Drachenfels se zřejmně hodně inspiroval hrabětem Drákulou podost je zřejmá ale to vůbec není na škodu. Příběh se nese trochu v duchu horroru a o akci a napětí není nouze. Jack Yeovil napsal svoji první knihu ze světa Warhammru velmi solidně.

Při rozečítání této knihy ze světa Warhammeru jsem měl stále na paměti nepříliš přesvědčivou Ferringovu sérii o Konradovi. Nebyla to kdovíjaká hrůza, ale k dokonalosti měla dle mého názoru opravdu dost daleko. U knihy Drachenfels se mě však okamžitě po jejím rozečtení začínaly zmocňovat velice příjemné pocity. Fantasy vyprávění mi připadalo jako ze staré školy, klasická zápletka, klasické prostředí a klasické žánrové rekvizity. Začátek příběhu, který je situován dvacet pět let před děj vlastního příběhu, je dosti často zobrazované putování. Zde do pevnosti zloducha Constanta Drachenfelse, aby byl s konečnou platností ztrestán za vše, čehož se za dlouhou dobu svého černého života dopustil. Vyprávění o tomto putování tvoří první (relativně krátkou) část příběhu. Skupina s tolika postavami mi připadala dosti netradiční. Až když byla pomalu decimována magickými pastmi a mechanickými nástrahami v Drachenfelsově pevnosti, mi bylo jasné, že autor potřeboval na úvod dostatek postav, aby na nich mohl demonstrovat Drachenfelsovu prohnanost a připravenost na všechny nezvané návštěvníky jeho království. Po této části se to však trochu "zvrhne", když namísto zábavy stejného typu jako byla na začátku, se kniha zabývá divadelním představením na motivy dobrodružství, které bylo částečně osvětleno právě tehdy. Je to sice zlom, kdy oddaní fanoušci možná začnou kroutit hlavou, avšak naprosto nepůsobí nijak neblaze. Tato část je vtipná, svěží, zajímavá – jen je to skutečně trochu něco jiného než by někdo mohl od knihy ze světa Warhammeru očekávat. Mně to však ani v nejmenším nepatřičné nepřišlo, ačkoli i já jsem byl překvapen poněkud nezvyklým a nepříliš běžně užívaným tématem. Události se zdárně vyvíjejí, avšak cosi temného se počne vznášet nad celým představením. Tato dramatická (ačkoli dost dlouhá) vložka však má jisté poslání. A díky ní se naši hrdinové dostanou opět do nesnází a do až bezprostředního ohrožení života. Upíři zpodobňovaní v této knize se od běžně zobrazovaných divokých a krvelačných stvůr dosti liší. Zmiňovaní tvorové jsou v této knize zastupovaní Genevieve Dieudonné. Ta sice taktéž lační po krvi, ale získává si ji převážně milostnou cestou a od dobrovolných dárců zcela bezbolestně. Jedná se vlastně o jakýsi druh výměnného obchodu. Ona nabídne své dokonalé tělo a za to požaduje „doušek či dva“ krve. Genevieve je mladice, které je teprve šest set šedesát tři let, a ačkoli se o ní v příběhu (v mnoha jeho částech) příliš nemluví (jako hlavní postava vystupuje korunní princ Oswald von Königswald), jedná se o jednu z hlavních postav. Genevieve se tváří jako příjemná a pohledná společnice, až by človět mohl (jako mnoho postav v knize) začít přemýšlet, jak by takové její „milostné“ kousnutí mohlo vypadat v praxi. Jednou z mála věcí, které by mohly někoho v tomto dobrodružství zaskočit, je množství postav v něm vystupujících. V drtivé většině všech příběhů je hlavní hrdina pouze jeden, s několika vedlejšími postavami, které mu pomáhají v jeho (většinou přetěžkém) údělu. Zde se však vyskytuje nezvykle velké množství různých (podstatných i nepodstatných) postav, které si zapamatovat může někomu činit drobné potíže. Avšak s trochou toho listování zpět se nejedná o nic extrémního. Toto „herecké“ dobrodružství je místy opravdu neskonale humorné, postřehy některých postav vás dokáží pobavit a upřímně rozesmát. Stejně tak však obsahuje i jistou (a nezanedbatelnou) dávku brutální a ničeho neštítící se temnoty, která tento jinak optimistický příběh dokáže v některých momentech vyprávění skutečně „vytvrdit“. Styl tohoto dílka mi byl opravdu sympatický. A ačkoli jsem si při čtení vzpomněl na mnoho podobných příběhů, neznamená to, že by svým poměrně klasickým fantasy pojetím jen kopírovalo jiné příběhy. Je vcelku originální a působí i dojmem, že něco podobného jste již dlouhou dobu hledali. Skutečně se jedná o knihu, jejíž poutavost by jí mohly mnohé jiné knihy závidět. Obsahuje množství témat a detailů, které ve fantasy (ani ve světě Warhammeru) nenajdete a znamená tak závan svěžího větru do příběhů s někdy poněkud podobným dějem. Britský autor Jack Yeovil, vlastním jménem Kim Newman [*1959], se u mě dokázal skvěle zapsat. Kniha Drachenfels [Drachenfels, 1989], u nás vydaná nakladatelstvím Polaris v roce 2002, která byla docela jiná, než jak jsem si ji zpočátku představoval, opět potvrdila, že vyzkoušet by se mělo vše. Každá kvalitní kniha dokáže čtenáře něčím nadchnout. Některá má nabušený akční děj, jiná má hlubokou myšlenku, další vyniká vyloženě úžasným literárním stylem. Tato kniha mnoho z v předchozí větě řečeného postrádá, ale obsahuje něco, co mě i přes to všechno dokázalo přesvědčit o jejích nepochybných kvalitách. Tento poměrně jednoduchý, leč bohatý a příjemně napsaný fantasy příběh se velice příjemně četl a přese všechny nezvyklosti se v celém rozsahu pyšnil atmosférou, kterou si mě dokázal během krátké chvilky získat. Někoho možná překvapí konec. Já jsem sice překvapen nebyl (tušil jsem, jak to skutečně bylo), ale ani to nedokázalo nic změnit na výsledném hvězdném hodnocení.