Zatímco kniha Dhampir byla „pouze“ jakýmsi úvodem celé série, kniha Zloděj životů [Thief of Lives, 2004] u nás vydaná (stejně jako první kniha) nakladatelstvím Fantom Print v roce 2004, celý příběh rozvíjí dál. Po počátečních pošťuchováních si je Magiera vědoma, že jejím životním údělem je boj s „krvesajným“ zlem. Je Dhampir – bytost, která upíry cítí jako nákazu, kterou je třeba vyhubit. Ačkoli sama v jistých okamžicích potřebuje krev, je klasickým upírům pravým opakem a zapřísáhlým nepřítelem. Výjimečně potřebuje pomoc, většinu času je však smrtlným nebezpečím – prostě „problémem“, kterému se všichni upíři (aby také ne, mají-li všech pět pohromadě) snaží vyhnout. Je ženou, která dokáže polaskat i vzít život bez mrknutí oka. Je-li v pohodě je normální žena. Přiblíží-li se něco, co je cítit smrtí, ovládne ji právě Dhampir; zbystří její smysly a dodá jí sílu nutnou k boji s jakémýmkoli zlem, které se objeví... Každý má nějakou minulost. V některých případech na ni rádi vzpomínáme, v jiných nikoli. Někdo se se svou minulostí smíří, někdo by ji raději jednou provždy vymazal ze své mysli i z jakýchkoliv záznamů. Nikoho nepřekvapí, že i naši hrdinové mají svou minulost, o které zpočátku mnoho nevíme, ale s postupujícím příběhem se dozvídáme více a více z jejich pohnutých osudů. A není to minulost (jak v případě Magiery, tak v případě Leesila a Chapa) zrovna růžová. Každý prožil nějaké nepříjemné okamžiky, s kterými se stále ještě snaží vyrovnat (jde-li to vůbec). Kniha Zloděj životů pokračuje v příběhu rozjetém pětihvězdičkovou knihou Dhampir a v nezmenšené kvalitě nám přináší další osudy hlavních hrdinů v boji se zlem, zachvacujícím svět. Tato kniha je stejně úžasná jako její předchůdkyně. Buďto je celá tato série skutečně tak jedinečná, jak jsem si od začátku myslel (a s tímto přesvědčením předával dál), nebo nevím. Co se upírských příběhů týká, stojí cyklus Vznešení mrtví hodně vysoko, ne-li na vrcholu pomyslné kvalitativní pyramidy. Tažení série Vznešení mrtví by se dalo přirovnat k jedné filmové sérii, ve které jistý, zpočátku nepříliš proslulý boxer jménem Rocky Balboa, jde od vítěztví k vítězství. Když cyklus Vznešení mrtví porovnám například se sérií Stmívání od americké autorky Stephenie Meyerové, vyjde jako vítěz bez překvapení právě prvně jmenovaný. Série Stmívání je totiž neskutečně zdlouhavá, ucajdaná a přeslazená, což jsou problémy, které jí brání postoupit do vyšší ligy (pro dospívající dívky se však jedná o dozajista to jediné pravé počtení). První tři knihy (Stmívání, Nový měsíc a Zatmění) mám. Přečetl jsem je (někdy doslova se zatnutými zuby). Ale podruhé je číst nebudu. Popravdě řečeno - začínám přemýšlet, že je prodám... Porovnáme-li Vznešené mrtvé se sérií americké spisovatelky Laurell K. Hamiltonové, opět jednoznačně jako vítěz vyjdou Vznešení mrtví. Knihy Laurell K. Hamiltonové s Anitou Blakeovou (abychom udrželi fair play, vztáhněme toto srovnání pouze k prvním dvěma ze série) neoplývají takovou přirozeností a řekněme upřímností jako knihy manželů Hendeeových. Snaží se čtenáře přesvědčit o něčem, čemu uvěřit (či si to alespoň představit) není vůbec jednoduché – spíše nemožné (je však možné, že takový dojem jsem měl jen já sám). Dalším protivníkem by mohla být série Kroniky nesmrtelných od německého autora fantastiky - Wolfganga Hohlbeina. Ani ta není dle mého názoru Vznešeným mrtvým konkurentem, ačkoli není špatná (stále se vyvíjí). Zapřemýšlíme-li trochu, proč je cyklus Vznešení mrtví tak vyvážený, logickou úvahou nám vyjde, že to bude nejspíše proto, že na knihách spolupracují Barb a John Clare Hendeeovi - muž a žena. Každý z nich, vlivem jejich pohlaví, vidí svět řekněme v poněkud odlišných barvách. Díky spojení těchto jejich rozdílných pohledů nebude ani čtenář - muž, ani čtenářka – žena v žádném případě zklamán. Vztah obou hlavních představitelů je bezmála ideální (zřejmě jsou Hendeeovi v pohodě a klape jim to). Každopádně, má-li skutečně jejich ideální soužití vliv na jejich tvorbu, nelze jim přát nic jiného, než aby jim to dlouho vydrželo...