Do nepříliš udržované kanceláře soukromého očka Johna Taylora vstoupí žena. Až příliš atraktivní a příliš úspěšně vypadající. Hledá svou dceru, která je již přibližně měsíc nezvěstná. To znamená, že ji ani policie, ani kdokoli jiný nedokázal najít. Jedinou informací, kterou se jí v této souvislosti podařilo zjistit, je, že se její dcera nachází někde na Noční straně. Při této zmínce sevře Johnovi srdce ledová ruka. To není dobré. Noční strana je temné srdce Londýna, kde lze potkat roztodivné bytosti a kde je možné doslova vše a nic není tabu. Tam se může člověku ledacos nepěkného přihodit a neštěkne po něm, ani pes... Příběh začíná jako nějaká detektivka. Až o něco později se do relativně „obyčejné“ detektivky počne míchat temné tajemno, které čtenáře připraví na zbytek příběhu, zaplňující následující stránky. Johna Taylora, který Noční stranu (po tom, co si slíbil, že se tam již nikdy nevrátí) nadobro opustil, jeho práce zavede zpět a on zjišťuje, že jen příliš málo věcí se změnilo. Potkává staré známé a s radostí (někdy) vidí, že na něj taktéž nezapomněli. Před čtenářem se otevírá pochmurný svět, kde se ani nejbližším přátelům nedá bezmezně důvěřovat, a plný všeho, co ten náš postrádá, nebo se raději snaží skrýt. Román je to relativně akční a s plynulým tempem, ačkoli se autor v některých situacích trochu opakuje. Sem tam se příběhem mihne trocha humoru, který vám dozajista nepřipadne nemístný či trapný, jako v mnoha jiných knihách. Přesto si příběh nehraje na drsný či tvrdý, on takový jednoduše je. Jedná se o podivuhodnou směsici žánrů, která se však kupodivu velice příjemně čte, tedy za předpokladu, že čtenář přijme autorovu vizi světa s jeho zcela odlišnými obyvateli, návštěvníky a samozřejmě i zákony. Na začátku četby této knihy jsem si nebyl jist, zdali mám být nadšen či zmaten. Autor v tomto dobrodružství skutečně míchá jedno s druhým (a posléze třetím), ale kupodivu mu to vychází. Nic tolik různorodého jsem již dlouho nečetl. Vzpomínám si na romány Chiny Miévilla či Stephena Kinga, které mne ohromily svým fantasticky bohatým a pestrým světem, ve kterém bylo (všechno jinak) doslova potěšení, alespoň v myšlenkách, se potulovat. Zde je to něco podobného, jen o něco jednodušší a prostší. Pochmurná a syrová atmosféra na vás dýchá z každé stránky a nenechá vás vydechnout a už vůbec ne knihu odložit - nutí vás číst stále dál. Někomu se může toto dílo zdát poněkud depresivní. Skutečně není příliš optimistické. A ačkoli relativně dobře končí, dává tušit, že se jednalo o pouhou jednu vyhranou bitvu. Válka zatím vyhrána není (je-li to vůbec v tomto případě možné). Simon R. Green [*1955] dokázal svou knihou Něco z Noční strany [Something from the Nightside, 2003], u nás vydanou nakladatelstvím Polaris v roce 2005, upoutat mou pozornost. Tento britský autor svým zajímavým stylem a mnohdy velice pochmurnými fantaziemi dokáže přivodit čtenáři dosti nevšední zážitek. Autor stvořil „svůj“ svět, který zabydlil zajímavými postavami, jejichž hlavní rysy korespondují (absolutně) s charakteristikami Noční strany. V dnešní době se nedá věřit málokomu. A na Noční straně, jak podotýká sám hrdina, vůbec nikomu. Ačkoli se o tom zmíní hned několikrát, nakonec s tím přesto bude mít trochu problémy. Hlavní hrdina, disponující darem "vidět a nacházet", dokáže svým vnitřním zrakem ledacos „prohlédnout“, ačkoli jej to stojí mnoho energie, mnohdy více než by bylo bezpečné. To mu však mnohokrát zachrání život. Mnoho situací v tomto románu popisovaných vám zřejmě připomene romány jiných autorů. Ať se jedná o díla již zmiňovaných - Chiny Miévilla či Stephena Kinga, nebo třeba román Odhalený vesmír Alastaira Reynoldse, kterého mi okamžitě připomněla jistá situace ke konci příběhu. Musím říct, že jsem byl nakonec příjemně překvapen. Již ilustrace na obálce [Jonathan Barkat] v člověku vyvolává pocity, které pak (a ve větší míře) při čtení skutečně zažívá. Čtenář skutečně nedostává často příležitost setkat se s příběhem plným tak tísnivé atmosféry, kterou nalezne na stránkách této knihy...

kvalitní městské fantasy není nikdy dost. Série o noční straně, malém, ale přitom nekonečném prostoru kdesy v Londýně, kde je věčně tři po půlnoci a zázraků je tam víc než v biblickém výprodeji, má hodně co nabídnout. Ale rozhodně to nebude literární ambice autora. Už první kniha naznačuje, že autor se chce hlavně bavit a předhazovat čtenáři jeden nápad za druhým, pokud možno s vtipným komentářem. Kniha je tak spíše sledem scének, které jsou místy skutečně geniální, místy prostě jen nenudí. Green má prostě skvělé nápady, ale jejich pospojování už mu tolik nejde. základní dějovou linku (naprosto bez odboček) už dám dohromady jen ztěží, ovšem poznámky o pravé coca cole asi nedostanu z hlavy nikdy. Nemohu se ubránit dojmu, že by tématu prospělo spíše rozsekání do několika povídek, případně proškrtání některých scén a motivů a pořádná práce s těmi zbylými. Aby bylo jasno - kniha se čtě skvěle, čas který u ní strávíte vám uběhne jako voda, včetně zálibného hledení na obálku, ale u některých nápadů si řeknete: skvělé, ale co by s tím udělal takový Gaiman? prostě nadprůměrné oddechové čtivo s ohromným, ne plně využitým potenciálem. Ale ano, série mě chytla a chci jí mít komplet. A pravou colu bych si dal také, pěkně prosím.