Výborná upíří knížka, jejíž děj se odehrává v Praze. Už to samo o sobě značí luxusní počtení a Petra Neomilnerová tomu dává ten správný punc. Příběh o Tině Salo, je bezvadná oddechovka, která je okořeněná problematikou a peprností upířího života. Celkový dojem je velmi dobrý.

Pokud jste příznivci upírského subžánru fantastické literatury a máte už něco načteno a nakoukáno, možná vás už někdy napadlo, co se stane pokud zkřížíte dvě takové veličiny, jakými jsou Blade a Anita Blakeová. Po přečtení knihy Sladká jak krev už to musí být všem jasné – výsledkem je Tina Salo. Sladká jak krev není horor. I přesto, že se zde objeví nejedna krvavá scéna a rudé tekutiny si užijeme dosyta, jak všichni do pořádné upířiny očekáváme, není tato kniha postavená na hrůzyplné atmosféře ale na akci a hlavně postavě hlavní hrdinky. To, že Petra Neomillnerová dokáže stvořit uvěřitelné ženské hrdinky se všemi jejich ctnostmi i chybami, je bez diskuse. Stejně jako Moire nebo Lota je i Tina Salo „děvče“ do nepohody. Sladká jak krev Jestliže jsem na začátku použil dvou jmen známých z americké produkce není to náhoda. Pokud by Alraune stvořila postavu Tiny předtím, než se v kinech objevil Blade a na našich knižních pultech série o Anitě Blakeové, byla by to absolutní bomba, ale takhle, i když se nemusela výše zmíněnými postavami inspirovat, musí člověk srovnávat. Mizí tak sice punc originality, ale i tak zůstává dobře odvedená práce a příběh, který se kovaným upíromilům bude hodně líbit a ostatní rozhodně neurazí. Pro někoho, kdo není s tvorbou autorky zatím obeznámen může být šokem množství scén se sexuálním podtextem a jejich vyznění. Tina Salo totiž není žádná rozdychtěná a rozněžnělá holčička, která při prvním polibku padá do mdlob, ale zkušená sebevědomá žena, jež ví co chce a dokáže za tím jít. Stejně jako v sexu si nebere servítky ani v mluvě a pro nějaké to drsnější slovo rozhodně nejde daleko. Nic z toho ale nepůsobí ve vztahu k ději násilně, ale přirozeně to z něj vyplývá. Pokud jste věděli do čeho jdete nebo jste dočetli do konce jako první autorčinu knihu právě tuto, troufám si tvrdit, že většina z vás k postavě Tiny Salo určitě vrátí. Konec konců, proč bychom cestovali až do dalekého Saint Luis, když máme svoje vlastní upíry pěkně na dohled Hradčan a Karlova mostu.

Kniha nám představuje jednu ze tří ženských postav paní Neomillnerové a pro mě tu nejsympatištější. Být napůl upírem má určité výhody a autorka nám díky ním předložila velice čtivý příběh, plný akce, napětí, upírů, nadávek a sexu. Prostě jedna velká radost něco takového číst. Tino, do toho!

Hmmmm, Past na medvěda.... takže na titulce bude Konrád? :-)

Moc se těším. Ta "jazyková korektura," to je jako oprava hrubek a překlepů, či co? :)

