Pole potupy je malým šokem pro všechny přítnivce vesmírných bitev - Honor je donucena opustit námořnictvo a bojovat na politické a hlavně na osobní scéně. Weber toho využívá nejen k načerpání nových sil (a je to jen dobře, protože Honor postupující od úspěchu k úspěchu k čím dál větším bitvám by nebyla ani zdaleka tak zajímavá postava jakou je za stávajících okolností), ale hlavně k exkurzu do světa mantichorské vnitřní politiky a čachrů vládnoucí vrstvy. V prostředí falše a morální "flexibility" působí Honor jako neřízený granát a její střet s dávným osobním nepřítelem nabírá nečekaně tragický, ale o to logičtější směr. Kniha je vlastně dvojitým testem - jednak autora, zda dokáže napsat příběh nestojící na ryze vojenských základech a zda jeho postavy jsou dostatečně "živé", aby i v pro ně nezvyklém světě dokázaly čtenáře zaujmout a donutit strachovat se o jejich další osudy. A jednak také čtenáře, zda bude ochoten přijmout celý autorův vesmír, ne jen tu jeho část, kde to bouchá a blyští lasery. V obou testech kniha uspěla na výbornou.