Namísto anotace je na zadní straně této knihy krátké motto: Někdy stojí touha a nenávist těsně vedle sebe, hry jsou kruté a nářek se občas může změnit v píseň a pod ním krátká ukázka z jedné z povídek, v níž se schyluje k nedobrovolnému orálnímu sexu mezi dvěma muži. Ano čtete správně, kniha Hry na bolest Petry Neomillnerové je totiž hodně netypickou a výjimečnou událostí ve vodách naší fantastiky. Petra Neomillnerová má v současné době status nejzářivější autorky české fantasy. Nevřítila se ale na scénu jako meteor, tak jak tomu občas bývá v zahraniční díky propracovaným marketingovým kampaním ( viz. Paoliny ), ale propracovávala se ke své nynější „slávě“ postupnou prací díky stále se zlepšujícím povídkám i odborným článkům o magii a dostávala se tak stále víc a víc do povědomí čtenářů. Po několika povídkách, které se objevily v různých antologiích ( např. Capricorn 70 in Punk Fiction ) se Petra Neomillnerová dočkala i autorské povídkové sbírky Vlastní krev ( Triton 2006 ), kde shromáždila většinu svých vydaných povídek, známých hlavně díky časopisu Pevnost. V roce 2007 vydala hned dva romány, Nakažení ( Fantomprint ) a Sladká jak krev ( Triton ), když se v obou případech jedná o první části delších cyklů. A proč jsem začal tak zeširoka? Abych se dostal právě ke knize Hry na bolest, která spatřila světlo světa také v roce 2007, protože se už na první pohled jedná o neobyčejnou knihu. V nakladatelství Netopejr si totiž dali záležet a opatřili knihu pevnou vazbou, i s dnes již takřka vymizelým proužkem látky, který slouží jako záložka, hodně povedenou ilustrací, grafickým upozorněním, že kniha nepatří do rukou osobám mladším osmnácti let a onou již v úplném úvodu zmíněnou ukázkou. Ale teď již k samotnému obsahu. Co se vlastně skrývá za pohledem nahé rusovlásky s pochodní v jedné a s mečem v druhé ruce? Jsou to příběhy tak rozmanité, jak různé mohou být i hry lásky a bolesti. V úvodu se ve můžeme seznámit s nezkrotnou a životem zkoušenou dívkou Ankou, která svojí mladickou a nerozvážnou touhu po dobrodružství zaplatila nejednou bolestnou zkušeností a mnoha zážitky, na které by nejraději zapomněla, ale které z ní udělaly tvrdou a odhodlanou bytost. Stává se tak alespoň dle mého názoru jakýmsi předobrazem novějších a slavnějších autorčiných hrdinek. Nutno jen poznamenat, že se vlastně nejedná o čistou fantasy. Děj se totiž odehrává v jakémsi středověkém světě, ale chybí zde jakékoli fantasy propriety, jakými jsou například magie či bájné bytosti. To si ale nejspíš uvědomíte až při čtení dalších, již více fantasy povídek, takže to vlastně vůbec nevadí. Stylisticky jsou, ve srovnání se současnou profi tvorbou, dobrodružství Anky napsány lehce rozporuplně a občas zkratkovitě, což ale lehce přebito syrovostí děje, čtivostí a spádem. Následují tři kratší texty, z nichž povídka Ta, kterou smějí sedlat jen bohové již zcela spadá do hájemství fantasy a je zároveň první povídkou, která mi od Petry Neomillnerové utkvěla v paměti ( Pevnost 4/2002 ), i když ona sama na svých stránkách tvrdí, že povídky zmizí z paměti stejně rychle, jako náhodní známí. Očisti ten meč je povídka plná ran a bolesti a Zimní svátek pak rozkryje a doplní ukázku ze zadní strany obálky. Ve dvou následujících povídkách se potkáme se zaklínačkou Lotou, která si v roce 2008 zasloužila i románové pokračování ( Psí zima Fantomprint ), a máme tak možnost poznat, jak se seznámila se svým budoucím druhem vampýrem Uriášem i jak se vypořádala s nebezpečím v podobě nenasytné mlynářky i prokletých umrlých dětí. Zde už je znatelný autorčin rukopis, jak jej známe ze stránek jejích novějších knih Poslední vyloženě fantasy, i když v podstatě historickou, povídkou pak je Vilja, která nás zavede na drsný sever mezi neméně drsné mořeplavce na dračích lodích a jejich zvyky. Knihu uzavírá sedmero kratších příběhů, jejichž hlavním jednotícím prvkem je drsná, někdy až hodně drsná SM erotika. I tady se však dá nalézt stopa humoru, i když je černý jako lak na rakve a povídky Nemám rád vánoce a, obzvlášť zaklínačská, Brána Caer Morhen rozhodně pobaví. Co říct ( napsat ) závěrem? Pokud jste se dosud s tvorbou Petry Neomillnerové nesetkali ( a on někdo takový snad je? ), tak se této knize raději vyhněte, protože byste si mohli udělat nesprávný názor na její další knihy a to by byla rozhodně škoda, a vraťte se k ní někdy později. Naopak ti, kdo příběhy Alraune znají, já osobně mám takřka vše, co prozatím vydala, tak by si tuto knihu neměli nechat ujít. Poznají tak tvorbu své oblíbené autorky i z jiné stránky a budou mít skvělou příležitost nahlédnout i do jejího hrami „zmítaného“ nitra.