Předem je nutné varování, že se jedná o příběh pro otrlé či pro nadšence kyberpunku (popřípadě jejich kombinaci). Úvodní stránky románu všechny ostatní - běžné - čtenáře trochu zaskočí. Mnoho nových a neznámých (či přinejmenším nejasných) výrazů se před nimi vynoří z textu a skládá obraz temného a syrového světa budoucnosti dvaadvacátého století... Brutální scéna pod mostem vás oloupí o poslední záchvěvy iluzí o světě, ve kterém se příběh odehrává. Jako by vám říkal: Zapomeňte na prosluněnou a přátelskou Paříž plnou vůní. Paříž budoucnosti je zcela odlišná. Alespoň v románu neoAddix [neoAddix, 1997], britského autora Jona Courtenaye Grimwooda, u nás vydaném nakladatelstvím Laser v roce 2007, je to pravda. Je možné, že někdo po přečtení zmiňované scény knihu odloží. Možná se mu bude zdát nechutná a zvrhlá. Každopádně vás skvěle připraví na to, co bude brzy následovat... Přetechnizovaný svět, ve kterém jsou lidé individuálně vylepšeni, aby mohli jednodušeji dosáhnout svých cílů a ve kterém stojí bohatství vedle nouze, aniž by jí věnovalo sebemenší pozornost, nevzbuzuje v člověku touhu do něj patřit. Počítačové pirátství, které je celkem běžné již dnes, je v příběhu popisováno jako běžná pracovní příležitost. Žádné sociální jistoty, velká rizika. A navíc po okolí začíná obcházet smrt... Clare Fabiová je sebevědomá a úspěšná mladá žena. Souhrou okolností však přijde o zaměstnání a bezmála i o život. Příběh se svižně rozjede, a začne do něj vstupovat několik dalších postav, které jej obohacují a dále rozvádějí. Každopádně se jedná o velice moderní dílo. Skvělý, ačkoli velice drsný příběh s množstvím scén, které vás možná budou šokovat. V této knize se objevuje až příliš mnoho vulgárních výrazů nejhrubšího zrna. Nevím, zdali to byl autorův záměr, kterýmž nám chtěl demonstrovat nerůžovou vizi budoucí společnosti, každopádně čeho je moc, toho je příliš. Lidé dělají co chtějí, užíváním drog si zpříjemňují život a nad ním samotným nijak moc nepřemýšlejí. Život je od toho, aby si jej člověk užil. Změny hodnot ve společnosti skutečně naznačují, že takto nějak by to mohlo v budoucnu vypadat. Lidé si chtějí života užívat a k tomu jim alkohol či jiné prostředky (mnohdy i každodenně) pomáhají. Nač se trápit starostmi? Co se má stát, to se stane a nikdo to nezmění. Kéž by to tak skutečně bylo... Mně však množství vulgatit zážitek z této jinak zajímavé knihy poněkud ztrpčilo. Samozřejmě, že život je drsný a drsné výrazy k němu patří, ale nic by se nemělo přehánět. Ačkoli poslouchám-li chvíli dnešní omladinu, nic jiného neslyším. Celkově je toto dílo takové divoké, dravé, bezstarostné - přesně to, co dnešní omladina vyhledává. Chtějí být svobodní a chtějí se od ostatních odlišovat. A koneckonců ani my v jejich věku nebyli jiní. Vulgarita, sex, násilí - to jsou věci, s kterými musí občas autor pracovat. Ale mělo by to být v určitých mezích. Dnešní mladí by dozajista řekli: „Tak to je hustý, super, cool!“ Těm se bude kniha jednoznačně líbit. Nevím, asi už začínám stárnout... A ačkoli mám k této knize nějaké výhrady, nedá se jí upřít poutavost. Například scéna, kdy v pouštním úkrytu Kristových Genetiků prodělává Alex Gibson rekonstrukci a vylepšení, je vážně zajímavá. Autorem přílišně zdůrazňované násilí a brutalita na mě působila zbytečně (a řekl bych až nezdravě) detailně. Dozajista se najdou čtenáři, kterým se příběh bude zdát příliš nechutný, bestiální, brutální, bezcitný či zvířecký. Je pravda, že v tomto konkrétním případě jde o něco mnohem náročnějšího na čtenářův žaludek. Příběh je skutečně tak syrový a jakoby neučesaný, že může pomalu působit odstrašujícím dojmem. Budoucnost však bude taková, jakou si ji uděláme. Doufám, že bude jiná, než ta ve vizích Jona Courtenaye Grimwooda...