Napínavý příběh, nádherné ilustrace . . . co víc si může mladý čtenář, objevující svět fantasy, přát? Tím rozhodně nechci naznačit, že je kniha vhodná jen pro děti - právě naopak! Kniha je vhodná pro všechny, protože ilustrace (velmi povedené) jí dávají nový rozměr!!!

jo je to uplne suprovej pribeh i kdyz sem ho cet uz davno tak si vzpominam ze me doslova uchvatila cetl sem ji nekolikrat je to opravdu bezvadna knizka ktera pojednava o bilbovi jak prisel k prstenu

Taková nečekaná (a ještě k tomu nezvaná) návštěva dokáže člověka pokaždé (minimálně) trochu rozladit. Přijde, čímž automaticky zruší jakýkoli program, který jste měli na ten den naplánován, a vy ji musíte hostit a bavit, i když na to třeba nemáte ani pomyšlení. Někdy se však stane, že se takováto nezvaná návštěva změní v celkem příjemnou či dokonce užitečnou záležitost... Bilbo Pytlík si bezproblémově žije ve své útulné hobití noře. Jednoho dne spatří na cestě starce. Jelikož je přátelský, popřeje mu dobrý den, čímž nevědomky započne jedno dlouhé a naprosto neplánované dobrodružství, které si k němu (a tím pádem i k nám) právě proklestilo cestu... Hobit je něco na způsob křečka. Ne vzezřením (vypadá jako malý, trochu obtloustlý člověk), ale jeho touhou shromažďovat jídlo a pak si jej do sytosti (a v soukromí) užívat. Pan Bilbo Pytlík má ve své spižírně "nakřečkováno" dosti jídla, takže podivná návštěva, která se jednoho dne dostaví na svačinu, ho nemůže rozházet. Avšak doslova hromadná návštěva, která jej očekává, je zlý sen každého hobita (vlastně snad opravdu každého hostitele) a pan Bilbo Pytlík bude mít tu čest právě jednu takovou hostit. Ačkoli jej mrzí tolik jídla, které měl schované pro svůj mlsný jazýček a věčně hladový žaludek, ví, co je jeho povinností - jakožto hostitele - a beze slova servíruje svým čtrnácti návštěvníkům vše, co doma najde. Trpaslíci jsou většinou prezentováni jako malí, silní, velice hluční, nerudní a bez výjimky vousatí "kopáči", kteří ve slujích, štolách a jeskyních neustále něco kutají (většinou drahé kameny a kovy) a toto posléze až nezdravě chamtivě shraňují. Jakmile na návštěvě u pana Bilba Pytlíka rozjedou svůj trpaličí bigbít, všem rázem dojde, že každá rasa či národ má svou kulturu a ani hrabiví trpaslíci nejsou výjimkou. Důvodem, proč všichni navštívili obydlí pana Bilba Pytlíka, je dračí doupě na Osamělé hoře, ve které drak Šmak spí na obrovské hromadě svých pokladů. Draci jsou totiž ještě více než trpaslíci posedlí zlatem a drahými kameny, které kradou lidem a vlastně každému, u koho je najdou (jsou to vlastně takové mohutnější a agresivnější straky). A právě tyto poklady se naše skupinka návštěvníků, v čele s čarodějem Gandalfem, rozhodli od draka získat. Jediný nepatrný problém je v tom, že drak vám dobrovolně své poklady nedá. Jakmile vás spatří, v okamžiku vás spálí na popel. Naštěstí existuje jedna cesta, díky které se to zdá být možné... Během putování zažije naše skupina dobrodruhů nemilou příhodu se zlobry (zde se mimo jiné dozvíme, jak Bilbo k mečíku zvanému Žihadlo přišel), která málem skončí tragicky; setká se s elfy a bude prchat před hordami odporných skřetů v nitru jedné hory. V situaci vzešlé z bezhlavého úprku před skřety se pan Bilbo Pytlík ocitne docela o samotě v nejhlubších chodbách pod horou a jak se tak snaží najít cestu ven, zabloudí až k velké jeskyni s podzemním jezerem. A právě tam narazí na Gluma. Toto šišlavé a odpudivé, leč relativně sympatické a neskutečně zábavné stvoření je ve skutečnosti (vedle draka Šmaka a Bilba) nezapomenutelná postava, která si čtenářovu pozornost (bez jakéhokoli nátlaku ze strany autora) zaslouženě získá jako málokterá jiná. Ačkoli je Glum zlý, prohnaný a celkově bídný, jeho diskutování sama se sebou zkomoleným šišlavým jazykem je velice vtipné. Právě v této podzemní jeskyni se staneme svědky Bilbova legendárního nálezu a jistý prsten spatří opět světlo světa. Prsten který byl doteď Glumovým majetkem, jeho jediným kamarádem a "miláškem", se stane ústředním motivem pro Hobitova literárního (a dnes již taktéž legendárního) následovníka - Pána prstenů. V Temném hvozdu, ve kterém Bilbo od Gandalfa převezme velení celé operace, zachrání své společníky poprvé a ne naposledy od jistojisté smrti. To, co začalo jako obyčejná loupežná výprava se změní v pozoruhodnou směsici patálií, ve kterých se naši dobrodruzi budou (pouze s nemnoha výjimkami potvrzujícími pravidlo) téměř neustále před něčím či před někým schovávat či prchat a prožijí tolik roztodivných dobrodružství, že na dračí poklad na dlouhou dobu všichni (dokonce i sám čtenář) zapomenou. Se Šmakem samotným se tak setkáme až v poslední třetině příběhu, avšak stojí to za to. Jeho dosud přesně nenaplánovaná likvidace proběhne sice poněkud jiným způsobem, než jak by si člověk představoval a jak je v klasických pohádkách zvykem, avšak tento vývoj událostí je nejenom přijatelný, ale veskrze logický a hodnověrný. Množství veršů a písní neustále prokládajících děj příběh oživí a dodá mu jakýsi nádech hrdinských eposů. A ačkoli se naši hrdinové těm legendami opěvovaným příliš nepodobají, snaží se, a chvílemi se zdají být na správné cestě. Závěrečná bitva je již skutečným vyvrcholením příběhu a jako takové jí nic nechybí a tento každopádně pozoruhodný příběh důstojně zakončí. A pan Bilbo Pytlík se vrací domů. S prstenem, Žihadlem a mitrilovým brněním – rekvizitami, které se k mnohem většímu slovu dostanou až v sáze Pán prstenů, která právě z Hobita [The Hobbit or There and Back Again, 1937] vychází a jehož je pokračovatelem. Tato roztomilá fantasy se se svým až pohádkovým vyzněním postará o pohodový zážitek, kterým se její čtení stane. Nenáročný, však velice pestrý, nápaditý a rozverný příběh nás seznamuje s trampotami hobitího dobrodruha - pana Bilba Pytíka a jeho přátel, a s čistým svědomím mohu prohlásit, že se u čtení této knihy nebudete nudit. Nebudete sice ani nijak vyloženě napnutí, jelikož pohodový styl vyprávění nepřipustí, aby čtenáře zachvátil strach. Je to skutečně překrásný pohádkový příběh pro čtenáře všech věkových kategorií, při kterém si jednoznačně odpočinete. Tento příběh se mi opravdu po celou dobu čtení jevil jako neobvykle živý a svižný. Nikdy se nezasekl, neustále se posouval dál, kličkoval a cílevědomě ubíhal bez jediného zaškobrtnutí. Stačí jen dodat, že nádherné, osobité ilustrace, které má na svědomí Alan Lee, kvalitně podporují atmosféru příběhu...