Občas se o někom tvrdí, že má štěstí. Všechno se mu i bez nějakého přehnaného snažení daří. Funguje-li to takto dostatečně dlouho, může si na to dotyčný dost dobře zvyknout. Pak je však obvykle velmi nemile překvapen, když o tento svůj „dar“ náhle přijde... Althalus je zloděj. Jeho pověst, že Štěstěna je mu permanentně nakloněna, jej v pohraničí předchází. Jednoho dne se dozví jisté velmi zajímavé informace, skýtající šanci na rychlé zbohatnutí a rozhodne se zjistit, na kolik jsou tyto „zaručené“ zprávy pravdivé... Smaragdová bohyně je poklidný, většinou dosti humorný příběh jistého zloděje, kterého jednoho dne (z ničeho nic) opustí štěstí a on je nucen potloukat se světem a živit se (krást) jak se dá. Žádná čistá a už vůbec ne pořádná prácička; převážně okrádání důvěřivých (a namol opilých) jedinců tvoří jediný zdroj jeho obživy. Když se však naskytne jistá lukrativní příležitost, zdá se, že snad bude veškerému strádání konec... Pozdější velmi hravé a neskonale zábavné úseky dokáží rozptýlit případnou čtenářovu nevěřícnost. Příběh se totiž zpočátku zdá velmi jednoduchý a přímočarý. A ačkoli se ani později příliš nezkomplikuje, ukáže se být skutečně čtivým. Možná že právě jeho nenáročnost a jednoduchost jsou jeho silnou stránkou. Autor se nesnaží nijak obšírně popisovat svět a poměry v něm, probírá pouze to nejnutnější k pochopení veškerých souvislostí. Jinak se věnuje převážně hlavním hrdinům. Dá se říci, že celá první polovina knihy je až na několik momentů Althalovým sólovým výstupem (samozřejmě s úžasnou podporou Smaragd, díky jejichž vzájemnému špičkování se neubráníte velmi častému pousmátí). Postupem času se do příběhu začínají zařazovat další postavy, které vytvářejí vskutku různorodou skupinu, která má, jak jinak, jistý veledůležitý úkol. Příběh je plný situací jako ze života a nenásilné, přirozené komunikace, na kterých je vystaven. S Davidem Eddingsem jsem se seznámil pětidílnou sérií Belgariad. Ačkoli ani ona nebyla nijak extra propracovaná, její styl byl natolik příjemný a řekl bych až podmanivý, že všech jejích pět knih se četlo doslova jedním dechem. Davida Eddingse jsem ve svých dřívějších komentářích (právě u již zmíněné série Belgariad) porovnával s J. R. R. Tolkienem, a některým čtenářům se to příliš nezdálo. Tvorba obou zmíněných autorů se od sebe liší, to je bez debat. Je pravda, že Tolkien vše vysvětluje značně obšírně a pro někoho možná až zbytečně do detailů, což opravdu může určitému typu čtenářů, zvyklých na nepříliš složité akčnější příběhy, připadat zdlouhavé a někdy možná až vyloženě rozvleklé. Někdo má skutečně raději právě ony jednodušší příběhy, však psané podobně chytlavým stylem. A právě sem příběhy Davida Eddingse jednoznačně patří. Tento příběh se více než čemukoli jinému (jak již bylo zmíněno) věnuje rozrůstající se skupině dobrodruhů a popisem jejich vzájemných vztahů (jakékoli akční momenty by se daly spočítat na prstech jedné jediné ruky). Převážně tímto tématem se David a Leigh Eddingsovi v první knize z cyklu Althalus s názvem Smaragdová bohyně [The Redemption of Althalus, 2000], u nás vydanou nakladatelstvím Banshies v roce 2001, zabývají. A ačkoli se mi tato kniha svým nadmíru přívětivým a humorným pojetím líbila, občas jsem z ní měl pocit jakoby až přílišné povrchnosti. Nic nejde do hloubky, jen tak okrajově se vše probere a poskládá do sebe. Nic to však nemění na tom, že i tato kniha se čte naprosto skvěle a nudu v její společnosti nezažijete. Ženský pohled na věc (a na společníky) očima Smaragd (a v pozdějších fázích i jiných dam) opravdu stojí za to. Smaragdová bohyně tak dokázala skvěle navnadit na pokračování dobrodružství Althala a jeho společníků...

U čtení této knihy jsem se moc pobavila a Althalus se hned stal jedním z mých nejoblíbenějších literárních hrdinů. Je to docela ustrašený zlodějíček, takže do nějakých soubojů se tedy zrovna moc nehrne, ale jinak je vážně fajn. Dokáže vám ukradnout nos mezi očima a vy se tomu ještě zasmějete. A kdo je Smaragdová bohyně? No přece Kočka. Ale ne, Bohyně. Čeho? A přece je to kočka. No, zkrátka a dobře, je v tom místy trochu zmatek. A je to docela legrace. Sám Althalus často neví, na čem je, tak jak to má vědět ubohý čtenář? Každopádně, jestli se chcete dobře pobavit, tak knížku určitě doporučuju. Smlsnete ji za jeden večer a hned budete chtít přídavek. A ty přídavky jsou bohudíky k dostání hned dva.