Murakami s neuvěřitelnou lehkostí mixuje žánry, nejen v rovině motivů, ale i samotného jazyka. V jednom odstavci se tak setkáme se sarkasmem drsné školy, tajemnem doslova lovecraftovským a popisem kyberpunkových praktik. I samotný příběh kolísá mezi dobrodružstvím, utopií, thrillerem a dalšími žánry. Důkazem mistrovství přitom je, že nic se nebije, nic se vzájemně nevylučuje ani neznehodnocuje a vše spěje k závěrečnému splynutí. Devizou knihy, potažmo autorova stylu, je i schopnost propojit děj či úvahy hrdinů s populární kulturou (písně Boba Dylana), což na podobné úrovni zvládá snad jen Stephen King a pak už nikdo. Ve výsledku se nedá říc, k jakému žánru kniha patří, pouze že se jedná o skvělý zážitek. Pouze bych si dovolil polemizovat s většinou recenzí a doslovem o pesimičnosti nebo temnotě konce knihy. Naopak si myslím, že závěr je velmi optimistický (pro nastínění problému něco v opačném gardu: někteří lidé se domnívají, že závěr Pána prstenů je slaďoučký happy end...).