Tam v Šerosvitu, za hedvábnou oponou, vane věčný Odliv. Všechno, co ztratí kontakt s otisky lidského světa, jeho proud strhává do prázdnoty Stříbroklamu. Přízraky bojují s Odlivem, co jim síly stačí. Spřádají sítě, které jim brání v pádu do mlhy. Na budovy lidských měst navazují duhová vlákna; a na těch kotvách si staví vlastní města, přízračné zlatobytnosti, které se jako obří pavučiny vznášejí v nepolevujícím proudu. Jedině tam jsou v bezpečí. Nebo si to aspoň myslí. * Někdy to můžeš zahlédnout. Stává se to za nejtemnější noci nebo v bouři… ve zvlášních okamžicích a na zvláštních místech: Pak problesknou do našeho světa přízračné sítě a větrné víry, obrysy neexistujících domů, stíny bez předmětů a světlo bez zdroje. V nebi, vysoko nad městem, se zachvívají duhové odlesky Šerosvitu. U těch nejstarších lidských staveb, kde jsou základové kotvy zlatobytností (a o kterých se říká, že tam prý straší), se výjimečně někomu podaří spatřit přímo některý z přízraků. * Ale ještě mnohem těžší je hranici překonat. * Přejít z Šerosvitu do světa lidí. * Nebo ze světa lidí – do Šerosvitu.