V době ekonomické krize je pracovních míst pomálu a zájemců o ně naopak mnoho. Ať však dělá člověk jakoukoli práci, očekává od svého zaměstnavatele alespoň minimální dávku slušnosti. Je-li situace tak zlá, že se bez práce ocitne najednou velké množství lidí, kteří mnohdy doslova žebrají o práci, mohl by si leckterý zaměstnavatel myslet, že se k nim může chovat jako k lehce nahraditelnému materiálu. Nebo minimálně trochu povýšeně. Kdo by si myslel, že se něco takového může přihodit jen v naší době, že v budoucnosti by se jistojistě nemohla nikdy stát, ten by se mýlil. Ve třetí knize ze série Navigátor s názvem Galaktický závod [The Trophy, 1990], u nás vydaný nakladatelstvím Brokilon v roce 1999, se totiž setkáváme se situací velice podobnou. Válka s Ligou Temných hvězd skončila příměřím, které inicioval „nepřátelský“ císař Nergol Triannic. Byl poslán do vyhnanství na jednu malou, zapadlou planetku. Jakmile se do Říše vrátil mír, její poválečné transformace se ujalo nově vzniklé Sdružení pro intragalaktickou reformu - ve zkratce SIGR -, což je spolek lidí, kteří berou věci Ligy vážně. Na jejich popud se Říše začala zbavovat všeho, co by mohlo válku připomínat – jakési odzbrojení nutné k budoucímu docílení blahobytu. Lodě a důstojnící Flotily včetně Wilfa Ansora Brima byli vyřazeni ze služby - většina lodí byla sešrotována a většina lidí propuštěna. A tak se Wilf vydal opět na Avalon. Přijal zaměstnání u Hvězdné Přepravní, což byla společnost zabývající - jak sám její název napovídá - přepravou. Tato společnost neměla příliš štěstí a nakonec jí zbyla pouze jediná loď - Město Jamestown -, která byla svěřena do rukou právě Wilfovi. Bohužel její současná cesta byla opravdu poslední. Skončila nouzovým přistáním, při kterém musel Wilf obětovat drahocenný náklad, aby zachránil životy cestujících. A tak je opět bez práce... Již první kapitola je tak „červená“, že jsem si chvílemi nebyl jist, zdali jsem omylem nezačal číst nějakou knihu, zatoulanou mezi moje z přítelkyniny hromádky. Dost jsem se zhrozil. Milostný život hlavního hrdiny byl již v minulé knize probírán v míře řekněme poněkud větší. A jeho situace je, zdá se, s každu knihou komplikovanější a někdo by mohl říct i poněkud komičtější. Jelikož byl Wilf, po radikálním „mírovém“ zeštíhlení Flotily z této instituce propuštěn, musí začít se zajišťováním obživy nějak jinak. Přesněji řečeno rukama. Pro někoho, kdo se doposud živil především hlavou, je to zásadní změna. Přátelé mu sice příležitostně nabízejí pomoc, jenže Wilfova přehnaná hrdost jej nutí ji zásadně nepřijímat - každou takovouto nabídku razantně odmítá. Na palubě lodi Prosperous (kde jsou veškeré pomocné pracovní síly poněkud hanlivě a nedůstojně nazývány „lopatami“) opustí Avalon, aby nedlouho poté mohl ze služby na transportní lodi prchnout. Na Atalantě začne se značnými úspěchy pracovat s částicovou sbíječkou. Avšak pouze do té doby, než jej vyhledá Claudie (milenka z minulé knihy, nyní již vdaná) a podstrčí mu nabídku na "lepší" zaměstnání. A tím je navigátor diagnostik. Co víc by si mohl člověk přát? Tato kniha se od předchozích dvou v zásadní věci liší. Tou věcí je neobvyklý mírový stav. Zatímco v první a druhé knize Flotila urputně bojovala proti Lize Temných hvězd, tentokrát je hned na začátku uzavřeno příměří. Avšak o něco dále jsou v knize jasné náznaky, že tento „účelový“ mír zřejmě nebude mít dlouhého trvání - Liga se (jak její nejvyšší činitelé víceméně otevřeně naznačují) připravuje na opětovné rozpoutání válečného konfliktu. K předvedení svého technologického