I přestože jsem se při četbě prequelů a historií k Duně přesvědčil, že nástupníci Franka Herberta psát umí, na dokončení původní ságy jsem měl rozporuplné pocity. Rozhodně jsem se nesmírně těšil, ale zároveň jsem se ho i obával. Velmi se mi oddechlo, když jsem se doslechl, že je celá kniha postavená na základě původní osnovy, která se našla v trezoru. Rád bych řekl, že jsem si konečně oddechl, ale nemůžu, protože Lovci Duny toho o konci ságy leccos napověděli, ale nic konkrétního nesdělili. Víceméně jde jen o takové poslední napínání před konečným završením (aspoň doufám) všech provázaných zápletek. Identita tajemného Nepřítele mi byla jasné už po přečtení Kapituly, a konec Lovců mi ji jen potvrdil. Mnohem víc napovědělo oživení historických gholů. Teď je jasné, že klíčovou úlohu budou mít postavy, které ji měly i na začátku celého cyklu, tedy Paul Atreides, Vladimir Harkonenn, Leto II tyran, Thufir Hawat a samozřejmě nesmí chybět Duncan Idaho. Ale v Lovcích jsou všichni výše uvedení ještě malé gholovské děti, po většinu textu bez probuzených vzpomínek, a tak prim hrají staří známí z Kapituly-Miles Teg, Sheana a Murbella (její linie působí jako největší vycpávka, v podstatě za celou dobu se nic opravdu podstatného nestane) proti nimž kujou pikle vylepšení Tvaroví tanečníci, zbylí tleiaxanští páni, zbytky Ctěných Matre, Gilda a hlavně Nepřítel zosobněný stařenkou a stracem. Knížka se čte dobře, dokonce jsou tady náběhy k větším filosofickým myšlenkám, které jsem u předeher postrádal, děj plyne solidním tempem, dost možná díky klasickému dunařskému dělení kapitol s uvozujícími citacemi. Řemeslo oba autoři ovládají dobře, takže logických chyb je minimum i přes poměrně velké množství překvapivých i očekávaných zvratů. Trochu víc zamrzí slabší výkon korektora nebo tisku a poměrně slabá obálka, alespoň že pokračování nesmrtelné klasiky vyšlo v hardbacku. Kdo očekává monumentální vyvrcholení, bude muset počkat na opravdu poslední díl ságy, kdo si rád přečte staronovou verzi Duny nebude zklamán.