Město a město, China Miéville
 |
Besźel a Ul Qoma. Jedno město, zároveň dvě. Stejný prostor, dvě odlišné společnosti. Lidé se odmalička učí těch druhých si nevšímat. Nevnímat je. Jako by existovali někde zcela jinde. Jako by na tom místě, kde jsou oni, nebyli. Podobná dvojznačnost charakterizuje i mé pocity z románu. Jedna část je bezvýhradně nadšená. Druhá skřípe zlostí zuby z pocitu nenaplněných nadějí. Ale za tu „temnější“ stranu Miéville nemůže. Ten jen napsal vynikající knihu. Ze které se někdo jiný pokusil udělat umění na úrovni Kafky nebo Bulgakova. Což už je nesmysl.
Na počátku byla vražda. Studentku archeologie z Ul Qomy někdo nechal ležet mrtvou v Besźelu. Což není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Svévolné překročení z jednoho města do druhého znamená zločin. Takzvaný trans-g. A pak přijde tajemná organizace Trans-g, která dotyčného nechá zmizet kdovíkam. K legálnímu přechodu z města do města slouží Spojovací palác. Pokud máte povolení (a prošli jste náročným výcvikem), vejdete do něj v jednom městě, vyjdete tamtéž, ale jste v jiném městě. Jednoduché.
Vyšetřování se ujímá vypravěč románu, policejní inspektor Tyador Borlú. Loajální občan Besźelu. Že ale v průběhu vyšetřování projde jeho vztah k rodnému městu vývojem, je nasnadě. A nasnadě je i to, že jej cesta zavede i tam, kde už léta nebyl (i když je tam vlastně pořád). Do Ul Qomy. Na rozdíl od „otevřeného“, šedého Besźelu je to spíše totalitní, nespolupracující společnost bez kontaktů s částí okolního světa. Ale zároveň je barevnější a jakoby rozevlátější. Což je zajímavá interpretace. A nasnadě je i to, že spousta věcí, které se Borlúovi jevily na počátku jednoznačně, najednou jednoznačné nebudou.
Jak skvěle jde Miévillovi vykreslit prostředí města jako takového i vztahů v něm, tak má trochu problémy s postavami. Jsou matné. Těžko zapamatovatelné. Na scéně je spousta potenciálně silných hráčů. Zejména oba Borlúovi kolegové. Corwiová v Besźelu a Dhatt v Ul Qomě. Na nich by šly rozdíly mezi oběma městy vykreslit nejsnáze. Ale Miéville je skoro nevyužívá. Jen jako figurky, které staví do efektních situací, ale bez hlubšího ponoru do jejich psychologie. Na rozdíl od Borlúa je jejich vývoj skokový. Opravdový důvod, proč „v mezích možností“ překračují své pravomoce, není jasný.
Co příběh samotný? Město a město jako detektivka funguje. Není to sice žádný zázrak dedukce jako od Agathy Christie (nebo od Rosse Macdonalda, abychom byli blíž žánru). Ale na „chandlerovské“ intuitivní úrovni to funguje. A hlavně – Miéville se drží žánru. Na začátku je vražda. Vyšetřuje se. Na konci přichází logické řešení. Jaké ulehčení oproti Grimwoodovi a jeho nezvládnutému galimatyáši v Pašazádu.
Čímž se oslím můstkem dostáváme k nenaplněným nadějím. A také trochu osobnímu vzkazu. Milé nakladatelství. Přemýšlím, komu je určena anotace na obálce. Já rozumím Miévillovi, který děkuje Chandlerovi a Kafkovi jako inspirativnímu zdroji. Chandler je jasný, forma je tu stejná. Z Kafky je zde absurdno. Sice ne tak hluboké a ani zdaleka ne tak silné (a bezvýchodné), ale Spojovací palác s davy lidí vcházejícími dovnitř a pak zase vycházejícími ven, jen se tvářícími a pohybujícími jinak, aby bylo jasné, že jsou v jiném městě… z toho by měl radost i náš slavný rodák. Jenže vnější znaky ještě nedělají „závratné umělecké výšiny“. A Miéville to určitě na rozdíl od tvůrců anotace (a obávám se že i na rozdíl od některých na obálce citovaných recenzentů) ví.
Komu je tedy anotace určena? Těžko lidem, kteří Bulgakova, Kafku nebo Orwella znají. Bulgakov psal mrazivé grotesky. Miéville humor či karikaturu vůbec nepoužívá. Kafka bral absurdno jako metaforu. Systém jeho hrdiny zcela bezdůvodně mlel a ničil jen pro absurdní dodržování daných pravidel. Besźel a Ul Qoma s tajemným Trans-g v pozadí mají podobný potenciál. Ale Miéville využil jen nápad, do důsledků ho nedovedl. Ta města jsou vykreslena relativně normálně, na úrovni symbolu (rozděleného světa? nepochopení? absurdního systému?) to je však velice prvoplánové. A Orwellova hrůza a děs? Velký Bratr? Kdeže. Jenže to už by byl spoiler.
Anotace není určena ani čtenářům fantastiky. Těm je nějaké spojení s klasiky lhostejné, chtějí silný příběh v zajímavém prostředí. Mají ho tu mít. Proč v tom uměle hledat něco víc?
Čili mě napadá jediná věc – Laser-books podkuřuje všem snobům, co se budou chlubit: četl jsem Miévilla, to je něco jako Kafka… no, ten, co nám o něm říkali ve škole. Nebo že si tím uměle zvyšuje kredit – heleďte, jakou náročnou literaturu vydáváme. To nejsou ty komerční (cenzurováno). Často mě napadalo, jestli to má nakladatelství pyšnící se všude možně tím, kolik ocenění dostalo, zapotřebí. A jestli tím svým autorům nedělá vlastně medvědí službu. Namátkou viz Stableford. Viz Grimwood. Tam to bylo podobné.
Město a město je vynikající městská fantasy, solidní noir detektivka
s vysoce logickým řešením. Ale s Kafkou nebo Bulgakovem má tolik
společného jako William Shakespeare s Danielle Steelovou. Oba psali
o lásce.
Mám se cítit zklamaný?
- China Miéville: Město a město
- vydal: Laser-books, Plzeň 2009
- přeložil: Milan Žáček
- obálka: Edward Miller
- 336 stran / 289 Kč
