Do svého druhého příběhu vchází Vicki Nelsonová jako pravý soukromý vyšetřovatel. Její nový případ totiž není jen souhrou náhody, ale cíleným vyšetřováním, které jí „dohodí“ její nový upíří přítel. A vzhledem k tomu, že se jedná o Henryho staré přátele, je jasné, že i tentokrát půjde ruku v ruce s klasickým vyšetřováním i o nadpřirozeno, o němž měla Vicku donedávna jen velmi mlhavou představu. Vlkodlaččí smečka má totiž problém s někým, kdo se je pěkně postaru, stříbrem, rozhodl vyhladit. A nic na tom nemění ani fakt, že k tomu používá veskrze moderní nástroj. Vicki se tentokrát projevuje od začátku ryze pragmaticky a zdá se, že jí ve společnosti staletí starého upíra nemůže už nic vyvést z míry. Samotný Henry oproti tomu tentokrát nedostává tolik prostoru jako v prvním příběhu, ale pokud už je donucen více se zapojit do dění, je jeho zásah vždy velmi důležitou veličinou. Co mu však autorka neupřela ani v této knize, jsou několikeré návraty do jeho minulosti, jenž přidávají další střípky do mozaiky jeho osudů. Na scéně ani tentokrát nemůže chybět detektiv Mike Celluci, který je znovu konfrontován s něčím, co se vymyká jeho dosavadním zkušenostem a policejní praxi. Situace, kdy se musí vyrovnat se zjištěním, kdo jsou doopravdy zákazníci jeho bývalé kolegyně, patří vůbec k nejpovedenějším scénám z celé knihy. Ovšem nejen z tohoto odhalení bolí důstojníka torontské policie hlava. Jeho vztah s Vicki se nijak neposunul a v Henrym Fitzroyovi stále vidí hrozbu, i když tak činí, protože vychází ze špatných závěrů Ačkoli opět jde o životy, i když ne ty lidské, je druhá kniha série Krevní pouta daleko zábavnější a pohodovější než její úvodní díl. Vlkodlačí bezstarostnost, co se oblékání a přeměny týče, vyvolá nejednou úsměv na tváři. Ani v této knize nejsou ale dlaci jen krotcí chlupáči na hraní, i když se ti mladší občas tak chovají, ale mnohokrát dokáží projevit i svojí dravčí přirozenost. Největší povzdech nad knihou se týká dnes již notně ohraného tématu spojení vlkodlaků a upírů. Snad každý, kdo četl některou z „upírských“ sérií ( Anita Blake, Tina Salo ), nebo zhlédl některý z filmů Underworldu, má svoji představu, jak by toto spojení mělo vypadat a o to má autorka svojí úlohu přesvědčit čtenáře o své vizi těžší. Ovšem je nutno podotknout, Tanya Huffová byla ne-li úplně první, tak rozhodně jedna z prvních, kdo po tomto tématu sáhl. A troufám si tvrdit, že bude jen málokdo, kdo si její vlkodlaky neoblíbí. Stopy krve se oproti prvnímu dílu ještě více odklonily od klasického hororu, který možná zpočátku mohl někdo očekávat, a daleko více staví na samotném vyšetřování Vicki Nelsonové. Temné scény a vlastně i ty akční tak byly, až na úvodní dvojici vražd a konečné zúčtování, nahrazeny pocitem neustálého nebezpečí, jež číhá na osamocené vlkodlaky, kteří si s ním ale příliš hlavu nelámou, neboť v jejich naturelu je považovat se za pány jimi obývaného teritoria. Vicki tak má kolikrát nejvíce práce jen s tím, donutit je chovat se více jako lidé než dlačí smečka. Jejich bezstarostnost je ostatně občas až nepřirozená a jen málo uvěřitelná. Obálka knihy opět působí tajemným dojmem, což ale příliš neladí s příběhem, který se za ní skrývá. Přesto působí v záplavě někdy až přehnaně barevných ilustrací, které se objevují na našich knižních pultech příjemným dojmem. Škoda jen, že ty upíří kousance se nesměle skrývají takřka za autorčiným jménem. Pro každou sérii je dobré, pokud autor dokáže po prvním nástřelu udržet i v pokračováních danou laťku kvality. Pokud, stejně jako v případě Krevních pout, je druhý díl oproti prvnímu ještě o něco lepší, je to nejen dobrá zpráva pro nakladatele ale i pro čtenáře, kteří se tak nejspíš dočkají i dalších knih. Stopy krve jsou tak určeny všem, kdo si oblíbili příběhy namixované z takových ingrediencí jakými jsou kriminální záplatka, trocha hororu, špetka romantiky a o něco víc erotického napětí. Hodně velkou výhodou je i triumvirát hlavních postav, mezi nimiž to nebezpečně jiskří, a jejichž vzájemné vztahy mají daleko k normálnosti obyčejného života. Což je ostatně dobře, protože k plácání se v psyché současného světa je tu přeci jenom úplně jiná „literatura“.