Trvalo mi docela dlouho, než jsem se ktéto knize dostal a nejsem z ní zklamaný. naopak. Rozhodně jsem potěšený a vím, že až vyjde něco dalšího od tohoto autora, půjdu do toho. Dokonce jsem začal uvažovat o vyhledání Země smíchu, která se mi někde válí doma (už jen kvůli té obálce) snad patnáct let. Jenže přesto nemohu říct, že by pro mne byly Měsíční kosti bomba. Carroll umí psát, text plyne bez zádrhelů. Jeho fantazie je podivuhodná, snový svět Rondua je skutečně kouzelný, místy připomíná psychedelické anime, místy přitvrdí do sandmanovské noční můry (konečně s Hrou o Tebe má docela dost společného) jenže vše je až moc plynulé. Temnoty sice stále přibývá, ale bez nějakého výraznějšího pocitu hradace. hrdinka nasadí určitý tón a do konce knihy se jej nevzdá. Možná je to nečleněním textu a přechody realita - Rondua, nevím, ale výsledkem je, že finále přijde a je useknuto a knížka dočtena, aniž bych na to byl nějak připraven a při pohledu zpět se mi vyjeví místy až cukrkandlový obdiv hlavní postavy k jejímu manželovi, znepokojivé ale i kouzelné vize z Rondui, ale příběh? Směřování odněkud někam? To bohužel. netvrdím, že je něco podobného nutně potřeba, ale Měsíční kosti se tváří, že to něco mají. Dle mého nikoliv. Stále ovšem zůstává fantaskní kniha, která se neobtěžuje vysvětlováním některých jevů, nechává je na čtenáři a ten se jistě milerád nechá unášet domněnkami nebo prostě jen odhalováním dalších divů. Carroll je prstě geniální autor, jen nenapsal geniální knihu.