Umělá inteligence. Pojem, často skloňovaný především ve spojitosti s počítačovými hrami. Především ve strategických hrách či střílečkách má umělá inteligence nepřátel své nezastupitelné místo. V literatuře se často objevují umělé inteligence, ovládající lodi, města či rovnou celé planety. V jednoduchosti řečeno se jedná o stroje naprogramované tak, aby dokázaly „myslet“ jako obyčejný člověk. Jsou mnohem rychlejší, výkonnější a mají vyšší paměťovou kapacitu. Dokáží rychle vyřešit jakýkoli zadaný problém, na který třeba člověk mnohdy nedokáže včas najít odpověď. Neznají protekci, stres či rozčilení. Na nich je, aby spolehlivě a flexibilně řídily chod čehokoli. Co však člověka odlišuje od stroje, jsou emoce. Například soucit či odpuštění jsou pojmy, se kterými by běžná počítačová inteligence zřejmě sváděla předem prohraný boj. Řídit semafory či nakádací roboty je jedna věc, ale řídit často nepředvídatelné lidské životy je docela něco jiného. Stroj by nejprve musel kompletně porozumět člověku, aby dokázal usměrňovat a neřekl bych hned ovládat, ale řekněme zaštiťovat bezproblémový průběh jeho života. Jak by však stroj mohl pochopit něco, co mnohdy nedokážeme pochopit my sami? Život věčný. Lidské tělo vcelku rychle stárne; po určité době následuje nevyhnutelná smrt. Co kdyby však bylo možné přenesení lidské mysli do stroje? Znamenalo by to minimálně dlouhověkost. Ačkoli omezení, jimž by muselo toto robotické tělo čelit, by musela být, alespoň z pohledu člověka „v něm“, drastická. Lidské tělo je unikátní a nelze je kompletně nahradit žádnou mechanickou skořápkou. Žili bychom, ale měl by pak život ještě nějaký význam? Nějaké kouzlo? Tímto teoretickým problémem se zabývá ve svých dílech mnoho autorů. Někteří jej berou pozitivně – například workoholik, který kromě své práce nemá čas na nic jiného, by dokázal tuto alternativu ocenit. Ale člověku milujícímu život se vším všudy, s jeho krásami i strastmi, by to mohlo přinést jen trápení. Jedinou další knihou, kterou jsem letos (a vlastně za posledních asi patnáct let) od Poula Andersona četl, byla Bouře noci svatojánské. Podobně jako toto dílo se nejednalo o nic akčního, spíše o něco dosti k zamyšlení. Tato kniha je však mnohem techničtější a svým námětem a vyzněním i složitější. Velmi se podobá některým dílům Arthura Charlese Clarka, jejichž složitost a občasná rozvláčnost a absolutní neakčnost dokáže maximálním způsobem prověřit čtenářovu trpělivost. Rozjímavá atmosféra, ve které se odvíjí tento doslova a do písmene dlouhověký příběh jistě nebude všem čtenářům po chuti. Autor na stránkách této knihy zachycuje osudy lidí a strojů, kteří si pokládají množství otázek. O mnoho jiného v této knize nejde. Její jakoby „rozcupovanost“, která čtenáři sděluje hned to a hned zase něco jiného, částečně zabraňuje mít z knihy ten pravý požitek. Díky tomu je velmi těžké udržet se v příběhu. Kniha Geneze [Genesis, 2000], u nás vydaná nakladatelstvím Perseus v roce 2001, je zajímavým počinem, leč poněkud hůře stravitelným...