v románu Až budou viset, který konečně Polaris vydal.
V něm autor pokračuje v nastaveném kurzu a rozvíjí všechny motivy nastíněné v předchozí knize. Na Severu se po provokacích seveřanské armády Království konečně odhodlává k radikální protiakci a vysílá do pole svá nejlepší vojska, aby barbarům vyprášila kožich. V Dagosce, akutně ohrožené útokem Gurchů, se objevuje sice dost zmrzačený, ale o to inteligentnější představitel inkvizice Glokta, který má instrukce pokusit se o nemožné – připravit město na útok a udržet je za každou cenu pro Království. No a Bayazova výprava, v níž se to jen hemží účastníky s přídomky nej-(nejnenáviděnější žena Jihu, nejobávanější muž Severu či nejsobečtější hejsek Království) se pomalu, ale jistě probojovává ke svému cíli. Zpočátku jde vše poměrně hladce a jako podle plánu, ale nevyplácí se chválit dne před večerem…
Příběh samotný vede Abercrombie ve třech hlavních dějových liniích, z nich každá je jiná a jiným způsobem zajímavá a překvapivá. V té první se vše točí kolem války na Severu, do níž Království nastupuje neobyčejně sebevědomě, což by se velitelům expediční armády už zanedlouho nemuselo vyplatit. Seveřané vedení protřelým Bethodem, jenž má navíc podporu temné magie, jsou totiž obtížným oříškem k rozlousknutí a není radno je podceňovat. Hlavní pozornost v této linii na sebe ovšem překvapivě strhává parta drsných severských válečníků vedených Ruddem Trojstromem, kteří mají s Bethodem spoustu nevyřízených účtů, takže nabízejí své služby jeho protivníkům. K nim se přidává i major West, zkušený královský důstojník, který dostává tyhle nepohodlné barbary na starost. Jenže jak se ukáže, válečné zkušenosti Trojstromových mužů, budou zanedlouho víc než potřeba. Na špatně vystrojenou a vyzbrojenou armádu pod vedením zženštilého prince Ladisly se řítí tisíce ostřílených válečníků dychtících po boji. Tohle nemůže skončit dobře.
Druhou dějovou linii má plně pod kontrolou inkvizitor Glokta se svými praktikaly. Tento osobitý mrzák, který si život snad už ani nedokáže představit bez utrpení a bolesti, naštěstí neztratil nic z pronikavého intelektu a ráznosti, s níž realizuje své nápady. Je to pěkně cynický parchant, který nemá žádné iluze o bližních a nevěří nikomu a ničemu. Dokonce ani sám sobě. A právě to mu umožní, aby v poměrně krátké době pronikl do mocenských struktur ovládajících Dagosku a podřídil je svým záměrům. Ačkoliv i zde si čtenář užije dostatek bojů a válečných akcí, kouzlo této linie tkví v intrikaření, lstech, spiknutích, výsleších právem útrpným, dobírání se pravdy všemi prostředky a podobných „lahůdkách“. A Glokta svými ironickými komentáři a satirickými šlehy, jež nešetří ani jeho samotného, z ní dělá skutečně excelentní počtení.
Třetí dějová linka je vůbec nejzajímavější. Autor v ní sleduje výpravu Bayaze. Právě tato linie má nejvíce styčných bodů s nejklasičtějším a nezprofanovanějším schématem fantasy, čili družinou hrdinů putujících přes celý svět, aby našli mocný magický předmět. Jenže Abercrombie tento kánon pojímá zcela netradičním způsobem. Bayazova skupina se nedá srovnávat s „družinou“ ve stylu Tolkienova Pána prstenů, ačkoliv s trochou dobré vůle je možné většině jejích členů přiřadit ekvivalent ze Společenstva Prstenu. Bayazovi společníci jsou naprostými, často až do extrému dovedenými individualitami plnými egoismu a sebestřednosti, jejichž vzájemné vztahy kolidují od nenávisti přes opovržení až po lhostejnost. Ovšem společně sdílená dobrodružství a smrtelná nebezpečí přece jen pomaličku přispívají ke změně postojů a skupinka se stmeluje do jednoho, sice poněkud skřípajícího, ale jakž-takž funkčního organismu.
Významnou měrou se na tomto stmelování podílí Logen Devítiprsťák, jenž sice na první pohled působí dojmem pouhého primitivního zabijáka, ale postupně se ukazuje, že je to rozený vůdce, jehož těžce nabyté zkušeností z minula mu pomáhají dostat se pod „kůži“ ostatním a pochopit je. Logen se překvapivě profiluje jako velmi moudrý muž, který dokáže přijmout odpovědnost za své činy a nebojí se přiznat i chyby. Během putování vůbec vyplouvají na povrch nečekaná tajemství a ukazují se překvapivé skutečnosti, jež čtenáře nutí vidět postavy v poněkud odlišném světle. Tak třeba Bayaz, první z mágů. Na počátku je to čistokrevný klaďas, téměř místní personifikace čaroděje Gandalfa, tak horoucně plane svou pravdou. Jenže jak se postupně ukazuje, Bayaz není zas tak úplně bílý, jak by se mohlo zdát, a je to právě on, kdo nese podstatný díl viny za neutěšenou současnost vyžadující si tak zoufalá řešení.
A tady se od postav dostáváme k dějinám světa, o nichž se dozvídáme mnohem více právě z vyprávění prvního z mágů. Budiž mu přičteno ke cti, že se jen málokdy pokouší historii upravovat a uhlazovat, případně zastírat svůj podíl na ní. Když to přece jen učiní, vždy se najde někdo, kdo jeho mlžení uvede na pravou míru. Jestliže k tomu připočteme poznatky, jež čtenář získává jaksi mimochodem během putování při čtení popisů různých zemí a reálií, stává se náhle svět nečekaně barvitým a věrohodným. A tím, jak se tato linie střídá s dalšími dvěma odehrávajícími se v zase jiných prostředích a s jinými protagonisty, se tento dojem ještě umocňuje a násobí. Abercrombie totiž dokáže prostředí popsat poutavým způsobem, takže i v rámci akční scény zůstane čtenáři v paměti alespoň základní pojem o tom, kde se děj odehrává.
Autor v románu příběh posunuje do ještě temnější polohy než v první knize. Děj se odvíjí v rychlém tempu, nepostrádá však ani napětí, ani nečekaná vyústění. Příběh je plný excelentních charakterů, které si překvapivě na nic nehrají, ale skutečně prožívají své osudy. Příjemným překvapením je i spousta ironie, sarkasmu a černého humoru. V základní rovině je však román Až budou viset skvělá temná fantasy, jaká se „urodí“ jen jednou za čas. Vůbec se přitom nedá mluvit o nějakém „vyplňovacím, či přechodovém“ dílu, jak to mnohdy u druhých knih vícedílných cyklů bývá. Tady je tomu právě naopak. Bude zajímavé sledovat, jak autor celý příběh dovede do finále. Podle neověřené šuškandy by se měl Poslední argument králů objevit v Česku ještě letos, takže se už můžeme začít těšit.
- Joe Abercrombie: Až budou viset
- přeložila: Olga Machačová
- obálka: Laura Brett
- vydal: Polaris, Frenštát p. Radhoštěm 2009
- 496 stran / 279 Kč
