Knihu Kníže mečů [The Knight of the Swords, 1971] od britského autora Michaela Moorcocka [*1939], kterou poprvé v roce 1992 vydalo nakladatelství Laser (jako svou teprve dvanáctou publikaci) jsem přečetl jedním dechem, neboť příběh Knížete Coruma byl až nezvykle zajímavý a poutavý (a samozřejmě i díky tomu, že knížka byla poměrně útlá). Kníže Corum Jhaelen Irsei, zvaný též Kníže v Šarlatovém plášti rozhodně nemá život příliš jednoduchý. Nadcházející nová epocha jemu a jeho rase v žádném případě nepřeje. Stane se spousta věcí, které směr jeho života navždy změní... Kníže Corum je po svém zmrzačení obdarován tajuplnými náhradami ztracených tělesných partií, které mu mají pomoci v jistém nelehkém úkolu. Poslední z Vadhaghů se stane jakýmsi Polobohem, jehož „vylepšení“ - oko boha Rhynna a ruka boha Kwlla v sobě skrývají nevídanou moc. Novým okem vidí Corum tam, kam oči smrtelníků nikdy nedohlédnou a novou rukou tam, je-li to potřeba, dosáhne. Jeho nová ruka však občas udělá něco zlého - bez vůle svého stávajícího majitele. Podobná situace, kdy je hlavní hrdina proti své vůli ovládán byla popsána například v knize Dědictví krve – první knihou z herního světa Diablo od Richarda A. Knaaka. Tam to ale bylo v mnohem větší míře. Upřímně řečeno - nad hrdinou příběhu Dědictví krve měla zbroj absolutní kontrolu – naprosto jej ovládala. Vlastní vůle Corumovy ruky se hlásí o své slovo jen zřídka. Přesto to Coruma zpočátku šokuje, avšak o něco později zjistí, že má ruka určitý cíl a její samostatné jednání má jakýsi význam. Corum si postupem času osvojí dovednost zacházet se Schoolovými „dary“ - okem kdykoli dohlédne do záhrobí a odtamtud může na pomoc povolat ty, které předtím, právě rukou boha Kwlla, sám usmrtil... Někdo by se mohl mylně domnívat, že se kniha jmenuje Kníže mečů dle knížete Coruma. Ve skutečnosti je Kníže mečů Bůh Arioch, jehož srdce má Corum pro knížete Schoola - Pána všeho mrtvého v moři – ukrást. Právě pro tuto akci je „trochu vylepšen“, aby měl proti Ariochovi vůbec nějakou šanci. Tuto knihu jsem četl před sedmnácti lety. Avšak do dnešního dne si její hlavní myšlenku pamatuji, což je samo o sobě známkou toho, že mne kniha upoutala a rovněž to o její kvalitě něco vypovídá. Taktéž si vzpomínám na ilustraci Stanislava Komárka na obálce. Byla hrozná. Ale tenkrát mi to ani v nejmenším nevadilo. Papír za tu dobu získal poněkud slámovou barvu, ale na dobrodružství na stránkách této knihy obecně neúprosný čas žádný vliv neměl. Toto nové vydání stojí o 109 korun víc než jeho předchůdce, čemuž se však není co divit. Obálka nového vydání [Don Maitz] má již něco do sebe. Překladatelé zůstali protentokrát stejní (J. Pilch, A. Koval). Jak se zdá, nejen dobří holubi se vracejí. Kniha, je-li dobrá, se taktéž vrací ve svých nových vydáních, které můžou i nové generace čtenářů seznámit s pozoruhodnými autory a nezapomenutelnými literárními postavami. Tato kniha totiž rozhodně má čím upoutat. Nakladatelství Laser-books taktéž usoudilo, že tato kniha do edice Mistrovská díla fantasy zaslouženě patří. Možná (dozajista) je v tom i trocha nostalgie, ale pět hvězd mi připadlo jako adekvátní ohodnocení této zajímavé knihy. Možná nastal čas znovu si příběh knížete Coruma připomenout. Dokud tak však neučiním, nechám hodnocení tak...

