Kniha obsahuje tři velmi zajímavé a kvalitní příběhy. Jack Yeovil zde připravil velmi zajímavá dobrodružství pro svoji upíří hrdinku Genevii. A rozhodně jí dá pořádně zabrat.

Kniha Drachenfels od Kima Newmana, publikujícího pod pseudonymem Jack Yeovil, mě opravdu oslovila. Nebyl to žádný nezapomenutelný epos, ale našel jsem v ní něco, co dokázalo upoutat mou pozornost a zajistit tomuto autorovi přízeň. Možná až poněkud překvapivě mě dokázala příjemně pobavit a byl jsem tudíž zvědav, zdali tomu bude podobně i u další knihy od tohoto britského autora. Tentokrát se jedná o jakýsi soubor příběhů ze světa Warhammeru, tvořený třemi kratšími pracemi. První má název Divadelní krev, druhá Nehostinný, chladný dům a konečně třetí Roh jednorožce. A již první odstavce prvního příběhu mě opět dokázaly překvapit. Ačkoli již název sám ledacos napovídá, jedná se o příběh z divadelního prostředí. Kdo by to po minulé knize čekal? Na divadle není naprosto nic špatného, jen není v příbězích podobného ražení často k vidění (ke čtení). Zajímavá hra, uváděná divadlem Vargra Breughela, by mohla kdekomu připadat povědomá. A nebyla by to jediné, co by vám našeptávalo, že si autor leccos vypůjčil od jiných kolegů - autorů. Podobenství s Fantomem Opery, který patří mezi skutečnou literární klasiku, je více než zřejmé. S použitím kulis ze světa Warhammeru, vsazených do „fantomovského“ příběhu, nám autor vypráví další divadelní příběh, jehož nápad sice použil od jiného autora, ale snažil se jej rozvést v souladu s žánrem s přihlédnutím ke zvyklostem panujícím v této literární sérii. Jak se mu to podařilo musí posoudit každý čtenář sám; já jsem však moc spokojen nebyl. Knihou Drachenfels jsem se „namlsal“ a něco v podobném duchu jsem (naivně) očekával i od Genevieve nemrtvé. Kniha Genevieve nemrtvá [Genevieve Undead, 1993] začíná pět let po legendárním a v lecčems překvapivém představení v pevnosti Drachenfels... Jsme civilizovaní lidé. I přesto se v každém člověku skrývá zlo. Je potlačeno výchovou a veškerými „správnými“ návyky, osvojenými během dospívání, ale stále trpělivě vyčkává na okamžik slabosti, aby jí využilo, vyplulo na povrch a ovlivnilo naše chování a jednání. Dostane-li vhodnou příležitost, rychle a dokonale jí využije. Otázkou pouze je, dostane-li ji. Právě tato situace je velmi dobře popsána na postavě jménem Bernabe Scheydt. Jeho oproštění se od otravných zvyklostí, zapříčiněné nasazením Drachenfelsovy masky, je vtipnou záležitostí. Tento poněkud drsný humor, jí zprostředkovaný, vás donutí k úsměvu, avšak působí jinak než čistě pro pobavení. V této knize se celkově v souvislosti s humorem jedná o „zábavu“ mnohem drsnější (takzvaný černý humor), prostě situace s nádechem cynismu pro trochu otrlejší povahy se silnějším žaludkem. Tento příběh je opravdu humorný v mnohem menší míře než kniha Drachenfels. Mnoho scén svou bezcitností a agresivitou tlačí příběh tentokrát více do extrému, díky čemuž v některých okamžicích působí jakoby šitý horkou jehlou, až trochu lacině. Fantom Opery od francouzského autora Gastona Lerouxe je neskutečnou energií nabitý příběh z pařížské Opery, který i mě „zachvátil“. Některá díla téměř nestárnou. A tím, že další a další spisovatelé používají jejich myšlenky či navazují na osudy hrdinů těchto slavných děl, jejich legendu podporují a v neposlední řadě tak prodlužují jejich životnost a zvyšují jejich obecnou popularitu. Ale je-li takové nové dílo svému předchůdci podobné až příliš, vnucují se jisté otázky. Vykrádá autor jen bezostyšně cizí dílo, či nám chce sdělit něco víc? Všichni lidé nejsou ušlechtilí. Mnoho z nás dá spíše na zjevnou - viditelnou - „kvalitu“, na vnější slupku, nastavovanou vědomě a plánovaně okolnímu světu. Skutečná pravda, která se hůře hledá (minimálně to déle trvá a člověk se musí snažit ji najít) někoho z nás příliš neláká. Buďto nemá čas ji hledat či pro něj není podstatná. Příliš často je vidět, že něco na první pohled krásného má v sobě trhliny a skryté vady a naopak něco v prvním momentě nepohledného může v sobě skrývat mnoho dobrého a hodnotného. Jak se zdá, autor těží z mnoha cizích témat, které promíchal a potřebným způsobem upravil. Druhý příběh s názvem Nehostinný, chladný dům, se od Divadelní krve zcela odlišuje. Odehrává se rok po Divadelní krvi, kdy obyvatelé jistého domu umírají a znovu ožívají, aby podivnému pánovi svou opětovnou smrtí zajistili nikdy nekončící zábavu. Je o něco vtipnější (hlavně přispěním otce Ambrosia s jeho čuňáckými představami, chlípnými myšlenkami a nenechavýma rukama) a rovněž podivnější. Dokáže vás přinutit k pousmání i k vrtění hlavou. Opět dosti nepřesvědčivý příběh, kterému se příliš nepodařilo knihu vyzdvihnout. Posledním příběhem je Roh jednorožce, který se mi líbil nejvíce. Příjemně se čte, je napínavý a nejzajímavější ze všech tří prací. Ze začátku této knihy jsem měl dojem, že se něco pokazilo. Oproti Drachenfelsu, který vyletěl na stupnici kvality až k vrcholu, byla tato kniha jednoznačný sestup o několik příček. Avšak i přes to všechno se zejména svým zpracováním a poutavým vyprávěním stále drží nad průměrem. Kniha Genevieve nemrtvá, vydaná nakladatelstvím Polaris v roce 2003, mě již nebyla schopná nadchnout tak jako její předchůdce, ale na druhou stranu, mohlo to být horší...