náskoku (a k získání spojenců k chystanému boji proti Říši) využívá popularity Mitchellovy ceny. Takto pojmenovaný galaktický závod je prestižní soutěží nejrychlejších lodí ve známém vesmíru. Lodě Ligy již dvakrát za sebou tuto soutěž vyhrály. Pokud by ji vyhrály i potřetí, pohár by již nadobro zůstal ve vlastnictví Ligy Temných hvězd. A to Říše nehodlá dopustit. Její nejlepší projektanti dávají do kupy zbrusu novou loď. Samotné závody, ačkoli nejsou (bohužel) nijak extra detailně popsané (alespoň jejich první část), vzbuzují v čtenáři pocity zběsilé rychlosti a zaryté soutěživosti (nehledě na to, že Ligeři jsou již jen jedno vítězství od možnosti vlastnit cenu Mitchellova poháru navždy). Kdo si dokáže vzpomenout (kdo by si dokázal nevzpomenout?) na závodní scénu z první epizody Hvězdných válek, ten si dokáže při čtení závodních pasáží představit všechny reakce rychlých strojů s jejich specifickými zvuky, které dojmy mohutně umocní. V této knize se autor s erotikou skutečně rozjel. Sex hrál relativně velkou roli i v předešlých dílech série Navigátor, avšak v tomto šel autor mnohem dál, což již může na někoho působit trochu nepatřičně - až přímo rušivě. Sex k životu určitě patří, ale nic se nemá přehánět. V obou předchozích knihách měl Wilf novou sexuální partnerku. Ani tento není výjimkou. A tak po Margot Effer'wyckové (nyní již Margot Effer'wyck-LaKarnová) v prvním dobrodružství a Claudii Valemontové (nyní již Claudia Valemont-Nesteriová) ve druhém se hlavní hrdina ve třetí knize seznamuje s Annou Romanovovou, která je opět velice krásná a inteligentní žena (kdo by čekal něco jiného, byl by vedle jak ta jedle). Wilf Ansor Brim začíná pomalu ale jistě připomínat jistého agenta, který taktéž v každém svém dobrodružství dokázal „sbalit“ novou krasotinku... Pokaždé, když se seznámí s novou ženou, odsune Wilf do pozadí postarší a neustále vytrácející se vztah s Margot. Ale stále přemýšlí, zdali může mít tento vztah nějakou budoucnost. Minule mu kvůli němu unikla Claudia, nyní by mohl ztratit i Annu. Ačkoli již Margot nemiluje (Margot byla zřejmě od začátku pouze jeho marným snem), nechce ji nechat napospas rozmarům a politickým cílům jejího manžela. Zdá se však, že toho sám moc nezmůže. V popisu Sodeskayanů objeví čtenář (aniž by se musel nějak přehnaně snažit) rysy bodrých a neohrožených Rusů a naopak popis Ligerů vykazuje známky nadřazenosti a s ní úzce spojené arogance Němců ke všemu neněmeckému. Na konci knihy je již skutečná situace opravdu velice vzdálená mírovému stavu a věci se pomalu začínají navracet do vyjetých kolejí... Jak již bylo zmíněno – tento díl Brimových dobrodružství je o něčem trochu jiném, než obvykle. Zřejmě autor potřeboval udělat prostor Mitchellově letecké soutěži, která je v tomto dílu naprosto dominantní. Takto se z válečných dobrodružství stalo jakési klání mezi Říší a Ligou Temných hvězd, kde se namísto na poli válečném utkávají obě strany na poli sportovním. Díky tomu odpadnou mrtvoly, velká část akčních úseků a napětí a čtenář se dočká soutěže na způsob Formule 1, kde se všechny týmy snaží sestrojit co nejrychlejší loď. Já osobně závody Formule 1 moc nemusím, ale i přesto se mi tento třetí díl zdál svým způsobem zajímavý. Rozhodně je netradiční, oproti předchozím originální a právě tím mě dokázal dokonale překvapit. A co je hlavní – dokázal si zachovat poutavý styl i přes celkem radikální změnu náplně příběhu. Jeho zábavnost se kupodivu, spíše než druhému dílu přiblížila prvnímu, což je pro každého fanouška série Navigátor jednoznačně dobrá zpráva.