V životě nás potkávají věci dobré a věci zlé. Na rozdíl od těch zlých si obvykle přejeme, aby ty dobré trvaly navždy (nebo alespoň velmi dlouho). A podobné je to i se sérií Vznešení mrtví od amerického dua, které tvoří manželé Barb [*1963] a John Clare [*1959] Hendeeovi. Poutavá dobrodružství Magiery a Leesila si dokázaly získat mou pozornost hned z několika důvodů. Zaprvé se zabývají upírskou tématikou. Zadruhé se jedná o temnější fantasy, ve které veškerá upířina vyznívá tajemněji a mnohem poutavěji než v dnešních „moderních“ zpracováních. Zatřetí díky sympatickým postavám s jejich složitějšími vzájemnými vztahy, kde je jejich vznikající láska popisována jen okrajově a velice opatrně, čímž není výsledné dobrodružství nijak narušeno (podkopáno jako například u série Stmívání Stephenie Meyerové, kde se jednalo téměř výhradně o vzájemné city hlavních postav - brr). Je přirozeností každého člověka, že čím více se jakékoli příjemné okamžiky prodlouží, tím je raději. A podobné pocity "prodlouženého příjemného příběhu" se mě zmocnily při šestém pokračování Vznešených mrtvých s názvem Dítě mrtvého boha [Child of a Dead God, 2008], u nás vydaném (opět) nakladatelstvím Fantom Print v roce 2009. S našimi starými známými hrdiny se kupodivu setkáme až ve druhé kapitole. První kapitola je totiž vyplněna Welstielovým plánem stvořit si několik "divých" následovníků, kteří by mohli pomoci při pomalu se blížícím „převzetí“ prastarého artefaktu, který mu má údajně dovolit žít, aniž by musel pít krev. Magiera s Leesilem, Wynn a Chapem (v doprovodu dvou Anmaglâhků - Sgäila a Brot'ana) čekají v Ghoivne Ajhâjhe na loď, která by je svezla podél pobřeží. Hledají onen artefakt, který by se měl nacházet v zámku, ukrytém někde v zasněžených horách kdesi na zdejším kontientě. Začátek rychle seznámí čtenáře s většinou událostí popisovaných v předešlé knize a pak se již rozjede nové dobrodružství. Na šestou knihu jsem se opravdu těšil. V dnešní době jsou upíří příběhy často drasticky modifikovány - modernizovány, aby byly schopné zaujmout dnešní "moderní" čtenáře. Netvrdím, že je to špatný směr, ale cítím se být spíše zastáncem klasického zobrazování vampyrismu, které je v této sérii víceméně dodrženo. Trampoty Magiery a Leesila jsou zajímavé a vždy velice napínavé. Nechybí zde upřímná láska ani akční scény. Jednoduše řečeno se jedná o ideální mix, který má za cíl čtenáře zaujmout - což se mu mimochodem doposud skutečně daří. Stejně jako všech pět předchozích se i tento příběh velice svižně čte. A jelikož je převážně vážný, občas se v něm vyskytnou i humorné okamžiky, téměř pokaždé spojené s Wynn či Chapem, jehož doslova "psí kusy" dokáží často ostatní členy skupiny podráždit. Jakmile však narazíte na elfská jména, která působí jako slušné jazykolamy, vaše čtení se na chvíli (někdy trochu delší) zadrhne a vy je musíte, ačkoli se v příběhu neustále opakují, znovu a znovu pomalu "přelouskávat". Ilustrace na obalu se mi tentokrát jeví poněkud uspěchaná. Na všech předcházejících pěti knihách byla mnohem jemnější, detailnější a jakoby "objemnější". Tentokrát jí bohužel něco z toho chybí. Zatímco začátek příběhu byl relativně poklidný, na jeho konci se skutečně dějí věci. Konkrétně v „ledovém“ zámku - zdá se, že skupina konečně dorazila na místo, které již dlouhou dobu hledala. Jak se však ukáže, je skutečně chráněno tajemnou bytostí (opravdu velmi drsnou a velmi tajemnou), označovanou v legendách jako Strážce. V tomto úseku příběh s obrovskou silou graduje a jedna kapitola Magieřina nepříliš poklidného života se uzavře. Avšak příběh ani tentokrát nekončí. A zřejmě neskončí, dokud budou čtenáři Magieřina a Leesilova dobrodružství s nadšením číst. Autoři dokázali vytvořit temný svět plný intrik, násilí a tajemných elfských "tichých zabijáků" zvaných Anmaglâhkové. Stejně tak však dokázali do tohoto světa zasadit příběh lásky, která nepůsobí kýčovitě či vulgárně, což mnohdy není pravidlem. Každá z neobyčejných postav má své přednosti, stejně jako slabiny. A tak ačkoli naši hrdinové disponují užitečnými schopnostmi či dovednostmi, stále jsou zranitelní, takže si musejí všemožně a relativně často vypomáhat, aby ze všech vyhrocených situací vyvázli pokud možno (v ideálním případě) bez úhony. V dnešní době (a u úspěšných - dobře se prodávajících titulů) je běžné, že vznikají stále nová a nová pokračování. Proč přestat tam, kde je prodejnost i do budoucna zaručena? Avšak se zvyšujícím se pořadovým číslem kvalita nových příběhů obvykle klesá. Proto je možná těžce uvěřitelné, že by se stejná situace této literární sérii vyhnula. Avšak je to tak. Cyklus Vznešení mrtví byl původně plánován jako pětidílná série s tím, že pokud budou ohlasy čtenářů pozitivní, je možné, že to autoři potáhnou dál. A jelikož držíme v ruce již šestý svazek Vznešených mrtvých, je více než jasné, že se tato temná upírská fantasy čtenářům stále líbí. Takže, Henddeovci, jen tak dál...