Člověk má odedávna v povaze určitý typ pro něj v ten okamžik „životně“ důležitých věcí schraňovat. Někdo schovává obaly od žvýkaček, někdo fotografie svých dávných přítelkyň a někdo různé staré časopisy. Já jsem byl až donedávna zástupcem třetí kategorie. V dětství a během dospívání jsem kupoval množství tiskovin, kterými jsem si zpříjemňoval svá rychle plynoucí a bezstarostná mladá léta. Někteří kamarádi lítali do tmy venku, já spíše ležel v posteli a četl. Dnes již v posteli nečtu, neboť jsem po příchodu z práce tak znaven, že jakmile si lehnu, oči se jako na povel zavírají (a také z přesvědčení, že postel je určena pouze pro dvě základní věci, mezi něž se čtení rozhodně nepočítá). Komety kdysi patřily taktéž k tomu, čím jsem si zpříjemňoval podvečery, neboť to bylo něco jiného než tehdy vcelku nezáživná povinná četba. Na tyto obrázkové příběhy jsem si shodou okolností vzpomněl relativně nedávno, kdy jsem na zahradě pálil staré časopisy, které se již nikam nevešly. Dokud je šlo přesouvat z jednoho suchého místa na jiné, nebylo co řešit. Jakmile však poslední prázdné a suché místo zmizelo, musely jít veškeré „nepotřebné“ letité tiskoviny stranou. Než jsem však přikročil k jejich konečné kremaci, dlouhou chvíli jsem se jimi probíral a vzpomínal na léta ve školní lavici. Kromě všeho ostatního jsem stará čísla ABC, VTM, Komet a samozřejmě legendárních prastarých Čtyřlístků naposledy prohlédl, nakonec však všechny skončily na hranici (právě Komety a Čtyřlístky hořely nejlépe). Právě při této činnosti mi mimochodem v mysli vyvstaly živé obrazy z knihy 451 stupňů Fahrenheita od amerického autora Raye Bradburyho. Každý, kdo tuto pozoruhodnou a pro jakéhokoli vášnivého čtenáře zneklidňující knihu četl, si dozajista dokáže představit pocity, které se mě zmocňovaly... Dnes již na komixy příliš nejsem. Ve zcela výjimečných případech si některý projdu, ale obecně jsem z nich již vyrostl a mnoho mi neříkají. Kdysi jsem však hltal všechna dobrodružství, nacházející se na jejich stránkách a nemohl jsem se jich nabažit. Když ještě trochu uhnu, tak jsem se s jistou formou komixu naposledy setkal v knize Chiny Miévilla Pátrání po Jakeovi a jiné příběhy. Nemohl jsem si pomoci; prošel jsem ho, ale nezanechal ve mně zhola nic. Prostě šel docela mimo mě. V tu chvíli jsem nevěděl, jestli mám nadávat nebo to v tichosti přejít. Druhá možnost nakonec zvítězila. A ačkoli je pro mě doba komixů nenávratně pryč, na Komety obecně vzpomínám rád (ačkoli jich mnoho nevyšlo). Tuto „novou“ Kometu jsem měl šanci si prohlédnout, ale již mě ničím neupoutala. Příběhy se mi zdály jakoby neosobní a svým zpracováním nepříliš poutavé. Kdysi stál výtisk Komety pár korun a ačkoli si myslím, že tenkrát neměl tolik stran, 150 korun za jediný výtisk se mi dnes zdá trochu moc. Ztratil jsem cit pro obrázky, vyjma nečetných kvalitních ilustrací v knihách (například Alan Lee v ilustracích Tolkienova díla) a nevidím šanci jak to napravit. Ze studijního hlediska může tento počin pro někoho znamenat přínos, pro mě zcela jistě ne. Tomu odpovídá i hodnocení, které však musí brát všichni s rezervou. Netvrdím, že komixu rozumím, netvrdím, že je mým oblíbeným „krmivem“, jen jsem cítil potřebu podělit se se svými (ačkoli dosti negativními) dojmy s ostatními čtenáři.