Vzhledem k tomu, že v českém vydání byl první díl rozdělen do dvou částí, začíná děj této knihy přesně tam, kde skončil děj té předchozí. Válka o ostrov se dostala do patové situace. Feyové, zahnaní nečekaně do úzkých se uzavřeli do magické kapsy – stínozemí, kam na ně ostrované nemohou, a jen čas od času podnikají menší či větší nájezdy (snaží se získávat zajatce a vytlouct z nich tajemství té svěcené vody). Ostrované jim v tom oplácejí stejnou mincí a horečně se vyzbrojují a vymýšlí další taktiku. Fakt, že svěcená voda působí na Feye jako kyselina, se rychle rozšířil a vojáci i lidé ji urychleně „fasují“. To se ale příliš nelíbí patriarchovi Rocova řádů, hlavě zdejšího náboženství, který se rozhodne vydat se k Feyům vyjednávat. Pro tento díl platí v zásadě totéž, co pro první, kvalita zůstala na stejné úrovni, jen bojů vzhledem k nastalé situaci ubylo. Zato se seznamujeme s dalšími postavami (i z řad prostých lidí), které v budoucnu jistě sehrají významnou roli v další válce. Rovněž se více dozvídáme o společnosti Feyů i historii ostrova a především o jeho náboženství. Děj už nepádí tak jako v předchozí části, přesto je dostatečně čtivý. A závěr vše vynahradí – zejména pasáž popisující setkání patriarchy a Rugada stojí za to. No a Nicholas pak přijde s jedním zvlášť zajímavým řešením situace, které posune další vývoj novým směrem…:)