Po vcelku zajímavém vyprávění v úvodní knize Konrad [Konrad, 1989], u nás vydaného nakladatelstvím Polaris v roce 2004, jsem byl zvědav, jak bude toto dobrodružství pokračovat. Tato kniha pokračuje přesně tam, kde předchozí skončila. Snad každý by očekával, že když na konci předcházející knihy Wolf, Konrad a Anvila putovali (nebo lépe řečeno začali putovat), tak že na začátku následujícího dílu budou (po menší šarvátce) putovat dál. Omyl. Putuje pouze Konrad. Vrací se k dolu, který je však mezitím již vyvražděn a vyloupen. Poté sleduje stopy hord Temnoty, které pochodují směrem k Říši. Je zajat, ale podaří se mu uprchnout. Konrad také například v souvislosti s bronzovým rytířem prožije jednu opravdu zajímavou zkušenost. Je bronzový rytíř skutečně jakýmsi předvojem armád Chaosu, který, kdekoli se objeví, dojde k nějakému masakru? Kdo byli Konradovi rodiče? Schyluje se skutečně k další válce? Příliš mnoho otázek zůstalo nezodpovězeno a doufal jsem, že tentokrát na ně naleznu odpovědi... Tato kniha je mnohem více "zvířečtější" než její předchůdkyně. Z blízkosti máme možnost seznámit se s bestiemi Chaosu, jejich touhou po boji a bezbřehou bestialitou (kterou si však ony samy vůbec neuvědomují). Minimálně v první polovině příběhu, kdy Konrad putuje s hordami Temnot a je svědkem jejich častých krvavých rituálů. Upřímně řečeno, neměl bych velkou radost, kdyby moje hýčkaná ratolest (tedy za předpokladu, že bych nějakou měl) namísto světových klasiků četla právě toto. Začátek tohoto dílu je mnohonásobně morbidnější (někdo by mohl říct až úchylně zvrhlý), než jeho relativně nezávadný předchůdce (až na výjimku Konrada v kůži bestie). Autor tentokrát pořádně popustil uzdu své fantazii (nebo se spíše sám urval ze řetězu) a zahrnul nás krvavým vyprávěním, jaké by po relativně poklidném minulém dílu čekal asi málokdo. Možná chtěl čtenáři barvitě popsat běžný den smečky Chaosu, což se mu tímto jednoznačně povedlo. Slabší nátury však můžou mít trochu problém takovéto vyprávění strávit. Na začátku příběhu jsem měl dojem, jako by autor nevěděl kudy kam, nebo vše vymýšlel za pochodu. Možná potřeboval svého hrdinu někam dostat a tak zkoušel všechno možné, aby jej tam, velice klikatými cestičkami nakonec dotlačil (hlavní hrdina měl zdá se také slabou chvilku, když chtěl vyzkoušet brnění bronzového rytíře). I předchozí kniha se mi chvílemi zdála být vyprávěna poněkud chudým jazykem. Pokud vás příběh pohltí, přizpůsobíte se jakémukoliv stylu. Pokud vás však příběh příliš „nechytne“, pak si začnete automaticky všímat nedostatků a může se stát, že jich naleznete mnoho. Rozhodně mnohem více, než byste našli v prvním případě. Vyprávění knihy Plémě stínů [Shadowbreed, 1990], opět vydané Polarisem v roce 2004, je celkově mnohem temnější a těžší. Doufal jsem, že se v tomto dílu mnoho věcí vyjasní. Ale autor se s některými otázkami vypořádal poněkud jiným způsobem. Většinou osoby s nimi spojené prostě „uložil k ledu“ a tím jaksi zrušil nutnost odpovídat na ně. Nebo vysvětlení odsunul na později. Možná. V mládí jsem měl rád počítačové hry. Miloval jsem dungeony, ve kterých jste se proháněli po podzemních kobkách, bojovali s nejrůznějšími potvorami, sbírali poklady, luštili hádanky a pomocí tajemných, skrytých mechanismů otevírali dveře či tajné chodby. Možná proto mi druhá polovina knihy počínající dobrodružstvím Konrada v úzkých, temných chodbách pod Middenheimem připadalo poutavé. Setkání Konrada s Litzenreichem a jeho trpasličími pomocníky vnese do příběhu konečně trochu humoru, díky kterému na chvilku zapomenete na předcházející, poněkud nudný vývoj dobrodružství. Začátek tohoto dílu mi připadal mnohem nezáživnější, než první kniha. Takové jakoby neurčité vyprávění, chaotické, zdlouhavé a často nezajímavé. Autor skáče od jednoho dobrodružství k druhému a stává se, že ani jedno z nich není dlouho (pokud vůbec) dokončeno. Až jsem si nebyl jist, zdali má cenu to dočítat. Ani první kniha mne příliš neohromila, ale že to bude až takhle špatné, to jsem opravdu nečekal. Naštěstí v druhé polovině se to srovná, děj dostane spád a je i mnohem zajímavější, než ze začátku. Díky tomu to není vyloženě katastrofa. Často se setkávám s případy, kdy konec knihy dokáže vytáhnout příběh nad hladinu průměrnosti (když ne nad, tak alespoň na ni). Kniha Plémě stínů do této kategorie jednoznačně patří...