Frankenstein - snad každý zná tuto postavu. Vedle Draculy je právě Frankenstein klasickou postavou světové fantastiky. Toto dílo, které poprvé vyšlo již v roce 1818 je řazeno k dílům, které položily základy příběhům plných nadpřirozena a tajemství s dějem budícím ve čtenáři strach a hrůzu, dnes nazývaných prostě horor. Jméno Frankenstein je běžně spojováno právě se stvořenou bytostí, ale každý zkušený fantasta ví, že ve skutečnosti se tak jmenoval jeho tvůrce. Ačkoli uběhlo již 190 let od prvního vydání, myšlenky v tomto díle jsou platné i dnes. A to zejména myšlenka, že každý člověk nese odpovědnost za své činy. Společností a jejím vývojem byly stanoveny určité standardy, dle kterých by se měl každý svobodný jedinec v kolektivu chovat. Snad každý člověk (i v dnešní době se však najdou výjimky) dělá to, co pokládá za správné a o čem je přesvědčen, že všem (lidstvo/společnost/skupina) pomůže a nikomu dalšímu (menšina/jednotlivec) neublíží. Někdy se však stane, že jakákoli takováto snaha, podíváme-li se na ni nestranně s odstupem (myšleno jako vzdálenost i čas) se nám může jevit zcela jinak, než jak ji dotyčný člověk, na počátku samozřejmě v dobré víře zamýšlel. Duševní stav dotyčného jedince však hraje velkou roli. Snaha šílence prospět kolektivu může totiž dopadnout (nakonec pro všechny) katastrofálně (stačí si vzpomenout na jakoukoli válku). Člověk by tak měl (jakožto díky evoluci tvor myslící) přemýšlet, zdali jeho „věc“ skutečně okolí prospěje. Měl by dopředu brát v potaz všechny nepříjemnosti, které jeho „pomocí“ mohou vzniknout. Je sice pravda, že nic se nedá promyslet do konce, ale to neznamená, že o tom tím pádem člověk přemýšlet nebude. Z jakéhokoli počínání si však člověk odnese nějakou zkušenost či poučení. Dobrodruh Robert Walton, se ve svých dopisech své sestře dělí o své plány na nadcházející cestu, starostmi s lodí a s posádkou a posléze i zajímavými zážitky ze své cesty. Největší z nich je ten, když jednoho dne spatří na ledové kře někoho jet na saních tažených psy. Ztratí se jim z očí, aniž by zjistili, o koho se jedná. O několik hodin později jsou objeveny na utržené kře saně, pouze jeden živý pes a jakýsi člověk. Robert líčí přátelství, rodící se mezi ním a neznámým dobrodruhem, který jakmile pozná mladíkovo nadšení a touhu po nových věcech, odhodlá se mu vypovědět svůj pohnutý životní příběh, aby v něm tento vzrušený mladík, hledající vědění a moudrost nalezl morální poučení či útěchu... Takto začíná příběh, který ani po téměř dvou stoletích neztratil nic ze své poutavosti a v neposlední řadě i poučnosti. Silnější příběh jsem již dlouho nečetl. V osmnáctém století vypadalo všechno jinak. Člověk neměl takové zkušenosti a vědomosti a neposlední řadě i možnosti, jako v dnešní době. Tenkrát se stvoření „nového“ člověka zdálo pouze jako téma pro fantastickou literaturu. Avšak člověk se poté o stejnou věc skutečně pokoušel. V příběhu se autorka věnuje spíše než technickému problému vdechnutí života stvoření z neživé hmoty, příčinám k němu vedoucích a důsledkům z něj vzešlých. Popisuje morální dilema člověka, který díky tomu, že vykonal jednu věc, začíná ztrácet své milované bližní a neví, co by měl udělat. Z románu na nás díky literárnímu stylu dýchá historie. Dýchá mocně a v člověku probouzí množství pocitů. A po nich následují otázky. A tak by to u literatury mělo vždy být...