První díl trilogie o Corumovi a také jedna z prvních fantasy knih, které jsem četl. Děj pádí vpřed, autor se nezdržuje nějakými sáhodlouhými popisy, pamatuji si, že jsem ji měl za odpoledne přečtenou. Doporučuji všem, kteří si chtějí přečíst něco jiného, než je klasická tolkienovská fantasy ve středověkém hávu. Moorcockok vytvořil zajímavý svět, který je rozdělený do tzv. "Plánů" mezi kterými mohou pomocí svých vrozených magických schopností cestovat příslušníci dvou ras původních obyvatel: Vadhaghové a Nharadgové. Ty spolu po věky válčily až se málem vzájemně vyhubily. V době začátku celého příběhu pak na svět přišla nová, oproti jim oběma, krátkou dobu žijící, avšak proti nim agresivní a průbojná rasa - Mabdeni (lidé). O ději se nebudu rozepisovat, BoB ho naznačil výborně. Jen k celé trilogii- varuji, budu spoilerovat!: Trilogie během dalších dvou dílů (Královna mečů a Pán mečů) směřuje z fantasy k science fantasy až sci-fi, osobně si myslím, že snad jen první díl lze označit jako skutečnou fantasy.

Corum Jhaelen Irsei, Kníže v Šarlatovém plášti, se na přání svého otce, jež na sobě již pociťuje váhu let, vydává na cestu ke třem sousedním hradům nejbližších sousedů, kteří jsou stejné rasy jako on – Vadhaghové. To, co však nalezne má k jeho původním představám o této cestě hodně daleko. Tlupy Mabdenů táhnou starobylou zemí a pustoší vše, co vznešení Vadhaghové za dlouhé generace vytvořili. Příliš pozdě Corum pochopí, že nevědomost v jaké žil jeho rod i ostatní příslušnici staré rasy, může být i jemu smrtelně nebezpečná Přestože chvátá zpět ke svému domovu, co síly jeho koně dovolí, přichází příliš pozdě a vzápětí má možnost poznat mabdenskou krutost na vlastní kůži. Naštěstí je však zachráněn dvojicí podivných bytostí, a tak může začít jeho cesta, na které může číhat jak samotná smrt, rak splněná touha po pomstě. Po úvodním seznámení se světem, kde zpočátku vládly rasy Vadhaghů a Nadraghů a kde se nyní ke slovu dostává lidská „civilizace“ Mabdenů, se hned od úvodních kapitol dokáže příběh Coruma, posledního z Vadhaghů, dostat čtenáři pod kůži. Je až neuvěřitelné, jak bravurně dokázal Michael Moorcock popsat jeho přeměnu z bytosti oddané vyšším uměním a vědám v tvora, který si dokáže velmi rychle osvojit pojmy jakými jsou mimo jiné strach, nenávist a pomsta, jež mu byly dosud neznámé. A autor k tomu nepotřebuje ani příliš velký prostor a spoustu rozvláčných slov, neboť si vystačí s několika vhodně zvolenými scénami a výrazy. I z toho plyne jeho mistrovství. Hrdinou příběhu by měla být postava, kterou dokáže čtenář pochopit, se kterou se dokáže sžít a které má důvod přát úspěch. Corum tato kritéria splňuje beze zbytku, a tak se dle mého názoru najde jen mizivé procento čtenářů, které by tuto knihu hodnotilo záporně. I přes pohádkově laděné výjevy, jakými jsou například zbroj obyvatel hradu, kde Corum našel své útočiště ( zkuste si představit bojovníka, jehož zbroj tvoří seskládané mušle, přilbici velká ulita a štít krabí krunýř ), se v žádném případě nejedná o dětinský příběh. Daleko více pak vynikne krutost Glandytha-a-Kraa a jeho nohsledů, kteří mají v srdci pouze všeničící nenávist. Jedinou výtkou snad může být jen to, že se děj, a Corum spolu s ním, ženou kupředu příliš rychle. Některé výjevy a scény by jiným autorům vystačili na mnohastránkové kapitoly, ne-li celé knihy. Michael Moorcock však popohání svého hrdinu nemilosrdně vpřed, aniž by ho nechával více rozvinout některé epizody, jež k tomu přímo vybízejí. Tento zdánlivý nedostatek je zároveň i příčinou toho, že se do knihy nedostane nepřítel slabších příběhů, kterým je nuda. Jedinou otázkou, kterou si čtenář na konci knihy tak položí, bude nejspíše. Jak to bude kruci pokračovat?