Snad každý má rád léto. Ačkoli mnozí z nás hlavně (či jedině) proto, že je to čas ideální k vybrání dovolené. Dovolená je totiž mnohdy jediná možnost, jak si odpočinout a načerpat tím zpátky sil, jak fyzických, tak (především) duševních. Nevím čím to je, ale já si o dovolené příliš neodpočinu. Jsem po ní většinou ještě unavenější, než před ní. Představuje to sice paradox, ale koneckonců je to pouze jednou do roka, tak co na tom sejde, že? K relaxaci samozřejmě patří i vhodná četba. Na dovolenou jsem se tudíž snažil schovávat si tituly, které měly předpoklady k navození oné plánované poklidné atmosféry, nutné k opětovnému načerpání energie. A jednou z nich byl i druhý díl Pána prstenů. První kniha Společenstvo prstenu [The Fellowship of the Ring, 1954] dokázala patřičně navnadit na velkolepý příběh, avšak jakmile se ten stačil trochu rozjet, kniha končí (obecně se sice říká, že v nejlepším se má přestat, ale každý dobře ví, že se toto moudro nemůže aplikovat doslova na vše). A druhá kniha s názvem Dvě věže [The Two Towers, 1954], u nás vydaná nakladatelstvím Mladá fronta v roce 2002 (ilustrované vydání), pokračuje v rozvyprávěném příběhu přesně od okamžiku rozdělení Společenstva. Tedy, přesněji řečeno, začíná velmi stručným shrnutím děje z předešlé knihy, což každému, kdo pokračuje v četbě po dlouhé době (a takových je dozajista mnoho), alespoň v hrubých rysech dokáže osvěžit paměť. Pak již však sledujeme pokračování dobrodružství, které je tvořeno třemi dějovými liniemi. První popisuje osudy Smíška a Pipina, unesených Sarumanovými skřety, druhá putování trojice tvořené Aragornem, Legolasem a Gimlim v jejich stopách (tyto dvě linie se posléze spojí), a konečně třetí dějová linie nám nabídne Frodovu pouť v doprovodu jeho věrného Sama. Zpočátku není vyprávění příliš akční. V úseku, kdy se Smíšek s Pipinem ocitnou ve Fangornském lese, je vyloženě pomalé. Ani tak však nepůsobí zdlouhavě či nudně. Přesně naopak. Čtenář si může vklidu vychutnávat atmosféru velkého a tajemného lesa s jeho prapodivnými obyvateli, kterým všechno trvá trochu déle; v jejichž podání se i ten nejdramatičtější a tím pádem i nejkratší příběh hodně protáhne. První setkání Aragorna, Legolase a Gimliho s Rohanskými se nese ve znamení opatrnosti a vzájemné nedůvěry. Není se čemu divit, když se místní musejí potýkat se stále častěji do těchto končin pronikajícími skřety, kradoucími jim koně a naopak, když se o Rohanských všude povídá, že jsou Sauronovi spojenci. Rozum však nakonec zvítězí nad emocemi (ovšem jen tak tak). Nadšení, s jakým jdou Rohanští do války dokáže i ve čtenáři vyburcovat jakoby vlastenecké pocity a ten, uchvácen autorovým vyprávěním, silně prožívá veškeré popisované hrdinské skutky. Tento příběh skutečně dokáže naprosto nenásilnou formou dokonale zaujmout vaši pozornost a doslova vás strhnout do víru událostí, který se začíná se vzrůstající silou a rychlostí roztáčet. Zato s tím, kdo nese Prsten - Frodem - a jeho souputníkem Samem se za celou první polovinu Dvou věží vůbec nesetkáme. Až ve čtrté knize (každý díl Pána prstenů je tvořen dvěma knihami) se konečně dočkáme strastiplného putování Froda se Samem, kteří se od již nadále nespolehlivého Společenstva odtrhli. A samozřejmě se na scéně objeví Glum, jehož doslova krásně ušišlané průpovídky vnesou do pochmurné části vyprávění opět trochu humoru. Glum se neustále tváří ublíženě a neškodně (jako by neuměl do pěti napočítat), ale ve skutečnosti je to pěkná potvora, zaslepená touhou dostat za jakoukoli cenu zpět (kdysi) svůj Prsten (viď, milášku?). Je veskrze špatný - falešný, zlomyslný a vypočítavý (jisstě, jisstě...), ale i přes to všechno si jej většina čtenářů