Na úvod je třeba říct, že mě městká fantasy úspěšně míjela, tedy až do této sbírky a po ní mě bude nejspíše míjet dál. I tuto jsem si koupil ani ne tak kvůli jejímu žánru, jako proto, že jde o sbírku českých autorů a já mám rád českou fantastiku. Proto jsem dost ocenil předmluvu Leonarda Medka, která se snažila nastínit, co to ta městká fantasy vlastně je. Renčín je jeden z mála autorů sbírky, kterému je městská fantasy blízká, a na jeho Ukolébavce pro město krys to jde poznat, protože to městská fantasy opravdu je. Může se to zdát jako zbytečné konstatovaání, ale překvapivě vůbec zbytečné není, prtože spousta povídek v této knize městskou fantasy, jak ji chápu já, není. Ačkoli je to povídka čtivá postrádá nějaké větší kouzlo, ale i tak patří k těm lepším ve sbríce. Bůžek a stín ve kterém Lucie Lukačovičová využívá jí dobře známé japonské kulisy a pro ně poměrně typické duchařské téma nemá sice kdovíjak skvělou zápletku, ale o poznání lepší atmosféru. Kazdův Můj dům, můj hrad teží ze zajímavého nápadu prohození dvou domů z jiných světů a tak se typická paneláková společnost najednou ocitne uprostřed fantasy světa obývaného elfy, kteří nejsou zdaleka tak přátelští a dobří, jak bychom čekali. Povídka docela zapadá do kategorie "možná ne tak úplně městská, ale určitě dobrá fantasy". Žambochova povídka Oběti a vrahové si z městské fantasy bere sice jenom kulisu města, ve kterém se odehrává typicky žambochovský příběh, ve kterém hrdina jde za svým morálním přesvědčením, i když ví, že ho to bude bolet. Jakkoli Žamboch ignoruje žánr, povídce se nedá upřít čtivost, které ji řadí k tomu nejlepšímu ze sbírky. Ke klenotům sbírky patří i povídka Fratišky Vrbenské, která se navíc drží žánru městské fantasy. Zejména je třeba vyzdvihnout famózní atmosféru pomalu umírajícího města, ale ani děj povídky za ní příliš nezaostává. Gotfriedova Druhá protisměrná je žánrová, ale taky je dost infantilní. Povídka o ježdění v tramvaji a sbírání autíček mě prostě nenadchla. Nejzajímavější na celé povídce pak jsou záblesky z totality a poměrně originální námět.Všude je voda Petry Neomillnerové není povídkou nijak zvlášť složitou, ale o to více zábavnou a její přístup k magii je velmi osvěžující. Pro mě nejlepší povídkou a největší překvapením sbírky je Ostří času z pera kyberpunkového guru JWP, který je známý tím, že dává přednost dobrodružné četbě, ať už se odehrává v jakýchkoliv kulisách a to zde potvrzuje. Jako jedna z mála povídek, přestože se snaží držet žánru městské fantasy, nerezignuje na humor, živé dialogy a před lyrickými popisy dává přednost akci, což nejsou zrovna typické přísady této sbírky a tak působí jako závan čerstvého vzduchu do dlouho nevětrané místnosti. Podobně působí i Špačkův příběh o Vosákovi, který se ale odebírá až tak lehce parodickému nádechu. Ale výborně zvládnuté řemeslo a skvělý nápad povídku řádí pěkně vysoko, alespoň co se sbírky týče. Konec sbírky pak vyznívá poněkud do ztracena, je totiž tak trochu zaplácán lyrickými povídkami Davida Bimky a Jakuba D. Kočího, které skoro rezignují na děj a soustředí se hlavně na atmosféru, ale tak úplně jim to nevychází, podobně je tomu u Kolářova hororu o podchodu, byť ten se snaží v čtenářích zanechat úplně jiné pocity. Ještě, že se mezi ně vklínil Mostecký a jeho stopatnáct a čvrt dne. Používá podobný nápad jako Kazda, ale dá se říct, že ho poněkud převrátil a místo, aby lidi z našeho světa poslal k elfům, vyslal elfy k nám. A ani tito elfové nesplňují představy těch krásných a hodných stvoření. Jediná záchrana před úplácáním lyrickými popisy na konci knihy. Ačkoli nejde o vůbec špatnou sbírku ukázala jednu smutnou věc (alespoň pro fany mětské fantasy) že nějakého dalšího Renčína mezi českými autory najdeme jen těžko, protože většina z nich z městsku fantasy poměrně dost zápolí. Na druhou stranu autoři dokázali, že pokud se na ně trochu přitlačí originalita jim rozhodně nechybí, byť ne vždy úplně respektuje žánr.