Velmi mne překvapilo (nutno však doplnit, že mile), když jsem na Fantasyi spatřil titul Fantom Opery [Le Fantôme de l'Opéra, 1910] od Gastona Lerouxe. Překvapilo proto, že v případě tohoto světoznámého románu se nejedná vyloženě o sci-fi, fantasy ani horor, na jaké jsme z běžné nabídky Fantasye zvyklí, ale spíše o jakýsi (autorem prezentovaný jako autentický a vskutku pravdivý) tajemný a kupodivu velice napínavý příběh s detektivní zápletkou. Toto dnes již klasické dílo, které bylo přeloženo do mnoha světových jazyků (v češtině vyšlo poprvé v roce 1919), bylo taktéž mnohokráte s různými úspěchy zfilmováno, zdramatizováno či zpracováno jako muzikál. Nesmrtelný příběh, který vypráví o tajemném fantomovi, strastech vedení pařížské Opery – pánů Armanda Moncharmina a Firmina Richarda, pohnutých osudech pěvkyně Christiny Daaé a jejího obdivovatele vikomta de Chagny, záhadného Peršana, lásce, žárlivosti, nenávisti, odpuštění a ostatních běžných i méně běžných věcech, které život přináší. Člověk nejraději (až na některé jedince, kteří se tváří, že znají vše – či jak se častěji říká sežrali veškerou moudrost světa) popisuje to, s čím má osobní zkušenost a to co důvěrně zná. Je to jen logické. Ten, kdo chce, aby jeho dílo bylo důvěryhodné a uvěřitelné zasazuje svůj smyšlený příběh do důvěrně známého prostředí, díky čemuž je pro čtenáře lépe stravitelný. Tento francouzský autor (1868-1927) , který se právě zmíněným románem Fantom Opery (poprvé vydaným pařížským nakladatelstvím Livre de Poche) proslavil, v něm znalecky popisuje (podobně jako například Victor Hugo popisuje Chrám Matky boží v Paříži, který velmi dobře znal ve svém stejnojmenném románu) prostředí pařížské Opery, jejímiž prostorami se prohání tajemný fantom a svými neobvyklými požadavky sužuje její vedení. Uvedení do děje je pozvolné, kdy všichni o fantomovi pouze hovoří, jeho údajně ďábelský zjev je vzrušeně popisován při každé příležitosti a nové vedení v jeho existenci nevěří v přesvědčení, že se jedná o nejapný a již příliš dlouho trvající vtip. Sem tam o sobě dá fantom písemně vědět a požaduje plnění závazků Opery vůči jeho osobě. Jelikož vedení o tom nechce nic slyšet, nevěnují těmto žádostem velkou pozornost. Nakonec přijde ultimátum, po němž se začnou dít podivné a pro Operu a některé její zaměstnance, jakož i pro obyčejné návštěvníky nepříjemné věci... Fantom tak, jak je v románu popisován je ve své podstatě terorista, který vyžaduje pod hrozbou následných sankcí, splnění svého ultimáta. S terorizmem se vždy těžko bojuje a vždy při tom přijde o život mnoho neviných lidí. A je úplně jedno, zdali se jedná o velkou organizaci, nebo “osamoceného bojovníka za svou věc”. Teroristé se vždy snaží zasadit úder na nejvíce citlivých místech společnosti. Dnešní omladině jako kulturní zážitek stačí návštěva zakouřeného podniku, kde duní hudba, díky čemuž není slyšet vlastního slova a kde jim alkohol (a mnohdy i něco horšího) vlévá do žil nový život. Avšak nemůže být pochyb o tom, že v době autorova života byla centrem společenského života právě Opera. Jak ostatně popisuje sám Leroux v tomto pozoruhodném románu, každý, kdo něco znamenal, chodil pravidelně do Opery (ať již kvůli programu, nebo kvůli účinkujícím krasavicím), nebo se tam přinejmenším nechával spatřit. První velký fantomův útok přichází při představení Fausta, kdy Carlottě prapodivně selže hlas, čehož následkem se zřítí velký lustr na hlavu domovnice pana Richarda, která byla v Opeře poprvé a která měla posléze nastoupit na místo propuštěné uvaděčky preferované fantomem - paní Giryové. Právě od té doby je pánům Motcharminovi a Richardovi jasné, že by bylo prozřetelné fantomovy hrozby začít brát vážně. Fantom Opery, jako ostatně i jiná klasická a nezapomenutelná díla světové literatury používá k popisu událostí krásný (v oněch dobách však běžně používaný) jazyk, se kterým dnes již u většiny moderních autorů nemáme šanci se setkat. A to je pouze škoda. Romány takto psané, ačkoli pojednávají o utrpení, strastech, starostech a dramatických událostech jsou schopny opět nastolit klid v naší duši, který tak často ve spojení s každodenními problémy ztrácíme či kompletně a dlouhodobě postrádáme. Člověk není tvor vševědoucí a jeho vědomostní a paměťové schopnosti jsou většinou omezené či lépe řečeno úzce orientované převážně na oblast každodenní rutiny. Jako u jiných románů, u kterých uběhla od jejich napsání a prvního vydání již pěkná řádka let (okolo jednoho sta let), i v tomto se vyskytují některá dnes již nepříliš běžná slova, jejichž přesný význam musel osvětlit slovník cizích slov. Toto nové vydání opět dokazuje neklesající popularitu Lerouxova díla u čtenářů na celém světě, kterým toto dobrodružství stále zprostředkovává vskutku nevšední, ačkoli v převážně vážnějším duchu nesoucí se dobrodružství. V neposlední řadě opět dokazuje, jak neskutečná zábava může být i při četbě klasického příběhu bez všech moderních rekvizit, jako jsou vulgarismy, neadekvátně a zbytečně přehnaně naturalisticky popisované násilí a sex. Pak například v situaci, kdy se Christina rozhodne přerušit s Raoulem, vikomtem de Chagny veškeré styky, je čtenáři ihned jasné, že měl autor na mysli jedině a pouze styk osobní a styk korespondenční. I bez výše jmenovaných lze napsat napínavý, úsměvný, silný avšak stále čtivý, zábavný a nezapomenutelný příběh. Poslední třetina příběhu, ve které Raoul, vikomt de Chagny vedený tajemným Peršanem sestupují do podzemí Opery, do labyrintu chodeb s jejich podivnými obyvateli a spoustou tajných průchodů je neskutečně napínavá a pocity zažívané při jejím čtení můžeme směle srovnávat s pocity ze čtení jakéhokoli jiného (klasického i moderního) dobrodružného či detektivního románu. Doufejme, že to není poslední takovýto počin a s dalšími význačnými, klasickými díly světové literatury se budeme na Fantasyi i nadále setkávat. Neboť nejen moderní tvorbou živ je člověk...