Tina Salo je svým vzezřením velmi mladá žena, která si s ničím hlavu příliš neláme. Obléká se jak chce (dle situace a momentální nálady), dělá co chce, kdy chce a s kým chce. Zčásti je to jejím věkem (pod pět set let je pro upíry stále ještě dospívání) a zčásti jejím stavem. Není totiž upír. Přesněji řečeno je upír, ale ne stoprocentní, což jí právě mnozí z „našinců“, jak se běžně mezi sebou upíři označují, vyčítají. Absolutně na ni nepůsobí sluneční svit (což právě v některých vzbuzuje závist) a ze stříbra má pouze vyrážku. Je prostě od klasických upírů v mnohém odlišná. Žízeň však pociťuje silně a dosti často. A právě na tu si musí dávat dobrý pozor - nejednou ji již dokázala dostat do problémů, ačkoli si vybírá toho, z koho chce pít. Ačkoli vybírá možná není to pravé slovo. Bere skoro vše - ať se jedná o feťáka či prostituta. Tohle jí rozhodně těžkou hlavu nedělá. Lidé se o podobné jedince příliš nezajímají a v tom právě spočívá výhoda tohoto druhu „nasávání“. Nejprve s jejich pomocí uspokojí své animální tělesné potřeby (je prostě náruživá...), pak jejich pohlavním stykem rozprouděnou horkou krví ukojí svou žízeň a poté je jednoduše vykopne zpátky na ulici. Jako Armáda spásy tedy rozhodně nepůsobí... Opět jakási detektivka, mihne se vám hlavou, když se začtete do románu Sladká jak krev Petry Neomillnerové, vydaného nakladatelstvím Triton v roce 2007. Tentokrát se nejedná o další historický román, právě naopak jde o román z městského prostředí současnosti, ve kterém dojde k několika, pro někoho znepokojivým, vraždám. Tvorové, kteří na sebe řekněme neradi upozorňují mají obavy, aby k nim právě takovéto neuvážené činy zbytečně neobracely pozornost „neupíří“ společnosti. Upíři a dlaci žijí v relativní symbióze, navzájem se kryjí a zdá se, že je pryč jakékoli nepřátelství či rivalství, zobrazované v tradičních hororových příbězích. Kupodivu působí jako semknutá komunita. Sice se vzájemně příliš nemilují, ale respektují se a v případě nouze kooperují a společně plánují vhodný postup. Ani v jejich řadách však není vše v stoprocentním pořádku. Tak jako u lidí se i v této skupině najdou jedinci, kteří si i po smrti a následném návratu do života z ní zachovali mnohé, nepříliš pozitivní „lidské" vlastnosti. Nedodržují pravidla, obracejí nežádoucí pozornost do vlastních řad a v neposlední řadě se i mezi nimi najdou práskači, kteří nebyli nikdy moc v oblibě. Není problém je "zpacifikovat", problémem je je jen vypátrat. A tím se opět dostáváme k Tině Salo, která má rázem o další starost navíc. Děj knihy (začátek rozhodně) sice není nijak akční, ale to by u víceméně detektivního příběhu očekával asi málokdo. Pomalu se s Tinou potloukáme životem (nejen) noční Prahy, mezi neóny barů, feťáky, prostitutkami a jejich pasáky, bezdomovci, prostě ve společnosti, do které se mnozí z nás často nedostanou. Hodně lidí se snaží tuto část společnosti nevnímat. Avšak problémy právě této společnosti se mohou rázem „přelít“ i do běžných životů jinak spořádaných občanů. Kniha je čtivá, chvilkami zajímavá, chvilkami i jakoby objevná. Hrdinka - žena vidí vše (a chová se) trochu jinak než hrdina – muž. Stejně tak i autorka – žena popisuje události zcela jinak než autor – muž. Dává přednost jiným věcem - detailům jiného druhu a některé situace spíše naznačuje (což je mnohdy výhoda) než by je popisovala do možná až zbytečně nechutných detailů (na pár chuťovek však rovněž dojde). Ačkoli její hrdinka není příkladem ctnosti a pověstné ženské něžnosti, jemnosti a křehkosti, stále se jedná o ženu, která nás