Na začátku románu jeho hlavní hrdina - inženýr Prokop - bloudí po prázdných nočních ulicích a potácí se v horečkách a s poraněnou rukou na hraně reality a představ. Trpí halucinacemi a celkovým zmatením mysli, říká věci, které mnohdy nedávají smysl a které s momentální situací zdánlivě nesouvisejí a zmiňuje podivné slovo: KRAKATIT. Na ulici potká Prokopa přítel ze studií Tomeš, který jej zaveze k sobě domů, kde o něj pečuje. V horečnatém blouznění Prokop nevědomky vypoví cosi více ohledně Krakatitu. Další den Tomeš odjíždí k otci, který jediný mu může pomoci z dluhů. Takto začíná dramatický příběh Krakatit [1924], který nám nabízí domácí průkopník fantastiky Karel Čapek [1890-1938]. V Týnici, kam se přítele rozjede hledat, se Prokop dává pod dohledem Tomšova otce dokupy a nachází zalíbení v jeho dceři Anči. Kdo je tajemný Carson, který Prokopa z nějakého důvodu hledá a inzeruje ve všech novinách, ať se mu ozve? On ví o existenci Krakatitu, což není samo sebou. O Prokopa se začíná zajímat mnoho lidí a každý po něm chce tajemství třaskaviny. Ohledně „přítele“ Tomše vyplouvají na povrch zajímavé informace a začíná být jasné, proč tak narychlo odcestoval a nikomu neřekl kam. A pokud ano, tak jednoduše lhal. Každopádně Prokop celou dobu neoblomně trvá na svém, že Krakatit je tuze nebezpečná věc, která by v nepovolaných rukách mohla nadělat pěknou spoušť. Inženýr Prokop, vypadající doposud na pouhého potrhlého vědátora, který by nikomu neublížil, se na zámku Balttin projeví v plné síle, kdy jako vichřice (či po vzoru elitních armádních jednotek) terorizuje rozlehlé okolí na protest proti svému uvěznění v pečlivě střeženém areálu. Na zámku Balttin zažívá Prokop střídající se pocity zamilovanosti, rozladěnosti a nenávisti, tak přesvědčivě popsané, že atmosféra knihy je schopna bezezbytku se přenést na čtenáře. Jeho depresivní stavy, střídající se s okamžiky, kdy je mu všechno jedno, jej uvrhují do naprosté beznaděje. Konečné období plné černých myšlenek a sklíčenosti na vás dopadne jako těžká peřina, pod kterou sotva dýcháte. Skutečně se jedná o dílo velice silné, které prověří vaši psychickou odolnost. Jen několik situací, například když pan Paul po tom, co si Prokop při jízdě na koni zlomí nohu, pobíhá starostlivě kolem něj a na rty mu kape koňak, je úsměvných. Ty dokáží na krátkou chvíli (ale skutečně jen velmi krátkou) roztáhnout „těžké závěsy“ příběhu, po nich však následuje opět pád do propasti emocí a nervového vypětí. Někdy člověk, po kterém se něco chce, tuto věc dlouho odmítá, ale po dlouhodobějším naléhání poněkud otupí či chce mít konečně klid a tak s dříve navrhovaným souhlasí. V něco podobného zřejmě doufají i Prokopovi "přátelé" a zkoušejí z něj tajemství výbušniny vymámit. Na zámku je v jeden okamžik již rozhodnut pod tíhou okolností vydat tajemství Krakatitu, naštěstí k tomu nedojde. Prokop přestává lidem kolem sebe důvěřovat, za vším vidí pouze snahu jej jakýmikoliv prostředky donutit vydat jím střežené tajemství. Po nějaké době (ke konci příběhu) změní Prokop společnost, avšak zjišťuje, že lidé v ní jsou hnáni stejnými pohnutkami k vlastnění Krakatitu jako ostatní, se kterými se doposud setkal, ba jsou ještě nebezpečnější. Je naprostou pravdou, že něco tak těžkého a depresivního jsem již douho nečetl. Autor dokáže ve čtenáři probudit pocity, které mu mnohdy nemusí být vyloženě příjemné a které sám běžně nevyhledává (není-li ovšem šílenec). Vydání, které jsem četl, je z roku 1966 ze SNDK (Státní nakladatelství dětské knihy). Vynecháme-li případnou předmluvu, doslov či přílohu, tak jediná nová věc, která nám na vydání z nakladatelství Millennium publishing zbyde je obálka Milana Fibigera. Tato ilustrace je pojata moderněji, je poutavá a koresponduje s jistou částí příběhu, odehrávající se v okolí prachárny Grottup. Na tuto knihu jen tak nezapomenete...