Děj této knihy začíná na Cassylii, kde v tamějším kasinu dojde k loupeži. Patnáct miliard kreditů je uloupeno a při bezhlavém úprku zločinců je příliš mnoho ztrát na životech nevinných civilistů a majetku. Jakmile se to Jason dozví, okamžitě se rozhodne na Cassylii letět s cílem polapit Henryho Morgana, který má tuto bezohlednou akci na svědomí... Ráj pirátů [Deathworld 5: Deathworld vs. Filibusters, 1998], u nás vydaný nakladatelstvím Fantom Print v roce 2005, pojednává o pátrání Jasona dinAlta po jmenovaném pirátovi. Z Cassylie se Jason s Metou přesunou na planetu Darkhan, která je něco na způsob arabských zemí. A pak se již naoko spolčí s piráty a podivné dobrodružství může začít... Pirátské příběhy mají svoje kouzlo, které - nás suchozemce - dokáže pokaždé navnadit. A je jedno, zdali se jedná o piráty brázdící rozbouřené pozemské oceány na dřevěných škunerech či o jejich nástupce brázdící kosmický prostor na supermoderních kosmických lodích. Ve společenství pirátů platí trochu jiné zákony, než jak je známe, jejich dodržování je však pod pohrůžkou přísných trestů stejně vyžadováno a bedlivě kontrolováno. Nedokážu jednoduše vysvětlit svoje velice smíšené pocity spojené se čtením těchto "nových" Planet smrti. S každou další, která „obohatí“ tuto sérii se mi příběhy zdají sušší a ještě nezáživnější, jednoduše řečeno mizernější. Všechno je jakoby příliš natažené, neúměrně obsažnosti vyprávění. Autor nedokáže čtenáře (mě tedy rozhodně ne) nadchnout a udržet si jeho pozornost. Rozhodně ne nadlouho. Tohle již rozhodně nejsou "TY" planety smrti, které nás v mládí dokázaly zcela pohltit. Přečetl jsem již mnoho knih a jednalo se o příběhy rozličných žánrů. Za tu dobu jsem si zvykl na jistou úroveň, kterou od příběhů očekávám a titul, který jí z jakéhokoli důvodu nedosáhne, mne, jemně řečeno, příliš nepotěší. Dalo by se to přirovnat k pití alkoholu. Někomu stačí pivo (nebo cokoliv jiného, co má "nějaký ty volty"). Má-li jich v sobě denně dostatečné množství (běžná výčepní kvalita úměrná ceně, nic extra), je nadmíru spokojen a nic jiného mu neschází. Naproti tomu člověku, který propadl kouzlu Single Malt (jednodruhové) skotské whisky a kterému bohatě stačí jediná sklenička kvalitní jantarové aqua vitae, nad kterou dokáže dlouhou dobu blaženě meditovat (a v tu chvíli mu taktéž nic jiného neschází), máloco jiného dopřeje stejný nebo alespoň podobný zážitek. Pokud však člověk nemyslí na tyto knihy jako na regulérní pokračovatele ságy o planetě smrti, je to již zcela něco jiného. Nemůžu si pomoct, ale nějak mi prostě nesedí. Možná jsem jediný, kdo jimi není vyloženě nadšen. Jelikož jsou ale tyto knihy povětšinou beznadějně vyprodané, tak by mě velice zajímalo, zdali za to může samotná jejich kvalita (?) nebo název x-tá planeta smrti a jméno Harry Harrison na obálce a nebo případně jejich nízký náklad. Pokud tedy zapomenu na planetu smrti, jedná se o velice jednoduché a nenáročné (možná až moc) vyprávění, které někdy obsahuje i relativně úsměvné situace. S pohledem do společnosti zločinců a vyvrhelů se člověk nesetká každý den, nepohybuje-li se ovšem ve světě organizovaného zločinu. Ideální čtení na cesty, kdy nechcete nad ničím přemýšlet, jen ukrátit si dlouhou chvíli...