muže dokáže, ačkoli si myslíme, že ji již známe, opět překvapit. Sladkou jak krev - Petry Neomillnerové se přímo vnucuje srovnávat s knihami Laurell K. Hamiltonové. Anita Blakeová na mě působí poněkud nedospělým dojmem. Má své záliby, své představy o životě, svou práci a své plyšáky. Je taková, jaká je, ale pro své okolí se snaží vypadat jako něco víc. Dost věcí mi na ní vadilo a dobrý pocit jsem z ní (většinu času) neměl. To Tina Salo je trochu něco jiného. Nesnaží se ze sebe dělat tvrdší a drsnější - prostě jednoduše někoho jiného. Jedná tak, jak je zvyklá (se všemi úspěchy i přehmaty k tomu patřícími) a to ji činí čtenářsky mnohem přitažlivější. Je sice trochu divoká a výstřední (se všemi svými - nejen sexuálními - chutěmi), život však bere takový, jaký je (doslova - se vším všudy), ale měl jsem z ní mnohem přirozenější pocit než z hrdinky knih Laurell K. Hamiltonové. Občas působí jako "zlobivá holka", která díky svým nepotlačovaným, nezřídka až doslova animálním instinktům, příliš nedodržuje zvyklosti moderních upírů ("brr, studená..."). Má ráda sex (s kým, to již není podstatné) a ráda pije teplou lidskou krev. Nejlépe však obojí zároveň. Nestará se o okolí, nestará se o nic pro ni nedůležitého, čímž jí zbývá spousta prostoru pro sebe samu. Není příliš stará (alespoň na upíra), ale i tak je protřelá životem, což jinými slovy znamená, že zažila takové věci, jaké obyčejného (zvyklosti dodržujícího a zákonů dbalého) smrtelníka obvykle nepotkají. Postupem času (respektive čtení) se ukáže, že je cosi shnilého v upírské komunitě, jejíž vedení se pomalu ale jistě začíná vymykat z rukou. Začíná se šířit neklid a nespokojenost a zdá se, že ani Timotej - starý upír, který na pražskou komunitu dohlíží - nedokáže sám znovu nastolit pořádek. Jak se děj konečně rozjede - příběh se skutečně odbrzdí a nastanou akční časy -, začne vás pohlcovat a ovládat tím známým způsobem, při kterém se téměř nedokážete od knihy odtrhnout. Nastane čas udělat pořádek ve vlastních řadách a Tina Salo s Kayem – přiděleným chladnoktevným německým likvidátorem problémů upíří komunity – mají rázem plné ruce práce. Adrenalinové úseky jsou prokládány chvilkami oddechu, při kterých Tina s Kayem nabírají síly k dalšímu úderu. Mluva s čím dál více vyhrocenější situací počne taktéž zdrsňovat a potvrdí, že vulgarita není jen výdobytkem mužů. Žena, přijde-li na to, dokáže taktéž klít jako námořník (a kde je romantika?). Dále jsem nečekal tolik roztodivných sexuálních scén, ale ty k tomuto nezvykle syrovému příběhu zřejmě patří. Je totiž pravdou, že po nějaké době každé prvotní vzrušení „ochladne“. A co teprve u upírů, kteří žijí stovky let? Pokud by různě neexperimentovali, tak by se jinak zřejmě unudili (sice ne k smrti, ale byli by minimálně hrozně otrávení). Každopádně události získají spád a tempo příběhu se počne zvyšovat. Všude kolem začnou létat hromady stříbra a rozezní se pronikavý zvuk osikových kůlů vnikajících do hrudních košů. Výraz zubatá, který je relativně běžné označení pro smrt, dostává v upírských románech (i pro ně) nový rozměr. Tina Salo mi nakonec připadala mnohem více vyhovující funkci a přezdívce Popravčí než „pověstná“ Anita Blakeová, která tímto románem nalezla svého přemožitele a byla odsunuta na vedlejší kolej čtenářského (jinak řečeno mého) zájmu. Kdo by řekl, že konkurence vzejde z naší - domácí - produkce. Minimálně to naznačuje, že romány Laurell K. Hamiltonové skutečně neměly takovou úroveň, jakou jim mnozí připisovali.

Furt vězí ve mně :)Ale na podzim už na ně dojde řada.:)