Muž ve svěrací kazajce sedí na podlaze cely a se zaujetím sleduje můru, třepotající svobodně křídly. Na chodbě ošetřovatel Pelc obchází jednotlivé cely. Je rád, že se nic neděje a všichni jsou v klidu. U cely 19 se zastaví a sleduje klidného, bezejmenného pacienta označeného pouze jako C 384. Údajně nadělal kdesi pěknou paseku a při přijetí blábolil cosi o spiknutí a o tom, že je z jiného světa. Patrně schizofrenie. Vrátí se na služební pokoj, kde se právě kolega snaží opravit televizor. Někdo zazvoní. Pelc jde otevřít, ale zarazí se, když před prosklenými dveřmi nikoho nespatří. Další zazvonění. Zřejmě nějaký vtipálek. Po třetím zazvonění však dveře otevře a je to zárověň to poslední, co udělá. Jeho kolega, když spatří co se děje utíká k tlačítku alarmu. Nedoběhne. Tři postavy procházejí chodbou a zastaví se před celou číslo 19. Tohohle chlápka zřejmě hledali. Je to asi magor, ale za prachy, co jim slíbili to je vlastně jedno. Náhle se ozvou výstřely a rozeřve se alarm. Chytí poddajného Johna a rozhodnou se rychle zmizet. Žena, které říkají Sef dostane Johna na starost. Proběhne s ním chodbou a položí jej pod oknem. Vyrve drátěnou síť a vyskočí na něj. Pomůže Johnovi. Tomu je rázem jasné, co chce udělat, ale je mu to jedno. V tuto chvíli je mu všechno jedno... Doba je zlá. Někdy musí člověk (ať už v práci nebo v osobním životě) ledacos překousnout. Jedince, který nemá dostatek duševních sil to může jednoho dne zlomit. A tito „zlomení“ poté končí v ústavech, které se starají o jejich již povětšinou nevelké potřeby. A právě v takovémto ústavu začíná další příběh JFK, který si jako pacient užívá jeho pohostinství. Skutečně originální a současně velice zábavný začátek dobrodružství každému naznačí, v jakém duchu se bude tento díl JFK ubírat. Komické situace, které provázejí Johnovo vysvobození v ústavu pro duševně ne zrovna úplně vyrovnané jedince jsou velice osvěžující. Stačí si je představit a rázem máte úsměv na rtech. John je dlouhou dobu úplně mimo, nevzpomíná si na to, co, kdy, jak ani proč se stalo. Nezná svět, ve kterém se nachází ani poměry v něm panující. S tím mu pomáhají jeho „osvoditelé“, kteří se ukáží být vskutku (v našem světě nevšedními) bytostmi. Pomalu se s nimi seznamuje (i s jejich osudy) a pak přijde téměř bez varování VELKÝ ZVRAT... Je vidět, že upířina dnes opravdu letí (tzn. že je v kurzu), tento díl JFK se tudíž nese na vlně zájmu, ale zárověň neklesá pod předchozími díly nastavený dlouhodobý průměr. Upíři v moderní době, kteří jsou již začleněni do společnosti, jsou buďto „zcivilizovaní“, to znamená, že přijali lidský styl života a zatratili krvelačnost a nebo působí dosti nespokojeným dojmem. Nejsou u lidí příliš oblíbení, v některých případech jsou lidmi doslova nenávidění. To je ale problém snad každé menšiny. Ani v normálním světě (tom našem) to s menšinami není jiné. JFK to tentokrát skutečně nemá jednoduché. Zajímají se o něj různí lidé, ale všichni nejsou jeho přáteli, jak to veřejně tvrdí (a o čemž se Johnovi noví přátelé taktéž na vlastní kůži přesvědčí). Další nový mladý autor [*1979] v cyklu JFK ukázal, co umí. Nechybí humor ani zběsilá akce, bez kterých si snad už žádný čtenář nedokáže cyklus JFK představit. Navíc je příběh opět relativně originální. Upírská tématika zde nevyznívá jako něco uměle naroubovaného, nepřijde vám jako pouhá vycpávka. Prostě naskočíte do rozjetého vlaku a celou dobu se snažíte z něj nevypadnout. Děj se vyvíjí velice zajímavým (a nečekaným) způsobem a vy jste skutečně napjatí, jak to vše skončí.

Oblíbený hrdina se tentokrát podívá do dimenze ve které se kříží magie s westernem a jako obvykle ho tam nečeká lehký úkol - pro změnu zase bude muset jednou zabránit interdimenzionální katastrofě. Naštestí na to není sám, pomůže i mexikánský chlapák Vincent Vega a rezidentka Zoe, se kterou má sice Kováře určité nevyřešené věci, ale na ty bude čas až potom co si to vyřídí, s tajemnými černokabátnickými mágy, kteří se snaží získat kontrolu nad nebezpečnou magickou substancí. Chudinka Zoe tady má ještě dalšího kostlivce, který se jenom nemůže dočkat až spatří světlo boží. Petr Schink napsal western jako řemen a musím uznat, že pro JFK vybral prostředí více než jenom příhodné. Rvačky, popíjení v Saloonu a přestřelky před ním Kováří prostě sedí. Pravda čekal jsem od něj moná trochu víc, protože jeho Špinavá práce a další povídky byly opravdu fenomenální a rozhodně nepoškodil dobré jméno série. A v povídce Svatba, kde se podívame na Vegovy příbuzné zase nepoškodil jméno svoje, protože to je Schink v maximální formě a taky důvod, proč knize přiletěla čtvrtá hvězda.