Liga Temných hvězd opět vystrkuje růžky. Říše testuje prototyp lehkého křižníku Starfury, jejímž prostřednictvím reaguje na opětovnou hrozbu Ligerů. Korvetní kapitán Wilf Ansor Brim má s tímto úkolem plné ruce práce. Ačkoli tyto zkoušky teprve začaly, dalších třicet stejných lodí v různých fázích dokončení je již připraveno reagovat na změny dle úspěšnosti prototypu. Nepředpokládá se však (všichni v to alespoň doufají), že by se vyskytly jakékoli hrubé nedostatky. Princ Onrad tím, že povolil vytvoření tohoto svazu lodí, ačkoli jen v rámci nejnutnější obrany, položil svou hlavu na špalek; sígři mu kvůli tomu nemohou přijít na jméno. Výroba těchto lodí polyká velký objem rozpočtu a ukázalo-li by se, že trpí závažnými konstrukčními problémy, byl by to konec. Kompletní předělání celého svazu jedenatřiceti lodí naprosto nepřipadá v úvahu... Nergol Triannik disponuje moderními vesmírnými pevnostmi, pomocí kterých si chce násilím podrobit malý hvězdný systém Dominia Fluvanna, který je bezmála stoprocentním dodavatelem krystalových jader pro Říši. Bez těchto pohonných krystalů se neobejde zádná loď. Jenže nic není tak jednoduché... Tentokrát se neopakují žádná sportovní klání, nyní jde opět o čistě válečný konflikt. Autorův příjemný a jednoduše čitelný styl vás bez zbytečných průtahů a zdlouhavého úvodu přesune do vesmíru, kde opět začíná probíhat odvěký boj dobra se zlem. Po v minulé knize sjednaném příměří se pomalounku vše vrací so starých kolejí. Nergol Triannic míní odříznout Říši od minerálů potřebných k výrobě pohonných krystalů, čímž jí chce zabránit v budování jakýchkoli válečných plavidel, která by jej někdy v budoucnu mohla ohrožovat. Pobavil mě úsek, kdy Starfury přilétá na Ordu a je soustavně provokována ligerskou lodí, mířící tamtéž. Trocha toho soupeření a nekompromisní vítězství Starfury dodává příběhu ždibec nezbytných, leč nemnoho užívaných humorných meziher. Při zmínce názvu hlavního města - Magor - se mi automaticky vybavil seriál Červený trpaslík, stejně jako při audienci, kdy fluvannský nabob Mustafa IX. Eyren Skvostný, chrchlá, kašle a bručí, což tvoří tamější jazyk. Zajímavé zjištění je, že po přečtení zhruba jedné třetiny příběhu jsem nenarazil na obávanou červenou knihovnu. To je snad největší odlišnost od předchozích knih, ve kterých se v podobných „aktivitách“ autor často doslova „vyžíval“. Spíše je celá první třetina věnována politice a právnickému kličkování mezi paragrafy prokleté Garacké dohody – dokumentu o odzbrojení. Tempo příběhu není nijak dynamické, spíše jen tak zvolna odtéká a velmi pomalu zhutňuje atmosféru. Stará známá Margot se opět objeví na scéně, aby to Wilf Brim neměl tak jednoduché. Jeho první důstojník začne rovněž pěkně vystrkovat růžky (na můj vkus až trochu moc). Staří přátelé se po letech setkávají a přátelská atmosféra vás dokáže pohltit. Logishský meem „protéká“ celým příběhem a občas se zdá, že naši hrdinové nedělají nic jiného než jen pod nejrůznějšími záminkami likvidují jeho netenčící se zásoby. V předechozím odstavci jsem psal o absenci atributů červené knihovny. V první třetině to skutečně platilo, ale pak jako by si autor vzpomněl, že v knize doposud na něco podstatného zapomněl a rázem je vše jinak. Příběh dosti rychle tak „zčervená“, až (opět) pouze vrtíte hlavou. Tohle cítím jako snad největší slabinu této jinak velmi dobré série (ačkoli nepochybuji, že někomu se právě díky tomu bude naopak zamlouvat). Za polovinou se vše dosavadní zásadně změní. Politika se vytratí, sexuální narážky jdou stranou a konečně nastupuje dlouho očekávaná kosmická řež, která byla vždy tím „úžasným“, čím jsou příběhy ze série Navigátor jedinečné. Za podivných okolností Ligou vyhlášená válka zatahuje nejprve Fluvannu a posléze celou Říši do bojových šarvátek. Autorův úžasný a výbušný styl, jímž oplývají veškeré válečné scény, popisované v celé této sérii, se postará o chvíle napětí. Rychlé a lehce stravitelné vyprávění se opět stará o strhující četbu. Kdo má rád space opery či jakákoli válečná vesmírná dobrodružství, ten se bude opět nadmíru dobře bavit. Série Navigátor mě odzačátku upoutala svou atmosférou a opravdu příznivým vypravěčským stylem autora, který dokáže čtenáře dostat tam, kam chce. A stále se mu to - jen s mírnými výkyvy – daří. Charaktery postav a impozantní vesmírné bitvy tvoří základ sice poněkud „seriálového“, ale jinak tradičně velmi poutavého příběhu. I čtvrtá kniha s názvem Žoldnéři [The Mercenaries, 1991], u nás vydaná nakladatelstvím Brokilon v roce 1999, působí dle nejlepších tradic série. Mnohé situace v knize popisované vzbuzují ve čtenáři pocity upřímného soucítění s jeho hrdiny či vyloženě burcují k fandění Říši proti agresivním a proradným Ligerům, kteří nechtějí dát pokoj. Politika, sex, válčení, sex – těmito čtyřmi (ve skutečnosti pouze třemi) slovy by se dal ve stručnosti charakterizovat vývoj tohoto příběhu (avšak tak jednoduché to rozhodně není). Osvěžující počtení, které ztratilo jen málo ze svého kouzla...