No, neřekl bych, na Zeměploše se odehrávají vlastně jen 3 povídky. Úvodní Moře a malé rybky, která popisuje, jal píše Dariel, co by se stalo, kdyby bábi Zlopočasná byla hodná, příjemná starostlivá čarodějka, chodící v růžovém. A taky je to o tom, jak někomu zlikvidovat organizovanou akci tím, že nic neuděláte.;) Dalšími zeměplošskými příběhy pak jsou titulní Divadlo krutosti, krátký příběh Noční hlídky, který skončí dřív, než se čtenář začte (i téma zde není moc humorné, zato tu ale vystupuje Smrť v roli svědka a to se cení); a pak Trollí most v němž zestárlý barbar Cohen a jeho mluvící kůň narazí na trola – Cohenova fanouška. I tato povídka má jistý nostalgický nádech o vzpomínce na staré časy, jež jsou nenávratně pryč. Se Zeměplochou jsou pak osobou Smrtě (coby rovněž hudebního znalce a sběratele) spojeny Gramofony noci, zajímavé tím, že jsou podány formou výpovědi svědka na policii. Ostatní příběhy už se Zeměplochou nic společného nemají. Ale to neznamená, že by nepobavily. Každá je trochu jiná, s vtipnou pointou. I když až cyberpunková spíše vážnější povídka s hodně komplikovaným názvem #ifdefDEBUG + “world/enough“ + “time“ je vlastně jen vyprávěním o světě kde se odehrává a po přečtení jsem měl dojem, že vůbec nevím, o čem to teda bylo. Naopak zaujme milý vánoční příběh Vložte medvídka o Santa Clausovi a počítači, který si mu napsal o dárky; Hollywoodská kuřata – v podstatě kronika evolučního vývoje kuřecí společnosti u silnice, nebo Poslední odměna na téma setkání spisovatele a jeho hrdiny (zde ale ozvláštněná tím že hrdina po své smrti přichází zcela přirozeně za svým stvořitelem s tím, že teď má právo žít u něj), která je i trochu o spisovatelích fantastiky obecně. Za nejlepší povídku z celé knihy považuji Bylo nebylo – a bude? o cestovateli časem Mervinovi, který se ocitne ve světě artušovského mýtu a díky svým znalostem a prostředkům z budoucnosti (například lékům) se stává samotným Merlinem. Pratchettova verze legendy o meči v kameni pobaví stejně jako pointa. Pobaví i krátká anekdota Inkubác o jedné nevydařené kletbě. Příjemné čtení, mimo zmíněné sf povídky mi moc nesedly Dvacet centů s obálkou a vánočním přáním a Kšeft v Hádesu, která je zajímavá jen tím, že ji autor napsal ve 13 letech). Po přečtení mám ale z knihy dobrý dojem a myslím, že Pratchett by klidně mohl psát těch povídek více. Nápady na to má.:)