oblíbí. Jinak to snad ani nejde. Glum je postava, která již ve svém životě kvůli Prstenu hodně vytrpěla a nic na světě mu tak nemůže pomoci (chudášek Sméagol) od nutkání znovu jej vlastnit. Přesto, probudí-li se v něm ta lepší polovina (miloušek, pánešek), je schopen pomáhat a snaží se zavděčit i za cenu vlastního ohrožení. Nenávidí všechno elfské (elfové, ti zlí!) a mnohdy se cítí dokonce vyloženě ublíženě (kruťasi hobitci). Tato postava trpí jistým rozdvojením osobnosti. Když má slovo Sméagol, je vše v pohodě. Jakmile se však vynoří dominantní Glum, Sméagol je v defenzívě a v ten okamžik se může dojít opravdu k čemukoli. Již v této knize je zřetelně cítit hrozná únava a omámení Froda při překračování hranic Mordoru. A bude to ještě mnohem horší... S našimi hrdiny prožíváme pokračování úžasného dobrodružství, které ani po padesáti pěti letech od svého prvního vydání nepostrádá jiskru a pro čtenáře nemenšící se množství lákadel. Díky autorovu naprosto úžasnému vyprávění a nadčasovému příběhu můžeme my všichni putovat Středozemí a tímto se účastnit tohoto velkolepého a nezapomenutelného boje dobra se zlem. Tato kniha se mi zdála poněkud rozmanitější než Společenstvo prstenu. Možná to bylo dáno oněmi třemi dějovými liniemi, jejichž vyprávění pokrylo větší prostor s velice odlišnými prostředími. Autor květnatým jazykem a bezmála básnickými obraty popisuje přírodu, rozmary počasí a vše s tím související. Bohatost a popisnost jeho precizního stylu vyprávění (společně se čtenářovou fantazií) vykreslují svět v překvapivých detailech, kterých se nemůžete nabažit. Chování a jednání postav v Pánu prstenů je příkladné. Pro ně nejsou čest, vytrvalost, odhodlání či věrnost jen prázdné pojmy. Jsou součástí jejich životů (dnes by člověk tyto vlastnosti pohromadě hledal těžko). Podobné příběhy vás dokáží poklidně pobavit a po jejich přečtení se pěkně usíná. Možná by neškodilo opět knihu (alespoň v rychlosti) porovnat s filmem, který je možná všeobecně známější než kniha. Film se literární předlohy zpočátku relativně věrně drží. Až od událostí ve Fangornském lese se začne drobně odchylovat. Největší změnou oproti knize je asi rozčlenění příběhu, kdy se v knize (v její první polovině) popisovaly osudy všech kromě Froda a Sama, pak následovala bitva u Helmova žlebu a Sarumanova zkáza, a až poté (v druhé polovině) se ke slovu dostal Frodo se svým přetěžkým úkolem dopravit Jeden prsten do Mordoru. Film mezi všemi těmito úseky přeskakuje, přičemž bitva u Helmova žlebu byla zařazena až do velkého finále. A samozřejmě konec, jak se v knize nachází, byste ve filmu hledali marně. Zřejmě se tvůrcům zdálo poněkud zbytečné tuto zlomovou a vskutku skrznaskrz dobrodružnou událost cpát do druhého filmu a tak poslední dvě kapitoly z knižní předlohy byly přesunuty až do Návratu krále. Zpracování knihy je, stejně jako minule, i tentokráte naprosto bezchybné a vskutku ukázkové. Vazba, přebal, záložka i ilustrace mezi textem dávají čtenáři jasně najevo, že ve svých rukách drží něco neobyčejného. Stejnou péči by si zasloužilo vícero titulů, leč většinou se jim takové nedostane. Bolela-li vás od velké hmotnosti knihy ruka u Společenstva prstenu, bude vás bolet i tentokrát. Je to asi to jediné, na co možná v souvislosti s touto knihou budete vzpomínat ne zrovna naprosto pozitivně. Avšak rozhodně (i tak) to stojí za to. A tak jsem s velmi dobrým pocitem a bolavým levým ramenem dočetl druhý díl Pána prstenů s podtitulem Dvě věže. Prožil jsem mnoho silných okamžiků a jak to tak u dobrých knih bývá, pocítil bych na jejím konci smutek, kdybych však neměl po ruce i díl závěrečný, ve kterém se o osudu celé Středozemě nadobro rozhodne...