Naprostá hrůza. V dobrém slova smyslu. Tohle je nejděsivější knížka pana Kinga, na paty jí šlape jedině To a Osvícení. Věřte mi, překlady jsem četl všechny.

ano, ano, Řbitov zviřátek byla také moje první kingovina, kolik jsem jich od té doby (a že je to let) přečetla už nepočítám :-)

Další klasika hororového žánru, jak jinak z dílny Stephena Kinga, dnes již nepopiratelně zasloužilého autora žánru, jednoho z nemnoha spisovatelů, kteří dokáží jakoukoli, byť sebevíc šílenou situaci popsat tak sugestivně (toto slovo se v mém hodnocení prací Stephena Kinga objevuje snad až podezřele často, ale jiné, které by autora dokonale vystihovalo mne prostě nenapadá), že si ji dokážete představit a přijmout ji jako naprosto věrohodnou. Prostě takovou, která by i vás mohla jednoho poklidného, slunného dne potkat. Ačkoli se nejedná o žádný mohutný svazek, vážící dva kilogramy, jeho příběh je natolik zajímavý, že jakmile se začtete, okamžitě zapomenete na všední starosti a užíváte si okamžiků napětí a hrůzy a spolu s jeho hlavními hrdiny doslova prožíváte celý děj románu. Louis, Rachel, Ellie a Cage Creedovi se svým kocourem Winstonem Churchillem se stěhují z Chicaga do nového domu v Maine. Velkého domu , za kterým mají děti velkou louku na hraní a za ní se táhnou téměř nekonečné lesy. Ideální místo pro poklidný a civilizací nepříliš rušený život (až na tu pitomou cestu, po které stále někdo jezdí a nedopřeje místním lidem chvíli klidu). Co na tom, že ten dům splatí až za dvanáct let. DOMOV. Při stěhování Ellie objeví stezku, vinoucí se do kopce mezi křovinami a stromy a mizející v dáli. Mnoho dospělých prý o ní neví, ale všechny děti v okolí ano. Vede totiž na hřbitov. Hřbitov zvířátek. Díky frekventované cestě přijde mnoho zvířátek o život a všechna končí svou předčasně ukončenou pozemskou pouť na něm. A právě o „Řbitovu zviřátek“, jak jej děti nazývají, je děj této knihy. O něm a o tom, že zoufalý člověk dělá zoufalé věci... Nepochybně i tato kniha patří k nejlepším dílům Stephena Kinga. Je to samozřejmě pouze můj osobní dojem. To dokazuje (a můj dojem potvrzuje) další vydání Řbitova zviřátek u nás. Ono celkově ze všech u nás vydaných knih Stephena Kinga seženete snad jen polovinu. Vypadá to však, že se Beta (Hurááááá) pustila do nového vydávání již totálně vyprodaných titulů a tak si snad budeme moci v brzké době doplnit sbírku o tituly, které jsme propásli. Atmosféra začíná od prvních stran postupně houstnout, až máte dojem, že se chvílemi nemůžete ani nadechnout. Čtete-li knihy Stephena Kinga o samotě a v noci, máte zaručen skutečně královsky hrůzný požitek. Za denního světla a ve společnosti jiné osoby to nikdy není ono. Okamžiky, kdy vás vystraší jakékoli vrznutí, či bouchnutí, i když bydlíte třeba v panelovém domě na velkém sídlišti. Jak se říká: Kdo se bojí, nesmí do lesa. A stejně tak to platí i pro tuto knihu...

Jo, Řbitov zviřátek jsem četla asi třikrát. Víckrát už asi nebudu, v prvních dvou třetinách jsou pasáže, po kterých nemůžu spát. Poslední třetina mě naopak zklamala, ale to je u Kinga a mě dost obvyklý jev. Pro mě nemá Řbitov zviřátek takovou sílu a rezonanci jako Osvícení a takový přesah jako povídky Úžina a Poslední příčka žebříku. Ale pasáž o kočkách, které jsou gangstery zvířecího rodu a které vždycky umírají brzo (neručím za přesnost citací, za smysl ano) mě jako klasického kočkomila dostala do kolen. Mimochodem, právě tímhle argumentuju, když se mě někdo ptá, proč nemám kočku:o)).

Dnes již klasický horor, díky kterému se nad všemi těmi zápletkami okolo indiánských pohřebišť už nikdy nebudu ušklíbat. Maine, jedna normální rodina, zdánlivě poklidné okolí se sice morbidním, ale v zásadě dojemným řbitovem pro domácí mazlíčky...jenže pak se vydáte hloub a zjistíte, že tu největší hrůzu často plodí láska. Louis Creed to pozná na vlastní kůži. Šílenství, kterému je vystaven je naprosto pochopitelné a asi nebude čtenáře, který by s ním nesoucítil. Tohle King umí. Jeho postavy mají spoustu slabostí, mohou jimi i děsit, ale nikdy nám nebudou vzdálenén a cizí. A jak poznamenala už řada komentářů přede mnou - pasáže o kočkách jsou super. Já bych ještě doplnil jednu z nejpůsobivějších vět Kingových knih: ty zvuky se nesou... Brožované vydání je zcela jistě záslužná věc, ideální na cesty a k rozšíření čtenářstva. Jen se mi úplně nelíbí obálka. Obecně má u nás King obálky divné. Laser používal kresby p. Bauera a i když se ne vždy povedly, v kombinaci s černým přebalem a vhodně zvoleným typem písma pro jméno autora to byla zajímavá edice. Pak se to začalo nějak měnit, takže máme skvělé obálky, i naprosto otřesné. Jediné, před kterými opravdu padám do kolen jsou první čtyři díly Temné věže. Tyto brožované vypadají sice zajímavěji než jejich protějšky na vázaných vydáních, ale zároveň se mi zdá, že se až moc snaží asociovat brakovost a jednoduchost. Můj dojem. A aspoň je ta úprava jednotná. Každopádně to nic nemění na tom, že brožovaná edice Kinga je věc záslužná a doufám, že bude pokračovat.